"Utíkej, snad víš kam. Pokud ne, tvá cesta končí."

Je neděle. Půl desáté večer, sedím u počítače a, jako už se stalo tradicí, koukám na filmy, abych se alespoň v té nejmenší možné míře uklidnil, zrelaxoval a přišel na jiné myšlenky, protože, ačkoli je škola, kterou jsem si vybral, ta kterou jsem z mé vlastní vůle chtěl, svými nároky, i když dávno předem očekávanými, mě někdy podkopává až padám samotnou únavou na kolena. Koukám na obrazovku, kde se mi promítá film „Amélia z Montmartru“ (Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain) a tak pomalu zvažuju, hodnotím můj „den“ s mým klukem.
Nepovedl se vše k dokonalé dokonalosti, ale to se dalo čekat, ale všechno zlé má v sobě něco dobré, tak nebudu truchlit a upadat do závěrů, že na tento „den“ prostě zapomenu.
Vše začalo už samotným ránem, pátečním ránem. Vstal jsem v šest hodin, nucen odjet „naposledy“ v tomto týdnu do školy (jako milá povinnost). Ve škole pár hodin včetně čtyř hodin urputného cvičení na následný hlavní obor a konečný, bleskový odjezd domů kvůli přípravám na cestu za princem. Škola se odehrála opravdu rychle. Hlavní obor se kupodivu povedl a v poslední hodině, i když jsem opět přišel o nějakou tu minutu pozdě (bývá to už zvykem a to jen z toho důvodu, jelikož moje profesorka je natolik aktivní, že přes to všechno, co v hodině dělá, neslyší pravidelné, dosti hlučné zvonění, a proto i já nic neslyším, jelikož jsem nucen – možná spíše sám chci – se dozvědět co nejvíce), k naléhání všech zúčastněných poslední hodiny (občanské nauky) nás kantorka pustila o neuvěřitelných patnáct minut dříve (především kvůli ostatním, kterým jel nevýhodně vlak nebo jiný spoj domů). Já nikam nespěchal. Vlak mi jel ve tři hodiny, alespoň si můžu v klidu sbalit věci a vyrazit.
Doma vše proběhlo rychle, jak už ostatně bylo v plánu. Batoh připravený s přibalenýma plavkama, protože mi můj drahý oznámil, že, jakmile dojedu, navštívíme bazén (zřejmě kvůli poznámce, kterou jsem mu napsal. Potřebuji totiž plavat, protože mě bolí záda a také voda dost uklidňuje, nemluvě o tom, že mi vše pojišťovna proplatí.). Pár posledních úkonů a s postupným oblékáním už myšlenkama odcházím na tak dlouho očekávanou cestu.
První autobus jsem nestihl (možná právě to byla ta chyba) a to z toho důvodu, že jsem si neuvědomil kolik je hodin a také špatně přečetl (zapamatoval) čas odjezdu prvního spoje do Kopřivnice. Proto jsem jel druhým, který jel až o půl hodiny později (už mi to čekání asi zůstane. Kdo ví, možná navždy.). Když se vyrojil autobus zpoza rohu autobusového nádraží, můj cíl putování byl už v tu chvíli z velké části splněn. Do Nového Jičína jsem přijel v 19:10 (v plánovaný čas) a další autobus směřující do Kopřivnice na mě měl čekat o dvě minuty později na nedalekém nástupišti. Avšak vše bylo jinak. Když jsem se zeptal řidiče, který zrovna využíval jistě zasloužené přestávky, na číslo nástupiště, ze kterého můj další spoj odjížděl, oznámil mi, že v tuto dobu žádný takový spoj nejezdí a pokud jsem se díval na internet, tak by bylo nejlepší, abych informacím poskytnutým na webových stránkách už nikdy nevěřil, jelikož právě tam je nejvíce blafů, které člověka akorát naštvou. Rychlá smska Danovi (s vřelým přijetím. V devět mě bude čekat na první zastávce v Kopřivnici.), zakoupení dvou perníků (hlad je neúprosný obzvláště, když člověk nic po celý den nejí), usednutí na lavičku a započetí více jak hodinové čekací fáze v zimě (autobus mi jede ve 20:30).
Ano, byl jsem naštvaný. Dost naštvaný. Bazén, na který jsem se tak moc těšil (přeci jenom, kdy se poštěstí člověku zajít si na bazén po náročném unavujícím dni s přítelem?). Ale co se stalo, stalo se a je to snad jenom moje chyba, že spoj, který jsem si tak pracně našel na internetu, nebyl ten pravý.
Příjezd do Kopřivnice odstartoval mé dlouhé mlčení a tak zvaná nenáladovost, protože (určitě si to každý dokáže představit) dlouhé čekání v zimě udělá s člověkem opravdu zázraky. Proto se nebylo čemu divit, že jsem nechtěl pít, mluvit, pomalu ani hrát biliár. (Danovi to vadilo, chápu ho, ale jsem si jistý, že on by se v podobné – ne-li stejné – situaci zachoval podobně. Byl by tedy alespoň naštvaný. Ke všemu já jsem dosti výbušná povaha, vzplanu během chvíle a také během chvíle rozplanu. Jsem přeci blíženec.)
Kolem půlnoci jsme se vrátili domů a po rychlém převléknutí do „spacího“ spodního prádla, jsme společně ulehli do pelechu. Dan pustil film, takže jsme poslouchali melodie, písně a pozorovali obraz filmu „Night before Christmas“ (noční můra před Vánocemi) při kterém jsem s velké části usínal, ale jelikož mě to zajímalo a takové filmy jsou většinou velmi zaujímavé, snažil jsem se o stálou, kontrolovanou pozornost. Po čase přišla únava (mým úspěchem bylo, že až po samotném filmu, což považuju za svůj největší „denní“ úspěch) a tak nezbývalo nic jiného, než spokojeně v náručí svého kluka (prince) usnout.
Sobota nevypadala o nic lépe. Nálada pod psa s kamennou tváří a opravdu odstrašujícím pocitem jsem dále válčil se sebou samým, jelikož mi zřejmě nebylo souzeno pochopit důvod svého vlastního pocitu (nálady), kterého jsem se v určitých sekvencích snažil zbavit. Avšak marně, takže není divu, že otázka „co je ti?“ padla z úst Mrněte nejméně třikrát. Kdybych znal odpověď, nebylo by to vše tak komplikované (alespoň pro mě).
Nakupování mě baví. Nemohu říct, že šmejdění po obchodech všeho druhu, tahání spousty letáků, promluva s kamarády, přijímání a darování názorů se mě netýká či mi nějakým zásadním (i méně zásadním) způsobem vadí. Člověk bohužel musí mít sebou ty lidi, se kterýma to jde (já takové měl, kde se tedy stala chyba?) a také druhá věc, když má první věc, musí mít na vše náladu, což v mém případě jsem marně hledal každým krokem cestou sem a tam. Omluva by byla zbytečná, jelikož jako lidé, kteří mohou vyvíjet, rozvíjet a také formovat své vlastní chování ve společnosti, je takováto omluva zcela bezcenná. Každému se povede cokoliv možného, ale tento den byl výsadou mé psychické lability, která se prášky jistě nějak zničit nedá.
Konec celého společenštěji vypukl po koupi „oběda“ v čínské restauraci a odcupitání na vlak s doprovodem Dana. Pod maskou nedal nic znát a já jako naivní blbec jsem v domnění, že přeci nemůže být zase takový naštvaný (což byla perlička blbosti na závěr) jsem s lehkým letmým políbením odtrajdal svou cestou. Třikrát ohlédnutí, cesta vlakem, zařazení jako fanoušek baseballového týmu Frýdek-Místek. Naši prohráli sice 5:3, ale zápas to byl napínavý až do samotného odpalu v poslední dohrávce.
Svět je svým způsobem divný. Když pouvažuju, zdali bych vyměnil scénář, který si teďka každou minutou píšu, za jiný, či kompletně nový, zřejmě bych odmítl. Je to prosté. To co jsem prožil je něčím vzácným, něčím, co ve mně zanechalo určitý dopad a co mi dalo zkušenost. Nebýt těchto počinů, nepotkal bych lidi, kteří mě dokáží rozveselit každý den, kluka, který mě dokáže uklidnit, když jako pomatený blázen utíkám světem pozadu s věčným nevědomím přesného času. Každý den si můžeme utvářet dle vlastní představy, protože je to náš papír a je jen na nás, jakým způsobem ho zkrášlíme.
Večer vyčerpán už ze samotného napětí, které provázelo dvouhodinový posed u aktivního pole a perného netradičně naladěného dne, usínám jako kdyby ránou do hlavy. Jsem rád, jsem rád za noc, jež jsem strávil v jeho náručí. Zítra vstanu… bude zase lépe?