"Malý ten, kdo malé cíle si dá. Velký ten, kdo vyroste."

Podnikatelský plán se už konečně zdárně pohybuje v konečných etapách. Potřebuju už jenom marketingový plán od učitele, kterému jsem ho dal, aby si jej pročetl a případně mi řekl nějaký názor, instrukce, postřehy, doporučení a rady. První strana až na pár malinkých poznámek skvělá, druhá taky skoro stejně, i když už mi byla dána rada a třetí strana kompletní diskuse. Plno názorů, řešení, omylů, škrtání. Bez toho se to neobejde, takže přijímám vše, co na mě pan učitel bezmilosti chrlí. Pravda, jak taky jinak docílit toho, aby můj vypracovaný podnikatelský plán nebyl celou řadou námitek setřen u obhajoby.
Hlavní událostí dneška bylo zůčastnění se vyhlášení soutěže „Můj svět“, kterou pořádala Frýdecko-Místecká knihovna. Byl to už 15. ročník, takže v tom byla jistá tradice, protože jakmile jsem tam přišel, tak jsem viděl, že se většina s většinou zná. Před tím vyhlášením jsem ještě musel přiběhnout ze školy domů, naobědvat se, naškrábat brambory, protože mamka chtěla dělat kaši. Do toho mi ještě zavolala učitelka z hudebky, že prý ji přišel kompletní rozpis na soutěže, kterých se budu účastnit, tak jestli bych se nepřišel podívat, jelikož by se ráda částečně domluvila o organizaci. Soutěže se konají jako obvykle v Klimkovicích, tento rok ve dnech 18. – 19. března (což je úterý a středa) s tím, že v úterý soutěží sóloví hráči a ve středu zase komořiny, neboli akordeonová a nejen akordeonová uskupení (dua, tria, kvarteta, orchestry, i smíšené formace). Běžet z domu do hudebky, z hudebky domů, z domu na vyhlášení. To dá člověku zabrat. Ale v časovém presu toho člověk zvládne někdy i třikrát tolik.
Tak tedy, pomalu se šourám ke knihovně, v hlavě mi pořád přeskakuje myšlenka, jestli je to opravdu ta knihovna a jestli nejdu náhodou blbě, jak tomu často bývá zvykem. Ano, jsem na Jiráskově ulici, číslo asi 565. Jsem tu správně. Otevírám vrata od stodoly, vyšoupávám se po schodech nahoru a už to vidím. Plno lidí už zažraných do atmosféry celého podvečera, pár soutěžících netrpělivě čekajících na vyhlášení výsledků a já, který celý zmatený ani nevěděl jak se jmenuje, když se mě jedna paní, která mi doporučila si odložit bundu, zeptala, co bych potřeboval a jak se jmenuji. Jistě, jsem Martin Šidlovský a jdu na vyhlášení výsledků literární soutěže. Posaďte se prosím tam, kde je místo, za chvíli vše začne, bylo mi řečeno, a proto jsem se odkolébal na nejbližší židli. HA! Koho tu nevidím, to je náš učitel němčiny. JEJ! Mno super, ještě by tu mohla přijít naše ředitelská čarodejnice a bylo by všechno v naprostém pořádku. Mlčky se pozdravím a hledím si svého (neboli dělám, že dotyčného učitele vůbec neznám).
Skupina, ve které mimochodem hraje právě zmíněný učitel, začíná hrát, aby akce měla nějaký rázný začátek. Pak přichází ředitelka knihovny, představuje porotu, další lidi, kteří se na soutěži (z organizačního pohledu) podíleli. Soutěžicích moc není, většina se omlouvala, že nedorazí, takže potlesk, který si ředitelka nenápadným mrknutím oka vymohla, není tak velký.
Vyhlášení výsledků proběhlo ve třech fázích. První kategorie do osmnácti let, druhá nad osmnáct let a třetí (poslední kategorie) nad třicet let.
Nečekaně jsem nevyhrál ani v jedné kategorii, i když jsem usedal s tím, že moje básně byla vrcholná díla mého tvůrčího období života. Bohužel, ale co, zkusil jsem to a nevadí. Pak jsem si popovídal s porotci, co vlastně na moji tvorbu říkají. Ano, líbilo se jim to, ale bohužel je to moc nezaujalo, jako naopak u jiných básní, které vyhrály. Dneska totiž frčí nerýmované básně, které nepopisují, jsou většinou abstraktní a na první přečtení jsou osobou nepochopeny. Byla to pravda, když četly vítežná díla, velkou část jsem nepochopil, ale tvářil jsem se, jakože vím přesně o co zrovna kráčí. V rámci zachování úcty a existence člověk udělá cokoliv.
Ale nemůžu to brát tak strašně. Dostal jsem za odměnu, že jsem se vůbec zůčastnil, pamětní list, průpisku a tašku s logem Frýdecko-Místecké knihovny. No, byl jsem uchvácen a uplně mi oči z toho přecházely radostí a nadčením (ironicky řečeno). Průpisku jsem dal taťkovi, tašku použije mamka na nákup a pamětní list, aby se neřeklo, jsem si poctivě založil.
Mé představy o nepřekonatelné slávě se opět rozplynuly a k tomu všemu jsem ještě nestihl autobus domů. Den na dvě věci, ale ještě, že je pátek, aspoň mě čeká příjemný a vzrušující víkend, protože zítra se půjdu podívat na vystoupení gospelového sboru z Prahy a v neděli ráno jedu s bráchou na exkurzi do dolu. Takže o program mám vystaráno.
Blick, cvak, zapnout, chyba, restartovat… není nad šetrné opatrování… kebulko spinkej.