"Kdo z nás může říct, že jsme lidi, když jako lidi lidí z lidí lidi neděláme?"

Den opět jako vystřižený z katalogu zahraničních dovolených a zájezdů. Slunce praží, vzduch se lehce ve vlnách vznáší a osvěžuje jinak duté hlavy některých spoluobčanů a spolubydlících na naší planetě a celkově panuje únavně radostná atmosféra, jelikož, když je léto, všichni se smějí.
Konečně jsme dneska dodělali, už tak pro mě nesnášenlivou, kuchyň. Dotapetovali jsme, kuchyňská linka je nasazená (dokonce tak jak má být, i když z počátku to nevypadalo k světu) a byt, který zprvu vypadal jako nesystémové skladiště plné chaosu a bincu kde se co našlo, se změnil na kulturně útulný prostor, kde lze přežít nějaký ten pátek. Kuchyň sice teďka vzbuzuje dojem, že tam nic není, ale časem se dodá nová špajzka a poličky, které jsme nekompromisně vybourali, rozmlátili a vyhodili, protože kromě toho, že zažily už nějakou tu řadu let, se nám nelíbily. Renovace dopadla ke štěstí všech vskutku dobře, kuchyň se má opět k světu a celkově je i barevnější a zářivější. Až by se zdálo, že nemusíme večer, když je tma, rožínat světlo, které je mimochodem také zcela nové (poloviční než předtím a stále ve mně nenabilo dojmu, že by to staré plně nahradilo. Asi to chce čas.). Tudíž na konci celého úmorného týdne, který byl opravdu vyčerpávající, nejen fyzicky, ale také i psychicky, protože jsem zažil nezpočet zvratů, které otřásly konstrukcemi mého, jinak neobyčejně obyčejného, života.
Den opět jako přes kopírák. Odpoledne, kdy poslední dobou vstávám, se na ICQ připojil Mrňas, tak jsem toho využil a trochu pokecal, i když poslední dobou jsou naše rozhovory dost zaváté blbou náladou a to vždy z mé strany, za co se dost stydím, jelikož jak já dokážu být často nesnesitlený, tak lituju ty, kteří se mnou mají často nervy a také ty, kteří něco potřebují, a proto si musí se mnou psát. Ale co už? Svět se nezboří, snad, až budu v Londýně, moje nálada klesne na standartní, opitmální normu a bude vše v naprostém pořádku. Ještě aby nebylo, když budu s Danem. Takže nechám vše téct, snad se to v dobré obrátí.
Den opravu letí a není se čemu divit. Člověk, když vstane v půl dvanácté a jde do postele spát kupříkladu v jedenáct, tak mu těch 11 hodin opravdu střelhbitě uběhne. A než jsem se tedy nadál, ke všemu jsme tapetovali a dodělávali tu kuchyň, tak není možné, aby to tak nepofrčelo, už bylo osm hodin večer. Divil jsem se, že Jarka stále nedorazila, jelikož jsme byli domluveni na půl osmé a pak, když jsem zjistil, že to i tak nestihám, tak jsem jí napsal na internetu, že ať se staví. Takže je jasné, že jsem nervózně vyhlížel, protože jsem si fakt nebyl jistý, jestli si ještě pamatuje, kde bydlím. Byla tu nedávno, tak snad se nezatoulá.
Pro dnešek končím, zavolal jsem do kuchyně, rychle se oblekl do „společenštějsích“ věcí, popadl mikinu, kterou mi Dan „věnoval“ (stále nevěřím, že svoji nejoblíbenější mikinu bude někomu dávat), flašku vína a vyrazil směr Jaruška.
Potkal jsem moji milovanou a vydali se k řece, abychom si pokecali ještě než odjedu do Anglie. V blízké hospůdce jsme si nechali víno otevřít, i když paní nebyla zrovna dvakrát nadšená a mlčky, nenápadně, si víno prohlížela a jistě jí zajímalo, co to je za značku. Pak nám otevřenou láhev vrátila (neupitou dokonce) a my spokojeně hopsali k řece, kde jsme si sedli a započali rozhovor.
Bylo kolem 20:45, tak jsme si popovídali, jak bylo na maturitním večírku, jelikož já ho neabsolvoval, jak se nám daří po maturitě, co plánujeme na prázdniny, jak dopadlo stanování, koncert a mnoho dalších debatních temat, které se náramně na tuto akci hodily.
Pili jsme, vykládali, pili, vykládali a tak to šlo až do neuvěřitelných deseti hodin večer. Však není se čemu divit. Jsou prázdniny, my relativně čerstvě odmaturovaní a už na první pohled nám nic nebrání k volnému užívání si svých společností. I když přeci jenom bylo už pozdě a když se schylovalo k půl jedenácté hodině večerní, objevili jsme se kousek od víceúčelové haly a na několikrát se „rozloučili“. Sice se nám oběma nechtělo, ale po dvou pusách na rozloučenou, vřelém objetí a pár slovech už se to utnout muselo, protože přeci jenom bylo opravdu dost pozdě.
Ahoj, mávám a pádluju domů. S láhví vína v ruce, na sobě kostičkovanou „milovanou“ mikinu, na nohách zvuků nenchavé šlapky a na obličeji tak dlouho poslední dobou hledaný úsměv. Vše bylo perfektní, i když mě kousl mravenec do nohy a štípe to pořád. Hajzlíci jedni malí, kdo jim co udělal?
Dobíhám domů, rozrážím dveře a postupným uvolňováním sil se uvelebuju do odpočinkové fáze. Den jako vystřižený z katalogu zahraničních dovolených a zájezdů. I když mi pak chyběl Dan na ICQ, ale na to si už začínám zvykat, i když v mém případě je to dost obtížné. Malý krok pro okolí, velký skok pro mě. Schovám se pod peřinu a urputně, ze všech sil doufám, že zítra budu konečně pánem svého života.