"Jsem! Doufám, že budu. JSME! Věřím, že budeme!"

Pátek se probudil do dne a já, ač nerad, jsem musel už brzo ráno vstávat, i když už dávno mě tento úkol netíží. Nejmladší brácha odjíždí na zájezd do Německa a na mně je, abych se postaral o jeho odbavení, naskládání do autobusu a hladký odjezd. Sice byl doma i druhý brácha, ale více pečlivější a také důvěryhodnější jsem zřejmě já, tudíž si můj mladší brácha lenivěl v posteli, zatímco já jsem se kodrcal s kufrem věcí k bývalému autobusovému nádraží. Autobus je tu, než se nadám, tak mi brácha mává už zpoza okna v autobuse. Zbývá hodit kufr do kufru autobusu, zamávat a odcválat si za svým.
Dopoledne jsem měl ještě pár povinností. Do obchodu jsem si přišel vzít naše třídní tablo z výlohy. Už máme všichni zdárně maturitu za sebou, tak proč ho tam nechávat a ke všemu máme dneska předávání maturitních vysvědčení, tak se to akorát hodí. Tolik špendlíků, čas mi letí, fotky jsou teda trochu pozohýbavné, za chvilku je půl desáté a já se ještě domlouval s kamarádkou, že půjdeme navštívit tak dlouho nenavštívené učitele z bývalé základní školy.
S kamarádkou vypadáme vždy jako správná mladá rodinka. Ona o něco menší než já s malým Matyáškem a já mladý perspektivní umělec, neboli taťka. Opravdu obraz ideálního zobrázení manželství, které se v naší soudobé společnosti může objevit.
Mám vše dopolední za sebou, ale aby se neřeklo, že je den nudný, jak už jsem se zmínil o předávání vysvědčení, všechna organizace padla na mě. Kdo by to byl čekal, ale s tím si nějak poradím.
Připravit věcí, za pět minuty vyjíždíme, přibereme cestou kamarádku z tria a jak se tak dívám, nikdo tu zatím není. Nevadí! Alespoň se zeptám, zdali nám poskytnou místnost na nějaké rozehrání a uskladnění už tak neuskladnitelných akordeonů. Už se nám to tu sbírá. Člověk na člověku, hlava na hlavě, kdosi pořád cosi kecá, křičí, asi je to všechno v … nedohlednu. Stále běhám sem a tam, jak to asi všechno bude vypadat a nevyhovující názory vyměňuju za vyhovující a opak za reál. Asi mi z toho hlava šibe, ale rychle to nějak přejít, protože k večeru (hned po absolvování slavnostního předávání maturitních vysvědčení) odjíždím za svým princem, který má spolu s dalšími účinkujícími vystoupení v divadle. 1. celovečerní koncert nesoucí se ve zpěvném gale.
Slavnostní předávání maturitních vysvědčení je opravdu zábavná věc. Po tom, co se nastoupili všichni studenti, začaly tři hlavní proslovy. První měla naše třídní paní učitelka, druhý nečekaně vedení školy (ředielka školy) a nakonec student jakožto zástupce třídy, které bylo vysvědčení předáváno. S shodou okolností jsem ten projev měl já. Tak co? Během těch proslovů si cosi vymyslím a bude to v pohodě. Čas opravdu letí a já se tomu stále divím. Začal jsem vymýšlet smysluplné věty, když v tom všichni bouřlivě tleskali projevu naší paní ředitelky. Když se pak na mě zástupce vedení školy otočil se slovy „Šidlo, jdete na scénu“, měl jsem srdce místo mozku, mozek vedle těla na zemi a v gatím „tak nadělání“, že by zemědělci jásali. No nic! Co na tom je říct pár slov do publika (publikum čítající asi 60 – 70 lidí). Sprásknul jsem rukama a začal jako obvykle mým hluboce intenzivním, zpěvným, hlasitým a probíjejícím se hlasem mluvit. „Dobré odpoledne…“ vyřknuto z mých úst mi dodalo sebevědomí, protože první slova dobře vyslovená jsou vždy ta nejhorší. Bouřlivý potlesk! Martine, ty jsi ale borec, kde se to v tobě bere? Ale nic neskončilo, musíš ještě hrát, jelikož jsi byl samotným vedením školy pověřen, abys jsi zahrál, jakožto kulturní vložka a malé zpestření. Stále se divím, že těch potlesků je tolik. Lidi! Že vás nebolí ruce? Ale to nechám na nic…
Zbytek předávání se obešel bez zranění, duševní či fyzické poruchy, blbých keců, ztrát na životech a ztrát na úctě všech přítomných lidí. Taťka nám přijíždí, my hupsneme rychle do auta i s nástroji a během chvilky jsme doma. Páteční silnice nejsou moc ucpané, takže jsme byli z Frýdeckého zámku během asi deseti minut doma.
Hlavní část dne mám za sebou a ta slíbená, na kterou se tak ohromně těším, teprve příjde. Stihám vše v naprostém pořádku, autobus už se sune k zastávce a já už se s uvolněným tělem a duší přesouvám na sedadlo, kde zahodím všechny trable a nechám se bez jakéhokoliv bránění unést slastnými pocity.
Dorazil jsem do Nového Jičína na nádraží a už v dáli vidím Mrně, jak na mě čeká. Sbalil jsem všechny věci, které jsem měl roztáhnuté pomalu po prvních dvou řadách sedadel v autobuse a s radostným, avšak i unaveným výrazem jsem pádil ke svému princi. Pár lidí navíc, jeho kamarádky, které na mě byli obzvláště zvědavé, chvilka než se usadím a hle, poslední gong zazvonil, světla zhasla, já se pohodlně opřel do měkkýého opěradla a užíval si velkolepého koncertu, ve kterém koncertovala (zpíval) moje největší hvězda.
Přestávka (patnáct minut) mi dala čas se postavit do řady, abych si koupil nějaké pití, protože z pohledu na zpěváky, kteří se pomalu po každé písni napájeli, mi trochu vyschlo v papuli. Bohužel nejen, že jsem nevěděl, kde řada končí, ale při asi půl minutovém čekání jsem ji i bezmilosti opustil, jelikož se zdálo, že za mnou lidi ubývají a předemnou se naopak lidi množí a násobí. Marné si kupovat něco během tak krátké přestávky. Alespoň jsem viděl kamarádky Dana, pokecal a dokonce si i přesedl na (možná i) „lepší“ místo k poslechu druhé poloviny celého koncertu. Druhá polovina se nám krapet protáhla a já s kamarádkou Dana jsme už se nemohli dočkat konce. Ne, že by koncert byl nudný, ale po koncertě se mělo jít někam sednout, takže my celí natěšení se nemohli ubránit představě studeného piva. Co už? Kdo ho má rád, nic neřeší.
Koncert skončil. Já si koupil CD, protože nemůžu přeci odejít s prázdnou po tak krásném koncertě a také, když tam zpíval i Dan, tak není možné, abych si CD nezískal. A jak bylo „domluveno“, šlo se na pivo a zakalit. Volně přeloženo, sednout si s lidmi ke stolu, každý si dá pivo a pak si pudeme vlastní cestou. Pravý překlad slova je o něco akčnější, ale v našem případě nebylo na větší akce čas. S holkama jsme došli do podniku, sedli jsme si a hle! Kdo mi to volá? Mrně si už dělal starosti, kde jsem se zatoulal a jestli mi nic není, tak mi zavolal, i když jak jsem si pak uvědomil, bude mít účty jako banka roční výnosy.
Po posedu s kamarády, vypití pár dávek pití, potlachání o prá věcech se jeho domů. Autobus nám jel přesně v jedenáct hodin večer. Je logické, že nám ujel. Píšu „logické“ jelikož, jak jsem správně vyrozuměl ze slov Dana, jim se to stává často. Nic jiného nezbývalo, než si zajistit odvoz, tudíž zavolali taxíka, který u nás byl vcuku letu. Zadní sedadla byla vyhrazena nám. Já, unavený ležel v hlavou v klině mého kluka, polozavřené oči, hlazen rukou, pomalu usínající. Cestu jsem nijak nevnímal. I když by se zdálo, že dvě piva (necelá) s člověkem nic neudělají, já jsem živým důkazem, že, když člověk dlouho nepije, dvě piva s nim udělají i větší neplechu.
Otevíráme byt a jsme doma. Přivítá mě štěkot psa, kterého se tak leknu, že jsem málem nocoval na skříni, která se vystavovala přímo za dveřmi. Kdyby ten pes byl alespoň více přátelštější. Můj pes, i kdyby zloději chtěli krást, tak by je obskakoval s pískacím balónkem, který jsem mu koupil na Vánoce.
Byt volný, já unavený, všude tma, Mrně po ruce, naštvaný pes za dveřmi, není nic lepšího. Opravdu jsme si to užili více než dost. Byl jsem unavený, ale po oživující sprše byly známky únavy rázen pryč. Když má člověk komplice, tak není pochyb. (Taky musím dodat, že sprcha mě vždycky oživí. I kdybych byl sebevíce unavený, tak sprcha to jistí. Je totiž skvělý budič.)
Ráno (neboli jak jsme přišli) jsem nespal. Chtěl jsem si ho co nejvíce užít a s trochou ironie jsem nevěděl jak. Takže mezitím co usnul, jsem si trochu uklidil věci, ustlal druhou postel, pokoukal jak roztomile a spokojeně spí a pak si odešel lehnout a na nějakou tu dobu (cca na 1 hodinu) lehnout, abych na tu chvíli zalomil.
Nebudu psát, jak jsem se rozplýval při jeho pohledu, jak jsem lítal při nejednom políbení (cinkání) a jak jsem byl blahem v sedmém nebi, když mě jeho velké ruce objaly. Je to zbytečné. Nikdo to nemusí vědět (možná pár vybraných V.I.P. lidí) a já si to pamatuju dost dobře.
Přiznám se, že, i když nejsem takový a nepoužávím tyto fráze ba dokonce se jim vyhýbám, protože bych si připadal jako největší snílek a naivní blb, se mi stýskalo už jenom při pomyšlení, že musím odjet. V autobuse jsem dostal poslední instrukce, abych se dopravil v pořádku domů a za chvilku už můj instruktor opouštěl sedadlo vedle mě. Konečné zamávání nejen jemu a šmajdal jsem si to do Jičína, kde jsem měl přesednout na další autobus, kterým jsem už bezpečně měl doputovat domů. ANO! Přesednout na dálkový autobus do Frýdku-Místku. Kdyby nepřijel o trochu později, nevyváděl bych do takové míry, že v smsce, kterou mi nařídilo Mrně, abych mu po příjezdu domů napsal, stálo, že jsem se dopravil domů autobusem společnosti Student Agency. Ano, bylo hodně po půl deváté, já si ohryzával nehty, kde je autobus, tudíž jsem zareágoval tak, abych se včas dopravil domů. Nasedl jsem do Studenta a s mým štěstím, když jsme vyjížděli z nádraží, jsem spatřil právě zmiňovaný autobus jedoucí do mého města. Jaká ironie, ale komfort Studenta se nedá zapřít a ke všemu jsem dostal noviny Mladá fronta DNES zdarma.
Po příjezdu jsem poslušně napsal, že jsem v pořádku dojel, i když jsem si připadal jako parádní debil a už konečně UNAVENÝ jsem se uvelebil do postele. Stačila chvilka a byl jsem tuhý. Tentokrát sprcha nestačila (popravdě jsem ji ani neměl) a asi čtyř hodinový spátek vzal za své. Den jako z pohádky, princ k sežrání, koncert skvělý. Nic více si nemůžu přát. Mrně mi dokázalo plno důležitých věcí, dodalo mi dostatek přesvědčení a důvěryhodnosti, opojení (nejen láskou). Otřepaná fráze romantického hrdiny – je pro mě vším, známená pro mě svět, získal si mé srdce a věřím, že budeme spolu na celý život. Usínám a na rtech cítím ještě stále polibky mého kluka, usínám a jsem šťastný jako jsem za poslední rok nebyl a přitom… není to pohádka (což je přímo skvělé).