"Všichni pořád něco hledáme, ale jenom mizivé procento šťastných ví, co."

Neděle, nudná neděle. Nic nedělání mě jednou zabije. Neřeknu, když celý týden pospíchám, pořád cosi dělám, že mě pak bolí celý člověk, ale, když se za celý den sotva pohnu, tak neděle jako den „zaslouženého“ odpočinku není zrovna dobrý nápad. Vzrušení, dobrodružství, něco u čeho se zapotím a co mě pořádně dorazí (ne však na kolena). Skočím z mostu do vody, lehnu si na koleje a nechám projet vlak, budu zmateně pobíhat na rychloproudovce mezi auty. ALE KUŠ! Blázen ještě nejsem, i když se mu polehoučku blížím.
Vstal jsem v 11:00 hodin, pár skoků do vany, nějaká ta aquabela a hurá, už si to mašíruju k obědu. Snad každému během spánku pořádně vyhládne.
Den se vší důležitostí svinu do učení. Písemná maturita se blíží a já konečně po stodvacáté promluvě si do duše začínám pročítat účetnictví (příklady, které budou na maturitách).
Máme 13:00, 14:00, 15:00, trochu si zahraju na akordeon (soutěž, koncerty), 18:00, 19:00, 20:00. Končím s učením, začíná televize. Pár protestů u zpěváků, rozzářený úsměv a ukoukané oči v seriálu. Noc je tmavá, jdu chytat světlušky.
Ležím a sním. Vzpomínám na ty doby, kdy jsme byli dva. Byli jsme tým, byli jsme ti, kteří se radivali z každé minuty soužití.
Asi mám krizi, že to na mě opět padlo. Bodejť, poslední aktivita a vztah se odehrával pomalu před půl rokem a moje druhé já si to zřejmě nechce připustit. Proč tady, když je to tak snadné. Bojovat, nevzdávat se, bojovat!
V deníku, který mám uložený ve skříni, jsou pečlivě uschovány fotky mých bývalých partnerů. Ptám se sám sebe. Mám se podívat? Prohlédnout si ty fotky? Ukojím a naplním touhu vznášet se zase ve dnech, kdy jsem se každé ráno vedle nich probouzel nebo mi to akorát poseká prsty a uteče pryč?
Je to jako tenkrát, snad před několika málo vteřinama. Usínám a chci opravdu rychle usnout, protože zítra pojedeme s Malým na oslavu narozenin. Holky budou oslavovat osmnáct roků. Vyzvednu ho a půjdeme se bavit.
Jako by to bylo včera. Před očima se mi vybarvuje tak reálný obrat. Přijeli jsme s Kubou odpoledne na víkend ke kamarádovi doBrna. Určitě si to oba pořádně užijeme. Kuba si alespoň odpočine od práce, vždyť sám dobře ví, že chci, aby měl radost. Dneska jsme prošli město, zůčastnili se svatby a Kuba poprvé viděl varhany, které jsou chloubou samotné katedrály sv. Petra a Pavla.
Říkám si, proč jsem tehdy nezůstal třeba přes noc? Byl státní svátek a zítra jsem měl stejně volno. Konec druháku a už mi nic nemohlo utéct. Peťa se zrovna připravoval na ústní maturitu. Vždyť jsme se měli tak rádi.
Přemýšlím. Mám se podívat a vzpomenout si na věci, které mi svým způsobem uštědřili nesobecky ránu?
Tulím se k polštáři, jako by to byl on. Kuba mi vždy usnul v náručí, jako malý kluk, a v jeho hřejivé posteli jsem si vždycky připadal tak šťastný, tak dospělý.
Teď jsem sám. Nevadí mi to, do určité míry mi to nevadí, protože, když se ohlédnu za třeba i pár měsíců dozadu, musím si říct, že jsem toho, i sám, opravdu hodně dokázal. Několik úspěchů mi uznale vypovídá, že jsem člověk, který si umí jít za svým. Jsem na sebe hrdý!
Choulím se ještě víc. Pravda, nemůžu na to přestat myslet. Nemůžu přestat na něj myslet. Je z těch tří jediný, kdo měl na dosah ruky můj ideál, i když ten se většinou tvaruje právě podle ostatních.
Jeho fotku, kterou jsem si jednoho dne (od Kuby) vyžádal, jsem na protest otočil obrazem do stránky, aby mi nepřipomínala nic, co bych nechtěl. Abych jednoduše zapomněl.
Měl nejblíže, tak proč zapomenout? Co dokáže fotka?! Co dokážu já!? Jsem ubohý. Vylívám si zlost na obyčejné fotce. Není obyčejná! Byla pro mě tehdy vším, když jsem ho neměl na blízku, tak jaká pak obyčejná. Všemožně ji nadávám, urážim ji (ho), ale nikdy ji neroztrhám, nevyhodím, protože se bojím, že mi někdy bude chybět. (on) Jednou si na ni (něho) vzpomenu, budu ji (ho) potřebovat prsty obejmout a ona (on) bude roztrhaná ležet kdesi daleko.
Proč jenom si mě dokázal tak stoprocentně získat a zblbnout mě?
Všichni měli stejná pravidla, stejné možnosti. Proč je nevyužili? Vždyť jsem tak jednoduchý a ukrást srdce druhému přeci umí dnes už kde, kdo.
Nenávidím ho. Pořád se mi vrtá hlavou, nenechá mě spát a zjevuje se kdykoliv se mu zachce. Museli jsme toho tolik prožít? Dívám se do stropu, protože nemůžu pořád usnout a najednou se objevím v jeho pokoji. Znal jsem ho do sebemenších detailů. Za hlavou stůl s počítačem, plno časopisů, CD, DVD, všude plakáty, dvě mohutné skříně a pootevřená plastová okna v noci na moji žádost. On vedle mě, zase spí.
Holky věděli, každá na sto procent věděla, jak jsem s nim šťastný a dovolili to. Ale přáli nám to, tomu není pochyb. Já ale stále listuju deníkem a přemáhám se číst si věty, které jsem tehdy napsal a ještě více krotím ruce a oči, aby se mohli podívat jen na rožek jeho fotografie.
Byli jsme mladě staří, oba sami a po jednom zmateném (z části nepovedeném) rande v ZOO Ostrava jsme se rozhodli, že budeme společně táhnout za jeden provaz.
Fotku Peti a Malého jsem neotočil. Přes Peťovu fotku jsem přehodil vlakovou jízdenku, která mě poprvé a naposldy dopravila za nim. V ten den stála naposledy 24,-- Kč. Bylo to svým způsobem štěstí, ale jak tak brouzdám archivem, náš svět končí. Peťa, jako první láska mládí, odjíždí pryč a já obracím sránku.
Tak se koukám kolem sebe. Je hodně pozdě večer a zítra vstávám opět do školy. Zajet do stereotypu a být šťastný alespoň ze změny počasí.
Rehabilitace, relaxace, koupání a cvičení za účelem zlepšení zdravotního stavu. Vždy po nich na mě čekal Malý. Seděl sám, a když jsem vyšel, tak se mu rozozářila očka štěstím. Ojediněle překrásný pohled. Můj!
Ležím, mám zavřené oči. Je to jako v kině, jako doma před televizí. Přehrávám si „rodinná“ videa z dovolené, oslav, výletů a tak podobně. Já a moji tři kluci jsme si udělali hezkou noc. Projíždíme jednotlivé dosavadní etapy mého života. Smějeme se!
Brácha tu vehementně pochrupuje a co chvíli se vrtí. Asi se mu zdají akční sny. Mamka s taťkou se zase o něčem baví. I přes zavřené dveře je slyším. Prý se tomu říká dar. Je stále tma. Jsem možná už konečně sám a můžu jít spát. Uvidím, kdy mě kluci opět navštíví.
Zítra se podívám na moji knihu. Je vytvořena z mailové korespondence, kterou jsem si se svým oblíbeným kamarádem psal. Musím si to tento týden vytisknout a nechat svázat. Bude to kniha, naše kniha přátelství.
Moc se na ni těším, ale teď už Kubo zhasni světlo, jdeme spát.