"Nastoupil jsem do vlaku, který nemá směr. Budu doufat, že se nějaký časem najde a jelikož mám jízdu vlakem velmi rád, budu doufat, že z něj nikdy nevystoupím."

I když jsem už psal, že svatý týden před maturitama je pouze sebranka zkopírovaných dnů, které bez jakéhokoliv bližšího náznaku napadají životy studentů, jeden den, jako právě jediná černá ovce, byl něčím natolik výjmečným, že nezmínit se o něm by bylo nadmíru velký hřích, byť nejsem věřící. Dnešní den byl mnou očekávanou senzací a snad dosaženým cílem posledního měsíce snažení. Poštěstilo se mi pozvat na rande kluka. Jeho jméno, byť z prvu problematické na vyslovení v určitém tvaru, mi v aktuálních dobách příjde jako opravdu přenádherná sněť tónů širých barev, při jehož vyslovení mám pocit, jako bych samým štěstím měl puknout.
Sám jsem si vsugeroval, že pokud někoho v dohledné době budu mít, nezačnu zamilovaně vyvádět, jak tomu bývalo v minulých vztazích a lehce řečeno nebudu to tak hrotit. Člověk opravdu po zkušenostech nic jiného ani vymyslet nemůže. Bohužel však svět je zlý, hlavě neporučím, a protože jsou slova slova, opak se přitoulal tak rychle, že představa mít svého kluka v posteli a spokojeně mu usnout v náručí, je mi mnohonásobně cennější, než se pídit po šetrném systému, jak dostat velké množství maturitního materiálu ze školy do už tak přecpané hlavy.
Jak to vše vlastně dneska začalo? Co způsobilo takový zkrat, spíše kdo způsobil tu revoluci, která otřásla základy mého já?! 18ti letý kluk z nedaleka, hezký a pohledný s milým úsměvem, bezevšeho chytrý, protože na blbce nevypadá, i když první zkoušku dost zmastil, připadá mi normální, ale pořád mi v hlavně zpívá kontrolka, že pozor, tohle jsi Martine o Kubovi myslel taky. Blbé kontrolky, kdybych věděl, kde mám pojistky!
Po několika dnech psaní jsme se oba rozhodli pro rande, i když první zmínka byla právě z jeho strany. Procházka a návštěva v Ostravské ZOO byla opravdu nadmíru skvělým nápadem, protože jsme se na něm oba dokoncale zhodli a to bez jakékoliv známky rozporu.
Ráno jsem se probudil, uklidil byt, zašel s hafanem ven, uvařil oběd, a když udeřila půl dvanáctá hodina před odpolednem, těšil jsem se z krásného dne a plný nekonečných představ jsem pádloval na vlakové nádraží, odkud jsem cestoval za svým princem na místo k střetnutí. Abych zbytečně nepromarnil drahocenou půlhodinu v skákvém vlakovém vagónu, vzal jsem si do zásoby maturitní otázky z češtiny a účetnictví, abych ještě před očekávaným jásotem potrápil mozkové a paměťové buňky.
Mrně, jak mu říkám a on mi, to opravdu na začátku trochu zkonil, i když přiznávám, že jsem to z části taky moc nedomyslel. Na smsku jsem odpověděl, že se ejdeme u podchodu. Když jsem tam dorazil, mé oči místo, aby pozorovaly a hledaly objekt mé bucoudí radosti, zadrhly na jednom jediném člověku. V mžiku jsem si byl na stovky procet jistý, že je to on.
Dan, můj princ, snad můj kluk na celý život. On se zastavil a sedl si na okraj chodníku (římsu). Při chvilce sledování jsem mu pak raději napsal, že jsem přímo za nim, a že na místě, kde stojím já, měl stát on. Blbosti, ale krásný začátek. Oči se mi při chůzi vedle něj blištily jako reflektory, tělo vydávalo stresující šoky, jako při veřejném projevu a hlavou mi lítaly airolinie v takovém chaosu, že kdyby mě vzal za ruku, tak blahem stěču do kanálu a vytrysknu jak silvstrovká fotnána. Není se čemu divit. Kdybych si měl vzpomenout na poslední opravdové rande, tak bych opravdu oprášil minulý rok, a když to převedu na dny, je to úctyhodné číslo nahánějící až hrůzu.
Zaskočili jsme na konzervatoř, jelikož jsem měl ještě malou povinnost, kterou jsem chtěl rychle vyřešit. Po absolvování běhu sotva na sto metrů jsme už spolu betstarostně jeli trolejbusem do ZOO. Vedro udělalo opravdu svoje, potil jsem ejak prase na rožni, málem jsem pokazil dveře, a když začal motor trolejbusu pochybně třískat, myslel jsem si, že nedojedeme ani na Bazaly, natož kamsik do ZOO. Opravdu než jsem se nadál, byli jsme na rozkopané zastávce u ZOO. Vyskočit, koupit dva studenstké lístky a už si to šmarujeme ke zvířátkům.
Zahrada se opravdu pořádně rozrostla. Por děti tu byl zřízen i malý výběh pro morčata a terárium pro zajíce (jakoby nikdo nevěděl jak takové morče či zajíc vypadá, asi už jsou to vyhynulé druhy), nespočet kachen, jedna nanažraná labuť (která okousávala i igelitový sáček) a pár koz s tupými výrazy v obličejích. Prošli jsme co se dalo a ke konci, kdy už pomalu na jeden hektar připadal jeden člověk, jsme se procházeli v ruckou spojeni vysílající tomu druhému lásku, po stezkách pro romantické procházky.
Nakonec jsme zakotvili na opuštěném dětském prostranství, které mělo příznačný název „ptačí louka“, na které nebylo ani jednoho ptáka. Já se vrátil na chvíli do mládí (ne, že bych byl nějaký starý chlap) a houpal se jako blázen na houpačce a pak si přisedl k Mrněti. Pokecali jsme, obdržel jsem i polibek, přičemž jeho jazyková ozdůbka líbezně zacinkala na moje zuby a odešli jsme směr východ ze ZOO. Při pohledu na hodinky jsem zauvažoval v kolik hodin se zahrada asi zavírá. K mému zděšení to bylo právě v 19:00 hodin, ale nebylo se čeho bát, jelikož jsme samo, nepozorovaně, bez jakýchkoliv problémů prostr ZOO opustili.
Čas plynul opravdu nelogickými přesmičkami a hle, Danovi za asi hodinu jel autobus domů. Takže nekecat a jednat. Abychom si zpříjemnili putování za zastávkou autobusu, šli jsme od ZOO na UÁN pěšky. Při našem štěstí na nás zatroubila paní jedoucí kolem v autě, protože se jí zřejmě nelíbily spojené ruky dvou kluků. Demonstrace musí být, bojujme za svá práva ve společnosti!
Cestou jsme potkali mou kamarádku, které jsem hnedka vyžvanil, že mám rande a že Dan je můj kluk. Přeci není co zkrývat a v dnešní době je, až k mému údivu, plno lidí, kteří místo, aby nás odsuzovali, nám to přejí, což je přímo skvělé. Během loučení mi rychle popřála hodně štěstí a šla chytat tramvaj.
Konec je na každém začátku a taky náš vydařený den měl svůj honosný závěr. Když přijel autobus, trochu mě to zarazilo, protože mě cinkání o zuby opravdu náramně bavilo, ale co se dá dělat. Není všem dnům konec. Něco musí končit, aby opět něco (snad i velkého) začalo. Tak tedy holá, ahoj. Snad se mi zase v dohledné době vrátíš. Ale co plácám! Vždyť jsme si řekli, že je to na celý život, tak jaképak vrátíš, jaképak v dohledné době. Pak jenom „potichu truchlící“ pohled, záhadné pomávání rukou, které jsem tak nějak nepochopil a už mi za oknem dělal škleby, jak se mu nechce jet domů.
Den vskutku kouzelný, i ta ZOO byla o poznání hezčí, když jsem ji neprocházel sám. Člověku udělá začátek vztahu opravdu velké brýle (růžové brýle) na oči a (obzvláště u mě) lidem pak dlouho trvá, než si je dají dolů. Sám jsem zvědav, jak vše budu snášet, jak na vše budu reágovat a jak ke všemu, po několika zkušenostech, budu přistupovat. Není vůbec těšké zaprodat někomu čas a cit, bohužel však toho času a samotného citu není zrovna do stovky lopat.
Večer usínám a opakuju si situace z dnešního dne. Kolikrát člověku stačí jen obyčejné zavřené oči, aby jako plátno promítaly nevšední chvíle tak komicky krátkých životů.