"Není lepšího pohledu, než, když vidíme ležet samotné ŠTĚSTÍ vedle nás. Není lepšího pocitu, než, když víme, že ono samotné ŠTĚSTÍ patří jenom nám. Není lepšího života, než, když vidíme a víme."

Jsem tu a nikde jinde. Brouzdám ulicema města, které jsem až do teďka našel vždy prstem na globusu či obrázkovém atlasu, který se tak řádivě vyjímá na mé poličce. Jsem tam, na místě, o kterém se může ostatním jenom snit. Jedno z těch velkých dominantních měst, stát ve státu, samostatná jednotka žijící rušným životem. Londýn je opravdu překrásné město plné tajů, možností, šancí a zajímavostí.
Budu se možná obracet i na minulé dny, ale jen proto, abych zmínil skutečnost, že každý den v tomto “jiném světě” je dobrodružstvím a velkou radostí, obzvláště pro člověka, který zrovna dvakrát často nejezdí po světě.
Včerejší debata se rozrostla do vcelku, tady už dosti zažitého, ranního času a nikomu nepřišlo divné, že hodiny ukazovaly jednu hodinu ráno, ba dokonce vice či méně, ale na tom nesejde, jelikož v tuto chvíli je čas, i když dosti důležitý, trochu na jiné úrovni, jak u nás  v ČR.
Za milého buzení doprovázeném dotyky pevných a silných rukou jsem vstal a až se zhrozením jsem zjistil, že už je půl osmé. Noc (tedy spíše ráno – ranní spánek) byla obzvláště zvláštní (zajímavé spojení, neobvyklé, ale dostatečně se hodí), jelikož po včerejšku, kdy jsem při vrcholu (hodiny večera) protrucoval nemalou chvíli a s “uraženou” tváří se odebral do zahradního stanu, i když byl zcela mokrý, protože zrovna v tu dobu trochu poprchávalo, jsem byl při ulehnutí obdarován obejmutím a ony silné ruce se až s neuvěřitelnou lehkostí a jednoduchostí natáhly, objaly mě a překvapení, které v ten okamžik pro mě překvapením nepopsatelně bylo, bylo až neuvěřitelně velké. Po dnu, kdy bych se já sám se sebou nebavil, protože jsem se “urazil” kvůli nebývalé hlouposti a celkově kvůli blbině. Ale ne! Byl jsem opravdu překvapen, mile překvapen a s radostí, která ve mně okamžitě vzkvétala, každou vteřinou onoho večerního mazlení, jsem tedy mohl spokojeně usnout. Spaní opravdu zázračné, člověku dodá vždycky příjemný pocit.
Rano opětovně jako vždy sprcha a celkově stejný scénář, který se odehrává i v ČR. Přeci nebudu měnit zvyky, které mi den (hlavně tedy ráno) natolik zpříjemní, že celý den je pak mnohonásobně lepší.
Putování do práce byl jeden z velkých nadějných okamžiků, kdy se častečně i kompletně využijí mé smysly, můj postřeh a take hlavně to, jak člověka dokážu vnímat. Po tom, co mi kamarád zavolal, že se pro mě nemůže domů stavit, jelikož sám urputně nestihá, poslal mi číslo spolupracovníka, který bude v práci s námi, abych se s nim domluvil a jel do práce s nim. Samozřejmě jak jinak, než autobusem. Chvilku napětí, vše uloženo a už se to volá. Sejdeme se tam a tam, před tím, v tolik a pak se uvidí, hlavně, abych došel správně a cestou se nezatoulal jako vyděšená ovečka, která se první den vydala z louky do lesa.
Vše dopadlo kupodivu dobře, já došel na stanoviště, zamával jsem si na autobus, nasedl a spolu s kamarádem jsme jeli do práce, kde jsme čekali na ostatní, abychom mohli započat činnost, za kterou dostanu konečně očekávané peníze a také, na kterou tak celkem delší dobu čekám.
Jak už bylo patrno od samého pohledu na oblohu, dnes nic nedopadne dobře, neboli, že dnes se asi práce uskromní na pár hodin a po těch se prostě a jednoduše pojede domů. Jelikož umývám okna, tak je zcela zbytečné se snažit za deště, protože ten to opětovně všechno začmouhá a, i když by se člověk snažil sebevíce, tak je to k ničemu. Nevadí, vydělal jsem si snad nějakých těch 10 liber. Je to pořád lepší než nic, jelikož, kdyby už, tak něco dostanu. Avšak doufám stale, že se počasí v dalších dnech umoudří natolik, že nebudou bouřky, déšť, krupobití, sněžení a jiné věci, které zrovna naši práci dosti ovlivňují.
Prší, prší, jen se cáká…! Nasedám s kamarádem do autobusu a směle se vezeme domů. Doma už jenom nové oblečení a každý si jde vlastní cestou.
Ja si trochu zahraju, jelikož bych to potřeboval a, i když je času dost a prakticky je začátek července, bylo by dobré, abych věděl co všechno musím hrát a také si to alespoň částečně procvičil, přeci to nechci mít tak těžké v tom září. Proto se snažím se aspoň něco naučit a kupodivu mi to jde. Jinak byt je tichý. Kamarád šel spat a jediný, kdo tu zbyl byli další dvě holky. Ty si udělali oběd, mě také nabídly, tak jsme pokecali, pojedli, kamarád se vzbudil a šel k nám, no a nakonec vše vyvrcholilo do takového stavu, že začali hrát dostihy (stolní hra). Já jsem se nezůčastnil, jelikož jsem neměl moc náladu, nebylo to z počasí, i když vize, že zítra nepůjdu do práce mě dost trápí, ale co nadělám. Hold jsem v Londýně a tady je to takřka na denim pořádku.
Celý den se pak uskromnil na hraní hry, debatování a, když jsme si už všimli po čase zase jednou hodin, které visí nad dveřmi, rozhodli jsme se v několika vlnách, že se odebereme do říše snů. A já se na večer vždycky tak těším. Však, kdo by se netěšil, když vedle něho spí samotné "štěstí", že? Jak už jsem zjistil za určitou dobu, byť je to týden teprve, vždy, když jsem s Mrnětem v posteli a jednoduše spím, ráno vstávám bez problémů a teda hlavně vstávám. Vždy totiž, když jsem vstával u nás doma (sám), tak jsem měl plno keců, přemáhání, uvažování, jednoduše to nebylo lehké. Tady, za pochodu obímajících rukou, je vše náhle tak snadné a stačí i pět, čtyři hodiny spánku a jsem v pohodě celý den. Jak příjemné vědět, že každý večer je jako pohádka a, že ráno je vždy tolikrát násobně příjemnější, když zjistím, že v posteli nejsem sám.
On je můj ochránce, který mě hlídá, abych se v tom dnešním světě neztratil. On je můj kluk. Můj jediný.