"V záři přirozených reflektorů, opilí němotou optimismu, nesmrtelně mladí dobijeme každý svět. Zavřeme-li ústa, den pohltí třpytivý prach. Spatříme-li světlo, začne nové století."

Nadešel další víkend nekonečného maratonu ve školském prostředí. Probudil jsem se opět kolem dvanácté odpoledne a stále tápajíc v prostoru neohrabanýma rukama jsem se vymotal ze spárů peřiny. Dnešní den je jakýsi vybledlý. Počasí se moc neurodilo a stromy, jak v přední části domu, tak i za jeho zády, vypadají samy o sobě dosti poklesle. Co chvíli zem obdaří mírný deštík povzbuzující smrští volných kapek a vlasy větví rozčechrá sice neviditelný, lehký vánek, který však svou mrazící silou by nejednoho zahnal zpátky do peřin a polštářů.
Ve škole nám zavedli vstup přes čipovou kartu. Z počátku nikdo nechápal z jakého důvodu tak vedení učinilo, ale po několika nezdařených pokusech nenavštívit některé předměty, si párlidí uvědomilo, co tím básník vlastně chtěl říci. Člověk je jakožto tvor světem každý den víc a víc omezován. Byli bychom zřejmě naivní, kdyby tomu tak ve škole nebylo, i když konzervatoř jakožto centrum kultury a umění by mělo být v těchto ohledech předním ukazatelem volnosti a toho tzv. uměleckého bohémství. Jak ale sám zjišťuji, nebude tomu tak ještě dlouho. Takže se musím spokojit s tím, že budu každé ráno a večer nervózně ve spěchu hrabat v batohu, abych našel peněženku, ve které se ukrývá má "identifikační karta" žáka. Následné přiložení na příslušné místo mi dovolí s radostí odejít ze školy. Při příchodu to tak radostné samozřejmě není.
Teprve nedávno jsem v sobě objevil talent na nenásilné oddalování věcí, zapomínání a hlavně na situaci "rychle zapal, rychle spal". Stává se poslední dobou, že večer, kdy si spokojeně lehnu do postele za spánkem, si v hlavě naplánuju, co budu dalšího dne dělat, přeletím si, co mě čeká apod... To by nebylo ničím zvláštní, kdybych však ráno nevstal a v hlavě srovnaný pořádek a přesně vytyčené plány jednoduše zahodil. Vše odpluje a já si s tím nedělám příliš velkou hlavu. Hned po probuzení všechno nadšení a odhodlání odpadne. Velmi mě to šokuje, nehledě na to, že se tímto prohlubuje má lenost a pohodlnost. Častokrát si říkám, že to následující den změním, avšak kdo by to byl tušil, nezmění se nic. Jednou v budoucnu na to doplatím. zajede mě auto, protože budu liný jít po chodníku a přes přechod. Je mi dvacet, měl bych si svůj život formovat dle svého a nenechat na sebe působit nepříliš příznivé vlivy okolí - sebe samotného. vysvětlení by se k těmto pohnutkám i našlo.Jsem narozen z dvojčat, což už samo osobě dosti vypovídá o každém z nás dvou a aby toho nebylo dvakrát málo, jsem narozen jako blíženec, který je v vykládán jako tvor s rozdvojenou osobností. Tato dvě fakta však musím doplnit ještě třetí skutečností. Studuji hudbu, jsem tedy umělec a to si myslím, že vypovídá už za vše. Tvor narozen v celé možně dostupné kvalitě.
Dopoledne jsem tedy vstal a plán obudit se v ranních hodinách byl už na tutti nemožný. Počasí nepřálo, tudíž ani nálada nebyla taková, abych kolem sebe zářil radostí, byť snad jeden úsměv jsem do okolí vypustil. Bohužel v tu chvíli nebyl v dosahu nikdo, kdo by jej opětoval a příjmul.
Hned po příchodu ze sprchy do pokoje mi bylo jasné, že plán na dnešek splnit nehodlám. Ano, budu dělat vše, co jsem si včera večer před spaním v hlavě promítal, avšak zřejmě ne v takové časové posloupnosti, ve které jsem vše zamýšlel a také s takovým nasazením, které jsem měl, když jsem usínal.
Po obědě jsem se dal do cvičení věcí do školy. Není toho málo, není to lehké a udělat se to musí, tak proč to odkládat. Po odchodu bratra jsem zůstal v bytě jen já a můj hafan, který většinu dve stejně prospal. Chvilka klidu, než se všichni vrátí mi neuškodí a využít ji právě ke cvičení se nabízelo, jako přímo geniální nápad. Nehodlal jsem na nic čekat a dal se do toho. V unavenou sedmou hodinu večerní jsem si usmyslel, že s epůjdu projít na čerstvý vzduch směrem ke kostelu, a když už tam budu, usednu za varhany a něco si zahraju. Poslední dva měsíce jsem varhany doslova neviděl, tudíž by bylo přínosné si alespoň krátce zahrát, protože jsem se nabídl, že bych společně s kamarádkou hrál na prosincovém vánočním koncertě, kde mimochodem budeme zpívat s našim malým komorním sborem.
Varhaník ze mně nikdy očividně nebude. Chybí mi dokonce trpělivost i k činnostem, které dělám rád a to hra na varhany bezesporu je. Po odehrání jednoho dvoustránkového preludia od J. S. Bacha jsem si vytáhl vypůjčené noty M. Regera - Scherzo d moll a lehce si zanotoval první dvě strany. Po zbytek času jsem se díval na píšťaly, zpíval vánoční koledy do prostoru zamlženém tmou s občasným blýskajícím třpytem vyzdobeného oltáře. Varhaníkem tedy zřejmě nebudu. Pokud ano, tak ne tak dobrým, abych byl na sebe pyšný a splnil si to, co si někde za rohem v duchu přeji.
Počasí neustává, chřadne víc a víc, na chodnících se objevují kalužovité kdvrny, tráva je zasypána na každém kroku hrstkou suchého stále padajícího listí, světla pouličních lamp jsou teď pány všeho zářivého.
Ptám se. Kdy se mi prolomí moje ledy a budu opět trpělivý, plný odhodlání něčeho dosáhnout? Mými představami a plány by se daly dláždit ta největší náměstí, avšak uvědomuji si, že není, kdo by to udělal. Pouze já jsem nástrojem svého osudu svých vylněných činů. Mám si tedy stanovit datum začátku mé nové éry, nebo čekat na chvíli, kdy to vše samo od sebe upadne mi do dlaní?
A už zase přemýšlím. Pomalu si plánuju, co zítra budu dělat. Má vůbec cenu se budit?