"Slyším! Kdo by neslyšel? Denně. Hodně hlasů, a i když je neposlouchám, tak se mi některé z nich tak moc líbí. Zavírám oči! Koukám. Ukazuje cestu. Nevidíš? Je mi to líto. Omlouvám se, není čas, musím jít."

Nemůžu říkat, že nejsem šťastný. Raduju se pořád. I ze sebemenší blbosti. Stačí pouhý pohled kolem sebe a ten mi přináší zaručeně úsměv na rty. Když jsem v Ostravě nebo v každém jiném městě, tak se opravdu nemůžu vynadívat. Je tam lidí a lidí. Je to prostě něco úplně jiného. Jedno velké pracující mraveniště nebo často i dokonalá ZOO. Všeichni někam pospíchají, nastupují, vystupují, jedí, pijí a ke všemu, aby vše bylo kompletní, komunikují. Každý je něčím zajímavý, a když se člověk postaví a nechá kolem sebe proudit vlny lidí, tak se mnohdy i pořádně pobaví. Já se směju pořád. Chodit do kina nemusí vskutku nikdo. Pak si uvědomíme, že patříme mezi ně, že jsme jeden z nich. Tolik obličejů, nohou, rukou a stále je kam se hrnout.
Vždy, když přijedu do Ostravy, tak to hned poznám, jelikož musím baletit přímo v ulicích, protože v tom spěchu mi nikdo nedá přednost, a proto je vyvarování se srážek navaleno právě na mě. Baví mě to, začleňovat se do cizích solečností, protože s pocitem nevznáma a rozpaků nikdy nevím, jak to dopadne. Vždycky si užiju tolik legrace, která mi vydží na nějakou tu dobu. Každé nové prostřední nás poznamenává a tvaruje z velké části do své podoby, i kdybychom v něm zpočinuli jen pár chvil.
Začleňujeme se takovým způsobem, abychom nenarušili chod celého spektra věcí, společnosti, času a prostrou. Potkáváme nové lidi, učíme se jejich řeči, myšlenkám. Snažíme se je pochopit a vstoupit tak do nových prostor světa. A při každém pádu nebo třebaže krátkém klopýtnutí se tak akorát smějeme, protože nám nic jiného nezbývá a truchlit nad svými chybami, na to není čas.
Děláme plno věcí, jenom abychom se přiblížili ostatním, a to tak, abychom si mohli šáhnout na hmotný důkaz jejich existence. Využijeme přitom nezpočet sfér. Smutek, radost, myšlení, taktizování, komunikaci a podobně.
Snad každý si řekl, že je dneska krásný den, a ten kdo ne, tak je definitivně šáhlý na kebuli. Slunko svítí, a i když velku pobíhá nějaký ten větřík, tak to nemění nic na tom, že už začínáme vstupovat do opravdového jara a později i léta. Tak je konečně pátek, škola je za námi (ve zdraví jsme ji všichni přežili). Poutíkám do hudebky, protože musím vrátit paní učitelce CD, které mi půjčila. Jsou tam fotky z focení, které proběhlo po okresní soutěži. Měl jsem taky za úkol to vypálit holkám z tria, a proto společně s učitelčiným CD odevzdávám do rukou CD pro moje spoluhráčky z tria. Všechno je vyřízené, peláším domů. Co bych taky dělal ve městě, když mám na zádech školní batoh a k tomu nic na práci.
Máme už konečně fotky, které jsme fotili ve čtvrtek o prázdninách (myslím tím ty na tablo). HURÁ! Tak se jdeme kouknout.
Už se to načítá, jsem netrpělivý. Podle toho co jsem viděl ve škole jsou vskutku povedené. Některé moje fotky sice nevypadají vábně, ale z celého množství je jich opravdu pouhé a zanedbatelné minimum. HA! A už se koukám. JÉ! To je hezké. Jarka, Marťa, Lucka, Soňa a další. Jako vystříženi z obrázku. Kdo by to byl věřil, že takhle můžeme vypadat. Holky jsou krásné, překrásné, nejrkásnější. Rychle přeletím svoje fotky, protože ty tak vzrušující nejsou. Přeci jenom ostatní mě fascinují víc a už pomalu v duchu uvažuju, které bych si mohl nechat u fotografa vyvolat. Kromě mých fotek, které musím nechat vyvolat na tablo, si můžu vybrat dalších asi dvacet, které mi fotograf udělá.
Přichází mamka. ANO! Aby moji rodiče něco neviděli. Co to tam máš?! Fotky na tablo. Opravdu, ukáž a jsi tam taky ty? (ukazuju fotky Martiny) Je ty jsou krásné, ty se povedly. Ukaž svoje fotky. (nelibně ukazuji svoje s předvídanou reakcí) Ty tam máš i nahé fotky? (musím dodat, že slovo nahé na fotkách zanemnalo mít vyslečené pouze tričko nebo košili) Hmm! Moc se mi nelíbí ty nahé. Ty jsi byl jediný kdo se fotil nahý? Ano, byl. (ukazuju, která se holkám líbila a dodávám, že si ji dám na tablo. Fotka už vyjadřuje téma fotek „vysněné povolání“. Stojím na ni, mám vyslečenou košili, podotýkám, že kalhoty mám oblečené, na těle mám noty a kolem sebe se letí další iks not, které mimo dosah fotoaparátu, házeli moje kamarádky, abychom docililli daného efektu) No, já bych si to tam nedávala, je to divné. Jak divné? (mamka už pomalu odchází. Je ve dveřích pokoje.) Je to exibicionismus. HA HA! No, úplně mě to žere, je to tak strašné, jsem uplně nahý. Vždyť mám na sobě kalhoty a mám pouze vyslečenou košili. (v dáli se ozývá opakovaně věta, že jsem exibionista)
Já to tušil, moje mamka je zakomplexovaná. Nesnese pohled na moje tělo. Jsem podle ní vychrtlina a něco se mnou není v pořádku. Asi je jí přímo hnusím. Já jsem za svoje tělo rád, nestěžuju si, je krásné (dle mého názoru). Nejsem playboy, sexy tělo, gymnastické, svalnaté, vypracované. Já tohle nemám rád, prostě jsem přírodní typ. Nikdy jsem neposiloval, jsem prostě šlachovitý, gymnastická, atletická a pružná postava. Takovou by mi mohl závidět kde jaký gymnasta a o holkách ani nemluvě. Štvu na ni, to je její problém, že má „komplexy“.
ANO! Štve mě to, protože mi to říká denně. „Ty jsi vychrtlý, dělej s tím něco.“ Ale pomalu se to začínám učit ignorovat a už se mi to částečně daří. Když se však někdy stane, že se neudržím, tak ji lehce tak nějak seřvu, že je to moje tělo, ne její, že je mi fuk jak vypadám, že jsem s tím spokojený a konečně, že mi do toho nemá co kafrat. Jako obvykle se urazí a odkráčí majestátným krokem pryč.
Je to opravdu i celkem k smíchu. Všichni vidíme chyby na ostatních, ale když se podíváme do zrcadla, tak zatloukáme dokonce i sami sobě všechny chyby, které v ten okamžik na sobě najdeme. Nemyslíme na ně, jsme dokonalí, jsme úžasní, perspektivní a nikdo se nám nevyrovná.
Kdybych už byl hmotné zpodobnění zrůdy, tak ať. Díky mě (zrůdě) je někdo krásný, protože svět je jeden velký protiklad. Někdo musí být „zrůdný, hrůzný, ošklivý“, aby ostatní mohli být „krásní, neodolatelní“. Tak to chodí a nehodlám na tom nic měnit. Nakonec vše stejně pokryje myšlenka, že nezáleží na tom, jak vypadám, ale co jsem dokázal a v tomhle mě kde jaký playboy nesahá ani po kotníky.
Čas letí, prohlížení fotek se krapet protáhlo a musím pouštět světlo, protože venku spadlo slunko a jako žárovka se rozbilo. V televizi plno programu, tak se jdu kouknout.
Během celého večera jsem stihl sledovat šest různých filmů, seriálů, show a podobně. Jak je to možné? Pouze jsem během reklam, které jsou na určitých kanálech časté, přepínal na ostatní programy a prostě se v kuse díval, i když na úplně něco jiného.
Unaven žitím se oběšuji peřinou, aby nikdo neviděl mé hrůzné tělo. Spím, smím.