"Zvuky, tóny, melodie, hudba. Zní mi neustále v hlavě. Zprvu příjemná, posléze tyranizující, obludná, krvežíznivá bestie, která nedovolí spát. Do celého těla, až do morku kosti, napadá vše, proudí namísto krve. Hudba, která bude jistě jednoho dne mou záhubou (mým vysvobozením)."

I když jsem se do postele dostal za časného rána, vstát se mi povedlo už nejblíže kolem deváté hodiny, což u mě není nijak normální, obzvláště o víkendu a nezapomenutelně jiných dnech volna. Nijak jsem však nelenil, nad ničím nepřemýšlel a také o nic nepokoušel. Devět hodin mi nemůže zabránit, abych znovu zavřel oči a poklidně spal. To si však člověk častokrát naivně namlouvá. Bratr byl té aktivní síly, že vstal za necelou hodinu po mém prvním oživlém ranním gestu a s chladnou hlavou si zapnul počítač, který jsem měl přímo u hlavy. Byl jsem tedy rozhodně probuzen (přes všechny mé vnitřní boje). Takto jsem bojoval a snažil se do jisté míry silný zvuk (hluk) větráčku na ochlazování počítače ignorovat, avšak bez jakékoliv ocenění. Za hodinu za to jsem prostě musel vstát a přestat myslet na spánek.
Rodiče odjeli do Ostravy, doma jsme byli pouze my tři. Tři bratři. Malý, větší, největší a bylo to opravdu znát. Malý pobíhal sem a tam, stále někde šmátral, měl puštěnou televizi jak v obývacím pokoji, tak v kuchyni, k tomu všemu přidal hlasitě bubnující muzikou počítač, největší si, jak už jsem zmínil, pustil počítač u mé hlavy a snad jediný, kdo udržel své pohybové popudy a byl na svém místě byl Ben, náš pes.
Odešel jsem si s oblečením lehce přehozeným přes ruku, s nohama uvelebenýma do vlnou pletených papučí do koupelny, kde jsem následně po prostření obou očí zjistil, že konec sprchy (násada, pomocí které se voda dávkuje jednotlivými otvory) zcela bezcitně zničen. Po rozebrání jsem se ani nepokoušel dát nástavec dohromady, jelikož bylo ulomeno více částí, než drželo. Odložil jsem tedy rozebranou sprchu na umyvadlo, tak, aby všichni viděli důvod nefunkčnosti a zbylou hadicí jsem se bezstarostně osprchoval. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem vymyslel způsob, jakým bych nemusel hadici pořád držet, abych si v klidu umyl oběma rukama hlavu, ale nakonec jsem hadici zachytil do držáku a proud jsem nechal volné tryskat na svou hruď, což vyvolávalo pocit masáže, který byl velmi příjemný.
Jakmile jsem vylezl, oblečen, umyt, doslova oživen vodou z koupelny, pár minut na to se otevřely vchodové dveře do bytu a v nich se objevili naši rodiče. V jedné z tašek se pak, po odebrání nákupu, vystavovala nová násada na sprchování. I tak jsem se však pochválil, jak koumavě a chytře jsem se i s určitými problémy osprchoval. Byl jsem pochválen a do rukou mi byla „vražena“ násada plus pokyn ji umístit tam, kam patří, načež jsem neváhal a šinul si to opět do chrámu života.
Po jídle (oběda) jsem šel a hafanem ven. Ten si opět pobíhal bezhlavě po širém okolí za našim domem, sem tam se vyčůral, sem tam jen zmateně čmuchal, bezdůvodně hrabal a civěl do neznáma, aby měl důvod zůstat dlouho venku, protože má zrovna hodně práce. Po určité době, kdy už i mě opouštělo zábavné dívání na projíždějící auta, broukání vymyšlených melodií beze slov a házení občas vždy jen trochy sněhu na Bena, jsme putovali domů.
Jak už jsem koupeme ve vanách a sprchujeme v proudu vody my (lidské bytosti), tak se (mnohokrát ne tak často) musí podrobit „očistě“ i naši čtyřnozí (mnohonozí, vícenozí) kamarádi.
Nalákat svého psa do koupeny je úkol jen pro silné muže, ale i to někdy nehraje výsostnou roli. Je zapotřebí už předem promyslet plán. On sám nikdy do koupelny nevkročí, snad jako každý jiný pes. Opět tedy začíná rituál s chytáním po celém bytě, vkládáním do úst vany, svlékáním do polonaha a nakonec zamykáním koupelny, aby při otočení pro šampon hafan z pod vody nevyskočil a nesnažil se zbaběle pustit do útěku. Během umývání pak kňučí, koulí oči a smutně kouká, jakoby každá kapka, která spočine na jeho těle, znamenala velkou zátěž, nepříjemný pocit. Když už něco začne, v 99% procentech to i skončí. Pokud šťastně či méně obvykle (překvapivě) to už záleží na názoru každého z nás. Ben se dočkal osušení a vypuštění do volného prostoru. Já už jen umyl vanu, utřel zem, osušku schoval na šňůry balkónu.
Abych přerušil své bezduché trávení času doma (v tak známém, „nudném“, místě, které už mě zřejmě tak často ničím novým nepřekvapí) odešel jsem navštívit domů Lukáše, který už ve dvě hodiny odpoledne měl padla. Příchodem jsem mu udělal radost a při pohledu na po uši zakrytou postavu jsem si byl jist, že byl den, i když krátký, opět, jako mnoho dalších před ním, náročný. Donesl jsem mu seriál, aby se měl na co dívat po večerech, a protože měl každý z jednotlivých dílů pouze něco málo kolem dvaceti minut, nemusí se bát, že by u nich usnul. Na prvních pět dílů jsem se podívali společně. Dostal jsem také pestrý výběr jídla, které měl zrovna po ruce (vysočinu, rohlík, hermelín…). Prozvoněním a následným voláním mých rodičů jsem posléze Lukáše opustil a valil opět domů, aby nebyly nějaké potíže. Abych se přiznal, mám „hluché období“, kdy nemám chuť někoho líbat, někomu se dvořit, mazlit se, či dokonce žít poměrně živě ve vztahu. Nemám ani tak náladu jako své vlastní přesvědčení, že danou činnosti, byť je malá, chci uskutečnit. Vezu se s ostatním, co profrnkne kolem a zatroubí. Možná mám důvod, pomocí kterého se takhle chovám, působím. S lidmi, ať už partnery, kamarády nebo jinými lidmi, jsem se vždy stýkal v intervalu minimálně jednoho týdne. Tak jsem si vybudoval jakýsi „těšící nával“, kdy se jednoduše těším, až danou osobu znova spatřím. U Lukáše je to zcela jiné. Vidíme se co druhý den, někdy dokonce každý den (několik hodin), což kompletně nabourává můj vybudovaný „těšící nával“. Není zde totiž žádná doba, ve které ze svých dojmů na nějaký čas žiji a až všechny vyprchají, začnu se těšit na další setkání. Dělá mi to neskutečný problém, i když jsme spolu už měsíc, stále si na to má hlava, psychická stránka mé osobnosti nezvykla. Opravdu mám „hluché období“. Kruh přátel (opravdových přátel) se stále každým dnem zužuje, a proto se ukolébávám do stavu průměrné společenskosti, protože svým způsobem postrádám společnost svých blízkých (nemám na mysli svou rodinu, se kterou jsem v kontaktu každý den).
K večeru absolvuji ještě jednu cestu sněhem se svým hafanem, který opět bouřlivými výdechy víří kolem sebe prašný sníh a vytváří si ve svém zorném poli mlhu (pak se diví, že nic nevidí). Odhodím věci, převléknu se do oblečení na doma, vezmu si jídlo, usedám k počítači a až do půl jedné ráno sleduji filmy, brouzdám po internetu, poslouchám hudbu a nechávám se bodat svědomím, že ráno v osm hodin nastupuji na povinný klavír a stále nic neumím.
Svět není zlý, svět není ani tak ošklivý, jako divný. Místo, abychom lidem řekli, co nás trápí, skrýváme své touhy, šrámy, problémy ve skořápce své existence, protože při prvním vyslovení své nelibosti ostatní nahodili uražený výraz. Pochopit druhého, i když se nám zdá, že je to prkotina a trápit to nás, tak víme přesně, jak se zachovat, není těžké, spíše nemožné. Máme svá očekávání, máme své představy. To není tak špatné, avšak více poroučíme těm příjemných, než nechtěným, které, přiznejme si otevřeně, potkáváme na ulici častěji.
A přitom ho mají všichni rádi. V čem se stala chyba? Nikde,… nikdo,… nikdy. Jako v hudbě existují pomlky (krátké, dlouhé), tak i v životě najdeme „hluchá období“. Hráč může být rád alespoň za to, že je mu povoleno si během „pauzy“ odpočinout.