"Život s konečně očekávaným rozkvětem a lide, kteří mi dopřeji ten bezstarostný pocit, že někam patřím."

Hledím na sekundovou ručičku na čele pokoje a pomalu si v duchu počítám. Ještě nejsem vzhůru, to zdaleka ne. 3.., 2.., 1.., je právě 10:00 hodin ráno a já s poklidnou myslí, trochu rozbolenou hlavou vstávám a valím se do koupelny, kde ze sebe, s trochou štěstí, udělám možná i normálního, zdravě vypadajícího člověka.
Doma opět nikdo není. Taťka s malým bráchou u babičky, mamka v práci (tentokrát na ni nemusím čekat, což mě docela i potěšilo) a druhý brácha nečekaně ve škole. Venku slunku není dvakrát do skoku, tak zakrývá svůj hendykep mraky. Ani se nedivím, vystavovat se každému na obzor není moc dobrý nápad (respektive v některých situacích).
Do dvanácté hodiny mám nějakou tu hodinku čas, tak udělám vše, co mi bylo řečeno, ať už to mám z krku.
Otevírám dveře od koupelny, okoupaný a „zlidštěný“ kráčím k hafanovi, kterému jsem slíbil, že ho vyperu. Řekl jsem mu to už včera, aby se na to připravil, takže jakékoliv známky nesouhlasu a odporu jsou mu marné a taky, když je padlý na hlavu a při hrabání si všechen ten bordel hází na záda, tak ať se potom nediví. Aby ho neklepla pepka, tak mu povídám, že jdu pro osušku na balkón (už teďka vím, že mít na sobě po koupeli jenom boxerky a lézt na balkón není zrovna chytrý počin), ať mě počká u koupelny. Mnohdy si říkám, jak až naivní můžu být a taky, když už mě neposlouchá ani vlastní pes, který mě má v určitých situacích (koupání není vyjimkou) na háku, kdo mě teda bude poslouchat, u koho budu mít nějakou tu autoritu, když už mě i pes vytlačí z postele. Je jasné, že hafan u koupelny nebyl. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Myslím, že koupelové kachličky, umyvadlo a vana nedoukážou nahradit les, ale jako pořekadlo to má cosi do sebe. Po prohledání bytu jsem konečně hafana našel. Zahrabaný mezi peřinama na mojí posteli. Kdyby mu nešel vidět ocas, který mu jako jediná část trčel z pod peřiny, tak by hošánek vyhrál. No nic, šel jsem do akce. Vzal jsem ho, hodil do vany, pustil sprchu a začal prát. Když mi v polovině mytí začal bezdůvodně kňučet (on je taky strašpytel, do řeky se vrhne hlava nehlava, že ho pak musím zachraňovat a vana, aby radši ani neexistovala), zahajuju akci „fast wash“ (rychlé mytí), abych zkrátil jeho herecké utrpení. Chrstnu na něj Radox, aby voněl jak opravdový chlap, rychle ho podrbu, spláchnu přívalem vody a jde se sušit. Hotovo, šmitec, uklídím koupelnu a osušku pověsím na balkón (opět ten zrádný balkón a moje holé mužné tělo s boxerkama).
Zbytek jde rychle. Na oběd hodím do friťáku krokety, vysaju byt, umyju nádobí, ustelu v celém bytě a spokojeně usedám za počítač, abych si pokecal s kamarády, kteří na mě netrpělivě čekají.
Hlavní myšlenka dne je, že se s přáteli půjdeme někde pobavit, jelikož já už jsem dlouho nebyl a je třeba nějak nabourat dosavadní stereotyp.
Po vypovězení společnosti první kamarádky, posléze i druhé, usedám opět za počítač, abych informoval o své návštěvě posledního kamaráda, který celou situaci krátkými slovy souhlasu vyřešil.
Očkem kouknu na hodiny, kterých je u nás doma požehnaně a vidím 18:30. Jdu ze sebe udělat opět normálního člověka, protože snaha z rána stačí pouze a jen na chození doma. Zjišťuju stav financí a snažím se smířit s faktem, že můj rámec možností nepřesáhne 75,-- korun (a to nepočítám cestu do Ostravy a zpátky). Po urputném boji beru sebou kreditku, na které se občas objeví dokonce i trojciferné číslo, abych mohl nějaký ten obnos vybrat v bankomatu. Hurá, připraven, slib rodičům, že nebudu bít lidi, rozbíjet výlohy a ostatní věci, na které bych bez rodičů ani nevzpomněl, byl slíben, teďka už jenom dopelášit na vlak a než bych řekl „zimatudikatenixuresetizuzuwiopanditroi“, už jsem na místě.
Stodolní ulice je svým způsobem okouzlující. Vždycky, když tam jsem, tak na chvíli přemýšlím, kolik platí celkově (všechny kluby a osvětlní na ulici) za elektřinu.
S kamarádem a jeho kamarádkou jsme zašli si sednou do jednoho klubu, kde asi krom nás a typka za barem do začátku nikdo nebyl. Noc je krátká, tak to jelo samo. První pivo, příchod další kamarády, druhé pivo a první víno, přípojení kluka kamráda k debatě, druhé víno, rušná debata s úvahou o změně místa popíjení, třetí pivo, odchod na jiné místo. To vše zabralo cca dvě a půl hodiny. Člověk by nevěřil jak ten čas utíká a když se člověk napije, tak už nemá cenu se dívat na hodinky, protože čas v tomto případě neuvěřitelně kličkuje a letí v intervalech, které jsou nad rámec logiky a pochopení.
Musím, ale konstatovat velmi důležitou věc. V ten večer mi řeklo pár lidí, že se nemám stydět za to, jaký jsem, co jsem, co dělám a podobně. Člověk se nesmí litovat, nesmí litovat toho co udělal, jaký je, co dělá. Všichni jsme lidé, každý jsme originálem a přínosem do společnosti.
Naše nové místo byl podnik Fiesta. I když z tohoto prostředí mám panickou hrůzu, částečně otupěný alkoholem jsem spolusouhlasil. Popravdě jsem byl i rád. Vstoupil jsem tam a v první řadě padám v úžas, kolik lidí tu je, taky musím uznat, že podnik to byl hezký a zařízení až mi oči přecházeli. Moje obava z okukování, jak tomu bývá zvykem, se sice naplnila, ale na faktu, že jsem se dobře bavil to velký vliv nemělo. Ano, přiznávám, byl jsem z toho cel paf.
Napil jsem se zase piva a za chvilku už jsme s kamarádem a kamarádkou brázdili parketem. Aniž bych si to někdy připustil, tancoval jsem a bavil jsem se, jako nikdy předtím. Kamarád se celou dobu díval na hodinky, abych stihl vlak, který mi o půl jedné ráno jel domů. Bavili jsme se, tancovali. Opět jsem se po dlouhé době pořádně pobavil, a když mi kamarádka řekla, jaký nejsem pařmen, tak jsem samou radostí nemohl dostat na hodinu úsměv z tváře.
Po bujaré zábavě nadešel čas, kdy už, alespoň pro některé z nás, zábava skončila a, i když bychom nechtěli, museli jsme jet domů. Ještě doprovodit na vlak, abych nastoupil do toho správného nebo vůbec na nádraží došel, rozločení, odchod.
Byla to vyvedená noc, i když jsem byl zřejmě pro některé členy „naší party“ nechtěnou společností, poznal jsem nové kamarády, užil si tance a zábavy a konečně se jednou nestyděl za to, kdo jsem a jaký mám život.
Velké poděkování patří hlavně kamarádovi, který už mě svým souhlasem, že s nim a jeho kamarády můžu ztrávit noc, velmi potěšil. Za jeho starostlivost a společnost. Nevím, zdali smska s textem „Díky“ vypověděla vše, ale jelikož jsem místo prstů měl jenom gumové válečky, se kterýma jsem sotva mohl něco napsat, doufám, že to alespoň v menší míře splnilo svůj úkol.
Po příjezdu domů mě čekal nemalý šok, když jsem viděl, jak brácha leží v posteli polovyslečený a rodiče, kteří se s nim snaží komunikovat. Uvědomil jsem si, že je opět brácha napraný (když ne napraný, tak ve stavu, kdy tělo postrádá koordinovaný pohyb, i když mysl natolik pomatená není).
Snažím se ignorovat naštvané hlasy, které se v pokoji, jež obývám společně s bratrem, rozléhají, protože přeci jenom mě se to netýká.
Jdu spát, ulehám s prosbou o lepší zítřek.