"Do jaké míry je hloupé, ptát se na věci, které jsou hloupé? Do jaké míry je chytré, ptát se na věci, které nejsou vtipné?"

Na dnešek jsem se opravdu těšil. Už tomu bude asi měsíc, co jsem své „těšení“ započal. Netěším se na dnešek z důvodu, že bych se dlouhou dobu nebyl kultůrně vyžít, ale dneska se koná koncert, kde hraje studentka mého budoucího oboru. Nejprve, jak to bývá zvykem, protože je tepve čtvrtek a to znamená, že chodím do školy, jsem musel absolvovat povinné hodiny v ústavu, teprve pak jsem mohl s natěšným obličejem utíkat domů, abych si zbytek dne skvěle užil.
Škola, abych se přiznal, nijak zvláště zajímavá. Bodejť, vždyť je čtvrtek. Téměř konec týdne. Už asi po sté jsem si řekl, sám sobě, protože toto moudro by mohlo narušit klidný spáněk některých kolegů ze třídy, že bych se měl už začít učit aspoň na písemné maturity, které se konají v době od 22. do 25. dubna (úterý až pátek). Sice začínáme úterým, ale myslím si, že už v pondělí nebude v naši třídě ani noha a jestli ano, tak to bude tím cennější, že někdo do školy dorazil. Všichni se budou učit na maturitní písemky.
TAK! Řekl jsem si veledůležitou věc, teďka zbývá jen myšlenku reaizovat, což v mém případě bude extrémě těžké, jelikož já se uchyluju poslední dobou jenom k prostému myšlení bez následných činů. Uvidíme, o víkendu se do toho dám ať to skončí dobře a nemám zbytečně újmu, že to nedopadlo zrovna dvakrát barevně a úsměvně.
Ale co škola, ta je vedlejší, teďka vzhůru myslet na koncert. Člověk se na to celý den těší a ještě, aby se tomu nevěnoval.
Přicházím domů a pouštím se do každodenních činností. Najíst se, napít, vybalit věci, nachystat nové, zajít s hafanem ven (aby si taky užil toho sluníčka, co venku je), prohlédnout si poštu na internetu a to je myslím všechno. Už tak je to seznam našeho drahého pana Santa Clause. Ani bych netušil, jak mě může zmást hodina, kdy koncert začíná. Mimochodem, je to absolventský koncert, kde hraje žačka z mého oboru (akordeon, bajan). Koná se na Janáčkově konzervatoři v Ostravě v tamnějším „hlavním“ sále a začátek je plánován na 18:30 hodin podvečer. Asi třikrát jsem hledal vlak a čas odjedu na koncert jsem nejméně čtyřikrát měnil, jelikož jsem nějakým záhadným způsobem začal na čase 16:00 (odchod z domu na železniční nádraží), pak na 16:30 a až pak jsem si uvědomil, že nic z toho nesedí, a proto jsem konečně došel k času 17:32, což byl čas odjezdu vlaku z Frýdecko-Místeckého železničního nádraží do Ostravy – centrum. Cestou na nádraží jsem se sám vlastnoručně leknul, že mi to zase nesedí a začal jsem na těch pár sekund zmatkovat. Začal jsem si myslet, že vlak nestihám a kdyby jenom vlak, nestihám ani celý koncert. Ale v pohodě, uklidnil jsem se a uvědomil si, že opětovně blouzním. Tohle se mi stalo ještě při samotné jízdě vlakem. Nechápu co se to se mnou děje. Kompletně dezorientován v čase. Že bych už byl senilní? Ty moje vytřeštěné oči a hlava, která začala konečně po těch skoro devatenácti letech přemýšlet, mi málem rozžhavila lebku tak, že jsem málem zapálil křeslo, na kterém jsem seděl. Už mi hrabe a to je maturita až za tři týdny. Tak si říkám, co budu dělat, až maturita nastane, to budu zapalovat lesy.
Pche, mávl jsem rukou a už psal Kači, že dorazím nějak ve čtvrt na sedm do haly na konzervatoři, tak ať si mě odchytí.
Jasně, jak jsem taky řekl, stalo se. Prvního, koho jsem viděl byl Honza, na kterého jsem zamával a místo něho se otočil úplně jiný člověk (Honza tam doopravdy stál, ale ten člověk, který se otočil si zřejmě myslel, že mávám na něho. Je jasné, že to Honza nezpozoroval, takže trapas už byl na světě.) Pak si všímám, že Kača se baví se svým klukem, místo, aby mě urputně vyhlížela a strachovala se o můj život a o to, zdali jsem v pořádku dobelhal z nádraží do haly.
HA! Pozdravuju všechny, ještě paní profesorku. Krátce s ní pokecám o záležitostech studia a přeučování na knoflíkový nástroj a už si to šmaruju k pokladně v doprovodu Anežky, abych si koupil lístek s porgramem. Usedáme do křesel a pomalu koncert začíná. Lada zahajuje koncert. Klavír, bajan, klavír, klavír, bajan a nakonec duo (klavír a bajan). Skvělý koncert. Tleskáme, bouříme, protože to bylo fantastické. Paní profesorka popadá foťák a fotí co může, i když se ji to asi moc nedaří. Nevadí, hlavně, že jsme všichni spokojení. Nakonci všichni pogratulujeme k perfektnímu výkonu, popřejeme hodně štěstí a HLE! Jde se na Stodolní do „restaurace“ na raut. Bohužel já zůstanu jenom půlhodiny, jelikož mi v 20:50 jede vlak domů. Jasně, krátce posedím, pokecám, ale omlouvám se všem, už musím jít. Snad někdy jindy, ale dneska musím ujíždět. Mávám všem, loučím se a už si to šinu k vlaku, který mi přímo do chůze přijíždí, já nastupuju a směřuju domů.
Den opravdu zázračný. Ve škole nic těžkého, koncert dokonalý, společnost vybraná a správná. Chumli, chumli je čas zase vše opustit. Zavírám oči, čeká mě můj sen, tak na co čekat.