"Nikdo nás nemá rád, a když už, tak jenom krátce. Nikdo nás nemá rád, a proto život máme, jak na oprátce."

Den jako stvořený k dlouhému odpočinku (zaslouženému) a taky, jak jsem si usmyslel, tak jsem čas, jinak naplněn přípravou na nadcházející denní aktivitu, věnoval nekonečnému lenošení. Pravda, mám na to nárok. Místo pětačtyřiceti minutové hodiny s profesorkou mého oboru jsem si vychutnal něco kolem dvou a půl hodiny, a když k tomu všemu připočtu další dvě hodiny cvičení minimálně, abych byl na hodinu patřičně připraven, součtem vše naznačuje jasným směrem a to, že jsem (ještě) teď dost znaven konzervatoríjním životem (studiem). Zvoní mi v uších při pohledu na hodiny v čele pokoje, které slavnostně tramtarádují dvanáctou hodinu pravého poledne a s trochu odtažitosti k následujícímu činu, se vyvrhnu do vzpřímené polohy, abych den začal jak má být.
Odpoledne si po obědě sedám k televizi, kterou jsem už tak dlouho neviděl (jistě se jí po mně velmi stýskalo), abych se podíval na dlouho očekávaný film „Click“, na který jsem se připravoval už delší dobu. A po filmu následovalo už plánováné cvičení na akordeon. Přeci jenom škola se zase blíží (pondělí už zase klepe na okénko), a když pohlédnu na rozvrh, který se mi vyjímá na zdi velde postele, sedmá hodina na míle daleko hlásá, že je třeba cvičit a to nejaktivněji.
Usedám, hážu na sebe nástroj, rozbaluji noty a začínám hrát už tak nesnášené stupnice, ke všemu molové, ale dlouho tomu netrvá, abych se přehoupl na polyfonní (vícehlasé) skladby, které musím do pondělka, respektive na pondělní hodinu, umět. Jedna invence od Johanna Sebastiana Bacha mi trvala hodinu a půl a i přes to všechno ji stále neumím dohromady, pouze asi tři řádky, což je uboze málo. Přiznám se, že mě dost zmohla, a proto netrvalo dlouho a závěr jsem věnoval Suitě d moll od Händela, kterou jsem měl už nacvičenou z prázdnin, avšak chyběla mi dodělat druhá věta.
Po úmorném cvičení v neskonale strašném vedru, které se linulo z otevřeného okna do pokoje, jsem konečně skončil. Odklidil nástroj, připravil si jídlo (ono člověku hned rychle vyhládne), uvelebil se opět k televizi, abych shlédnul večerní film a k samému dovršení dne sedím u počítače a opět (nečekaně) čučím na film (Asterix a Olympíjské hry). Známá komedie ve filmovém podání (ne animovaném) člověku dodá trochu té radosti. Mezitím mi napsal kamarád z Blanska, že se mu zrovna moc věcí poslední dobou nepovedlo, ale jinak, že se má dobře, tak doufám, že přijede příští víkend na nošovické pivní slavnosti, abychom si popodívali. Na samotný závěr (tečku za prožitým dnem) mě navštívila samotná radost. Vrátil se mi kamarád, kterého jsem asi cca před rokem pustil do přírody. Dal jsem mu jméno Gustav, a když jsem ho spatřil, jak si to šine kolem mě po zemi, neváhal jsem a hned si ho zase odchytnul. Teďka se tu na mě dívá přes teď kompotové sklenice a se smutnýma očkama prosí (asi, kdo ví, co ten pavouk chce), abych ho zase pustil. No nějakou tu chvilku si ho nechám a pak ho zase pustím venku. Akorát bych mu mohl dát větší sklenici, aby měl taky trochu toho svého osobního prostoru.
Den více než skromný, kdo by taky chtěl, aby se pořád něco dělo. Občas potřebuje každý vypustit, není na tom nic zvláštního a špatného.
Všichni už započali dobu spánku, zítra opět cvičit. Je třeba, abych se dobře vyspal. Nemám však v plánu chrnět zase do dvanácté hodiny, protože čas je drahocená dávka cvičení. Dobrou noc světe, snad se zase zítra potkáme.