"Dvě hlavy víc ví. Dvě hlavy víc chtějí. Dvě hlavy víc dokážou."

Katastrofa, jakým způsobem nebo spíše v jakou dobu se člověk informace, které jsou obzvláště důležité (hlavě tedy z organizačního důvodu), může v současné době dozvědět. Mailová schránka je velký pokrok pro lidstvo co se týče komunikace, uchovávání dat a podobných věcí, ale ne vše se dá tímto způsobem řešit.
Včera, poslední den prázdnin (středa), mi byl na mail zaslán v dobu kolem čtyř hodin odpoledne od paní profesorky mail, kde bylo psáno (i když stále je psáno, jelikož jsem si mail jenom označil červenou barvou, abych rychleji poznal, čí mail to byl a nechal v seznamu doručených), že volal jeden pak docent a velmi rád, spíše by potřeboval nutně na dnešek (čtvrtek) vystoupení (hudební vystoupení) na jedné akci v Ostravě, která se bude konat k páté hodině podvečerní. Vše by bylo opravdu v pořádku, kdybych však danou informaci neobjevil až v deset hodin večer a to tak, že jsem omylem, spíše neplánovaně chtěl kamarádovi poslat zprávu se souborem a, když jsem mou schránku otevřel, vyhrkl na mě modrý neotevřený „dopis“.
Letmo jsem si vše přečetl, po druhé bylo čtení pozornější, protože až po chvíli mi v hlavě trklo, že vše co je na monitoru napsáno je mnohem důležitější, než jsem si v první chvíli za každým slovem domýšlel. Hlasitě jsem se rozesmál a ten samý záchvat, snad panika a nemohoucí pocit pochopit rychlost jednání na určité věci jsem vložil i do komunikace s přáteli (po internetu). V rámci mezí jsem zvolil vulgární slova, abych celou situaci více napnul a tím jí přiložil větší absurditu a celkovou ironii. Bylo až nad míru jisté, že si toho kde kdo všimne, a proto mi někteří s lidí na druhém konci drátu odpovídali stejným (plagiálním) způsobem.
Upřímně si přiznejme, koho by „nepotěšila“ zpráva (objevená v deset hodin večer), že zítra kolem páté hodiny bude vystupovat v Ostravě na Masarykově náměstí v literární kavárně. Samozřejmě nebyli informace dostačující a kompletní, zbytek se proto dovím buďto přímo na místě, nebo během doby, než na vystoupení dorazím. Na programu se mi rýsovaly naštěstí jenom dvě skladby, které jsem měl už (si myslím) slušně nastudované, a proto jsem se nemusel bát většího či menšího problému, výpadku, dokonce trapasu.
Ráno tedy přicházím do školy s nástrojem jakoby bylo pondělí, avšak vůbec tomu tak není. Vyrážím na hodinu „IKT – informační komunikace a technologie“, protože, i když jsem vlakem vyrazil na cestu v 7:30 (s Marťou, se kterou pravidelně každý čtvrtek cestuju), zúčastnit se hodiny jsem stihl tak tak, což mi vůbec nejde do hlavy. (někdy i vlaky popírají teorii logického myšlení) Po hodině následovalo rychlé dopravení se na obor, kde jsem započal bouřlivé cvičení a trénování, abych našemu hudebnímu nástroji, hlavnímu profesorovi (snad i jedinému, pokud mám počítat jen ty, kteří pracují na plný úvazek a nejsou jenom externími zaměstnanci) a také v neposlední řadě sám sobě.
Martine, znáš cestu? Víš, kde se ta literární kavárna nachází? Mi se zájmem, abych nebloudil po Ostravě jako bludná ovca, kladla paní profesorka otázky. Ano vím, odpověděl jsem a snažil se při zapojení představivosti alespoň v náznaku ukázat, kde osobně doufám, že se dané místo nachází. Kývnutí hlavy jako souhlas, že jsem ve správném směru. Jsi rozehraný? Další, nečekaná otázka, která mě trochu zarazila a ještě více vyděsila. No, mám-li se přiznat, tak jsem teprve teďka před chvilkou začal. S trochou strachu v očích a prstech podávám odpověď s vysvětlením. Na nic se nečeká a aniž bych mohl jakýmkoli způsobem protestovat, odcházíme společně vedle do učebny, abych program, který je mimochodem rozšířen ještě o francouzský musette (mizet) a to mě kompletně rozhodilo, nabouralo, vyvedlo z míry.
Očividně to nikomu nevadí (nikomu znamená jenom jí, já jsem na tom o mnoho hůř. Já mám za úkol jejímu přání vyhovět.). Usedám a začínám hrát. Händel se povedl, i když je vždy co vylaďovat, ale vzhledem k tomu, že mé prsty tuhly ještě z ranního vstávání a večerního spaní, můj výkon se mi zdál (snad i podle „komise“ sedící naproti mně) dostačující. Tak samo se zrodil Zoltarjow, i když jsem měl v tu ránu za úkol jej v ten den cvičit a cvičit, více než právě skladbu první. Na závěr vše zakončil neplánovaný francouzský musette, který jako červivá třešnička s ochablým lístečkem na dortu vše doslova potopila a nedala žádný důvod (byť by se jistě našel) na záchranu. Úsměv na závěr, aby alespoň něco pozitivního na mém nepřipraveném vystoupení dodalo pocit částečného uspokojení. Odcházím vedle, odložit nástroj, přežít další tři hodiny z nichž nám dvě hodiny odpadly (NAN – nauka o nástrojích z důvodu narození syna učitele, který nás tento předmět vyučuje a N – němčina, která prostě odpadla. Důvod neabsolvování cizího jazyka je, si myslím, trochu ojedinělý a ničím radostný, proto neshledávám nic tak závažného, abych jej psal.). Uspokojen volného dne putuji po schodech za svým nástrojem. Urputně hraju, mám téměř tři a půl hodiny čas.
Kolem třetí hodiny dorazí Sebi. Včera večer jsme se domluvili, že mě doprovodí a bude mi dělat milou společnost, proto by měl za pár minut přijít nebo lépe řečeno napsat, že stojí před konzervatoří, ať si jej vyzvednu.
Jsou tři hodiny odpoledne, z učebny číslo 317 se stěhuji do „operního sálu“, abych program, který budu na vystoupení hrát, zazněl i v místnosti většího prostoru, protože kavárna jistě nebude velká 4x2 metry. Po schodech plynu až k vrátnici, kde zanechávám svou kartu studenta Janáčkovy konzervatoře a gymnázia v Ostravě, jako jakýsi „protiúčet“ za půjčený klíč „operního sálu“. Krátce vyběhnu ven ze školy, abych se trochu poohlédnul, zdali se osoba, na kterou čekám, nikde poblíž nenachází. Marná sláva, asi ještě nepřijel. Odcházím zpět.
Já o vlku a vlk si kouří před školou. Jak jsem to zjistil? Většinou dávám velkou část za pravdu telepatii, ale momentálně jsem zrovna tuhle věc nechal na finančně dostupných prostředcích dnešního moderního a stále se modernizujícího světa. Dotyčná osoba mi poslala smsku (nerenské). Odpovídám zprávou, aby chvíli počkal, že pro něj příjdu, ale nejprve si musím přenést věci do jiné učebny. Sebi, už ve foyer, ale já stejně musím ještě do šatny, přičemž mě jeden kluk zastaví a doluje ze mě, zdali je to můj kamarád a podobné věci. Krátká odpověď a ahoj. Jdeme na obor, tedy spíše do „operního sálu“.
Mám ještě hodinu na cvičení a dopilovávání potřebných detailů. Světlo pomalu slábne a na obloze je více vidět tma, než-li zářící slunce. Zimní čas se blíží, tak pro mnoho lidí kouzelná doba.
Na mobilu se mi ukazuje čas 16:20 a já se rozhodl, že vyrazíme, abychom byli na místě včas, tedy ještě dříve, než bude pozdě a obecenstvo, hosté tam přítomní budou očekávat hudební zážitek.
Přicházíme do patra, které mě zmohlo ještě více, než pravidelné vyšlapávání schodů v naší škole. Procházím regály s vystavenými knihami, přičemž mě Sebi vzadu kontroluje, abych nic neshodil, protože s mým černým želvím krunýřem je to více než pravděpodobně možné. Hned za rohem na nás čeká pan docent a při podání, potřesení ruky mi ukazuje, kde si mám odložit věci a v neposlední řadě informuje, že vůbec nic neví, je tu jenom sotva pět minut, ať se tedy v žádném případě nestrachuju, potřebné informace mi budou v pravý čas a hlavně předem sděleny.
Na nic nečekám. Těžký černý batoh s nástrojem hážu něžným způsobem k stojanu na kabáty, vysvlékám se (samozřejmě, že i Sebi), usedám za bar na barovou stoličku, i když čas od času si stoupnu, protože trémou a nervozitou z nedostatku ověřených informací mi chvílemi tuhne krev v žilách. Co si dáš? Otázal se princ sedící vedle mě na právě stejné dřevěné barové stoličce. Po pár okamžicích opětovně položené té samé otázky jsem řekl čaj. Ovocný čas. Během těch patnácti minut před samotným vypuknutím celé akce, která byla věnovaná křtění knihy Oldřicha Šuleře – Laskavé setkání, si ke mně našlo cestu pár lidí. Jednat uvádějící a „provázející“ celým setkáním, který mě uvedl jakožto „hudební zpestření“, tak i pán, jemuž jsem tipoval, že tuto akci celou zorganizoval. Kdybych se mýlil, tak mi bude doufám odpuštěno. Od něj jsem na závěr dostal i právě knihu, kterou již na začátku, po mnou první zahrané skladbě od G. F. Händela – Suita d-moll – Allamande, bujarně polévali šampaňským a fotili. Celkem jsem si mohl vychutnat tři vstupy. O jejich počtu už napovídal počet skladeb, které jsem měl připravené. První, jak už jsem napsal, byla skladba od barokního skladatele G. F. Händela, druhá byla právě od V. Zoltarjowa – Suita č. 5 ze sbírky dětských suit a poslední skladba, kterou jsem tak slavnostní čas zakončoval, byla právě zmiňovaný francouzský musette – Comet Walse, který byl poslední velmi vkusně vybranou tečkou na samotný závěr. Potlesk, úklona a cupitám k mému doprovodu, který si vychutnává banánový juice.
Všem zúčastněným se mé vystoupení a zpestření hudbou líbilo. Sebi mě pochválil a přiznal se, že byl více nervózní, než-li já a právě ruce zaryté v pěst mezi stehny tomu dost napovídaly.
Ještě chvíli jsme poseděli. Přišel pan docent, pogratuloval mi a slíbil, že se mohu těšit i na další akce (zřejmě podobného typu) a také, že jednu paní z nejmenovaných novin můj nástroj natolik oslovit a zaujal, že by byla velmi ráda, kdyby napsala o našem oddělení „akordeonovém, bajanovém“ článek. Vzápětí dodal, že na nic nečekal a vše domluvil, tudíž je na nás už jen a pouze čekat, kdy paní příjde a svůj „slib“ dodrží. Uvidíme, času máme dost.
Všemu jednou musí být konec, a proto i my jsme se s ostatními zúčastněnými rozloučili, vzali na sebe všechnu tíhu nástroje, batohu a odkráčeli opět tam, odkud jsme alespoň částečně přišli. Doprovodil jsem Sebiho na tramvaj, aby stihl být doma relativně brzy kvůli přípravě do školy. Po rozloučení mi nezbývalo nic jiného, než se dostat zavčasu na konzervatoř, odložit nástroj a odplachtit domů. Svědomí mi však nedalo a, jelikož mám zítra hodinu, na kterou musím mít připravené vše, co jsem doposud hrál, s menším odporem usedám opět za stůl, cvičím pár posledních věcí.
Kolem čtvrt na osm hodin večer se do třídy vbourá Katka s Anežkou. Hráli v Budišově, tak je hned ze startu vyzpovídám a dále si hledím opět mé tak „oblíbené“ sextové etudy.
Půl osmé buší na dveře, balím se a rychlým krokem doháním vlak. Ještě před devátou hodinou otevírám dveře bytu a vcházím s potěšujícím pocitem, že můj veřejný hudební projev se povedl (sice ne ke skvělé dokonalosti, ale všichni byli nadšení, dokonce i já sám). Zapínám počítač, abych vybral poštu, podíval na informace odehrávající se na webových stránkách naší školy a napsal dobrou noc pár vybraným lidem, kteří se mi přichomítnou pod ukazatel myši.
Vše zhasnu, dnešní den, byť ze začátku se zdál těžký, mám za sebou. Jsem rád, že jsem tam byl, jsem rád, že jsem tam zahrál. Je rád, že tam byl, je rád, že jsem tam zahrál. Jsme rádi.

(*40)