"Když se nudíš, je každá sebemenší blbost lepší, než nic."

Po noci, kdy jsem po opravdu dlouhé době, i když sám od sebe nechtěně, obímal záchod, jsem teda vstal a, i když se ze začátku zdál den, že by i měl nějaký smysl, tak opak tomu byl pravdou. Sotva rozlepím očí, kterým se ještě zdaleka vstávat nechtělo (bylo kolem 11:00 hodin, tak jsem si řekl, že takhle chrnět nesmím), už se na mě sápe nuda, tak se snažím rychle přemýšlet, čím vyplním můj jinak obyčejný den volna. Doma nikdo, ani rodiče, ani malý brácha a ani dvojče, jelikož ten studuje v Ostravě, tak chodí do školy, narozdíl od nás, kteří máme školu asi pět minut od domu.
HA! Jsem doma sám, co budu dělat. Po té, co mi mamka zavolala, že mám skočit pro nový jízdní řád na autobusák, (už jen to slovo "skočit" mi nahání hrůzu, protože když má člověk jednou za čas volno, tak nepředpokládá, že se bude namáhat do takové míry, že by mohl někde "skákat") mi došlo, že na asi hodinu budu mít program. Vzhledem k tomu, že jsem v 11:00 hodin vstal a zase asi v 23:00 hodin pudu spát, tak jedna hodina programu je celkem dost. No tak nic, zašel jsem pro jízdní řák. Když už je venku tak krásně, tak proč bych se neprošel. Vzal jsem si něco na sebe, abych teda nevypadal jak uplný vagabund a s úsměvem na tváři a mhouřícíma se očima (protože mi do nich svítila ta koule na nebi) jsem kráčel směr autobusák. Jeden by nevěřil, jak cesta z domu na autobusák může být vzrušující. Tam šli lidi ze školy, tak jsem se pochychotával, že se musí učit. Tam přijely kolotoče, tak jsem čučal na atrakce, které nám zanedlouho nabídnou atd… Zkrátka, bylo se na co koukat.
Přitrajdám k přepášce, do otvoru ve skle vrazím starý jízdní řád, paní mi ochotně podá nový a zase se vracím domů.
Uvažuju, jestli se ještě někam nepudu podívat, ale protože chtěla mamka, abych byl doma, když příjde z práce, tak dojdu domů, aby neměla mamka pocit, že ji neposlouchám. Jsem doma a zvoní telefon, chvilku poslouchám tu melodii, protože je moje oblíbená, ale radši hovor po chvíli přijímám, protože by se mohlo zdát, že nejsem dostupný. K tomu mám ještě stále aktivní schránku, takže kdybych hovor nepřijal a nechal zvonit, tak by se stalo, že by dotyčný (v mém případě mamka nečekaně) najel do schránky, která by mu strhla z paušálu nebo kreditu deset korun a to by nenadělalo příliš dobroty. Neznám nikoho, kdo by měl v oblibě schránky.
Takže, abych se vrátil k tomu, co jsem začal. Přiklusal jsem zpět domů a volá mi mamka, že příjde později, tak asi ve čtyři, protože jde ještě do města. (Oh! Jak neskonale jsem šťasten.) Mě by normálně cip střelil. Tak já se teda vzdám výletu po městě za krásami obchodních výloh a ona si příjde později.
Mám čas, což je až hrozitánsky pozitivní, půjdu ven s hafanem na chvíli se poflakovat. Za haldama (to jsou takové nemalé kopečky, které máme za domem) zjišťuji, že vyzpívám kromě tří oktáv, které jsem si pilně vypěstoval, i dva tony nad dosavadní horní hlasovou hranici. Konečně první radost za celý den, člověka to opravdu nadchne. Mít takový rozsah, to se málokomu poštěstí. Asi se stanu zpěvákem, i když to by chtělo, abych někomu, někde zakrákoral, což, jak se znám, vzroste v takovou situaci, že kam příjdu, tak budu (s prominutím) držet hubu. Zpěvák co drží hubu. Kdo ví, možná se uchytím při troše štěstí.
Na monitoru počítače mi vyskakují oranžoví okenáčci, aby mi pověděli vzkazy lidí, kteří si zrovna (někdy i v nevhodnou dobu) chtějí povídat. Tak čtu. Kamarád si našel chlapa. Kamarádka pojede příští týden s přítele na dovolenou. Jak je možné, že mě, člověka oblíbeného, milovaného, krásného, chytrého a podobně (být váma, tak všemu nevěřím) nikdo nechce. Kde se stala chyba. Svěřuju se svému hafanovi, kterému jako jedinému z rodiny dávám tu největší důvěru a informovanost o mém (celkovém i konkrétním) životě, ten jenom sklopí oči a rychlokrokem výrazem nadopované laňky odbíhá na balkón, kde zamyšleně kouká na kolemjdoucí lidi, zvířata a věci. Asi je unavený a na moje obvyklé kvantum věcných objevů nemá náladu. Pro odpočinek od nadměrně nezdravého a, upřímně, i namáhavého přemýšlení volím cvičení na akordeon. Blíží se krajská soutěž v Klimkovicích, tak budu cvičit, abych nedopadl jako nějaký pablb. Byla by to potupa, obzvláště, když si uvědomím, že jsem se před měsícem a půl úspěšně probojoval na Janáčkovu konzervatoř do Ostravy. Je celkem jasné, že v porotě budou profesoři z konzervatoří, takže zahrát hůře, jak na zkouškách nepřipadá v úvah, pokud však nemám v úmyslu si už předběžně budovat (možno negativní) pověst.
Po zbytek dne sedím na prdeli u počítače a kecám s přáteli. Zabrousíme do debaty o možné návštěvě nějakého klubu, protože už dlouho jsme se nebavili a společně nepili. První, obvykle tradiční a nesmrtelný, nápad byl, že bychom se propašovali do Ostravu na světoznámou Stodolní ulici. Druhou variantou bylo, že bychom zůstali u nás ve městě a zašli si do nějakého klubu právě u nás. Nakonec jsme celou debatu vítězně ukončili a to tím, že se domluvíme zítra. Ještě, že se člověk může obrátit na čas. Kdyby ne, tak je asi beznadějně ztracený.
Abych dělal něco smysluplného, tak vytahuji rozpracovanou seminární práci z MFF a pokouším se ji dodělat. Po pár nezdařených pokusech přijít na něco normálního, odkládám práci na neurčito a to jen proto, že moje hlava má asi zrovna výjev pařby. Nechám ji tak, ještě by mohla odejít a vykašlat se na mě a to by bylo nemilé. To by už mě tutově nikdo nechtěl, protože člověk bez hlavy už zřejmě vyšel z módy.
Večer usedám k televizi. Na programu jsou nejúžasnější videa světa a tradičně, jak tomu každý čtvrtek bývá, seriál.
Po shlédnutí napínavých scén, kdy jsem pomalu umíral s hlavními hrdiny, jdu ulehnout a chrnět do postele. Den skončil, kdo ví, kde se zítra probudím.