"Když už zbyde jen jediný bonbón."

Opět nastal pátek a já se skleslou hlavou ukončil několikateré civění na blikající monitor, na kterém se mi promítaly jeden za druhým seriál "Chůva k pohledání". Už jen za zvuků varhanních tónů, které se ve správně určené době vylévají ze sluchátek mi přímo do uší, mě připravují na nastávající spánek.
Ráno poněkud vícehlasné mě přimělo k brzkému, avšak dosti překvapivému, vstanutí. Namísto devíti hodin ráno (či možná pro některé dopoledne) jsem v doprovodu ještě dlouho doznívajícího údivu zpozoroval ciferník našich hodin, který velmi sebevědomě a jistě naznačoval, že jsem na velikém omylu, protože v tom pravém světě je už hodin deset. Stalo se tomu tak v návaznosti s telefonátem mé ženské půlky rodičů, která jako obvykle volala a kontrolovala stav domácnosti za její nepřítomnosti. Telefon mě opravdu vzbudil, jelikož vřískání, které vydává by vzbudilo i nejednoho neslyšícího. Mihotavě přelétajíc pohledem na stěnu kuchyně, kuchyňskou linku a právě již zmíněné hodiny jsem teprve až po vyslechnutí otázky:"V kolik jsi vstával?" zbystřil oba nástroje svého zraku a upřel je na na zeď posazený ukazatel času. Teprve v tu chvíli jsem se dozvěděl pravdu, která rozproudila mozkové závity do takové míry, aby stačily z mých úst vyslovit přijatelnou odpověď, neboli přijatelný čas mého ranního procitnutí. 
Po takovémto telefonáty, kdy si člověk vyslechne úkony, které musí stihnout do doby, než opustí své obydlí a vydá se na cestu své budoucí kariéry, se asi málokomu ještě zachce si ulehnout do vyhřáté peřiny. Při pohledu na svého hafana, kterému očividně nevadilo, že telefon zvoní, jsem zahodil vše přemýšlení o návratu do končin hlasitého chrápání a vydal se do vodní svatyně, která vždy storpocentně nabudí mé smysly k požadovanému dennímu vnímání.
Pátky jsou dny dosti krátké, byť se skládají, jako ostatní dny v týdnu, ze dvacetičtyř hodin. Vstanout v deset (devět) hodin ráno, pouklízet, nakoupit, uvařit oběd pro zbytek hladové smečky, která se prozatím toulá betonovou krajinou, vyběhnout na pár delších tras s hafanem do nepříznivě mrazící zimy, napojit a nakrmit se - rázem je odpoledne, čas, kdy se mladý student hudby vydá na autobus, aby dorazil ke svému malému žákovi do blítzké "vesničky". Návrat v sedm hodin večer (někdy i dříve) rázně zakončí den. Pak už jen usednutí za počítač, shlédnutí filmů, seriálů, či jiných animovaných obrázků, opět napojení a nakrmení unaveného těla a než odbije půlnoční zvon, skočit do připravené postele.
Ve večerním programu jistě nesmí chybět chvilka čekání na manžela, který se o něco později vrátí z práce a, aby mě potěšil, také usedne za počítač a napíše mi zprávu, čímž se dostaneme do diskuze, která, jak bylo zmíněno, před půlnocí končí, protože člověk nepracuje jenom jeden den v týdnu, nýbrž právě naopak. Skoro vždy a za všech okolností. Dokud světem vládnou peníze, nic jiného ani nezbývá.
Jsem v netradičním rozložení. Pouštím si hudbu, kterou však záměrně ignoruji, jelikož se mi ji nechce poslouchat. Při vypracovávání úkolu do školy se mi hlavou honí všemožné myšlenky, jen ne ty, které bych zrovna potřeboval. Logické úvahy jsou ty tam a prázdné místo zaobírají nezodpovězené filozofické otázky, nebo úplné blbosti, kterými asi sotva něco vyřeším. Uvažovat nad tím, jestli při pití ze sklenice danou tekutinu vsakujeme nebo jenom lijeme do úst, je už případ mimo mou hlavu.
Blíží se Vánoce a pomalu začínám uvažovat, co komu koupím. Rodinu mám samozřejmě ihned hotovou, jelikož se můj systém z předcházejících roků pyšní samými pozitivy. Hlavní pozornost tedy věnuji otázce, komu jinému bych rád dárek koupil a samozřejmě... jaký? Jelikož je tato úvaha teprve v začátcích, nenapadl mě nikdo. Snad zítra tomu příjdu na kloub.
Dnes jsou to peníze, zítra jich bude ještě více. (potřeba?)