"BU! Zasyčela kráva a odletěla do boudy. Ať požehnáno těm, kdož bláznům cesty zametají."

Konečně víkend. Vysněná sobota. To snad není možné. Vždycky objedváme kolem dvou hodin odpoledne a zrovna dneska mě mamka budí už ve 11:45, abych šel na oběd. JEJ! By mě normálně oběsilo. Spát jsem šel až kolem druhé hodiny ráno a teďka, abych vstával před dvanáctou. Vyloučené, ať si budí někoho jiného.
To jsou lidi! Pořád to bude pindat a štěbetat ať vstanu. No dobrá, vstávám, ale hlavně se uklidněte. Šel jsem do koupelny a zase. Kříčí, hvízdají, otravujou, no prostě zkáza a já to musím ke všemu poslouchat. Snad se teďka nebudeš sprchovat! Chceš, abys to měl studené? To snad nemyslíš vážně. Ozvývá se ze všech stran a moje hlava začíná rezignovat. V boxerkách teda, s určitou dávkou neochoty, cestuju do kuchyně, kde už všichni baští. Co to dneska máme? Bramborovou kaši a kuřecí závitky se sýrem. Cosi hodím na talíř, odcházím si sednout pozorovat hýbající se obrázky na obrazovce. Nebaví mě to, co bych taky mohl od televize v neděli přesně v poledne očekávat. Samé blbosti, nic pořádného. Člověk musí čekat až do večera a kde je večer, až za dalších osm hodin.
Schyluje se k druhé hodině odpoledne, dcházím do kostela cvičit na varhany. Sice tam bude bohoslužba, ale až v šest hodin, takže nějaký ten čas mi tam výjde. Dobelhám se po schodech na kůr, zapnu si varhany a jupí hraju. Je to super, hrozně mě to baví a trávil bych u varhan i nepřeberné množství hodin, kdybych nebyl omezen tím, že musím být doma, chodit do školy, učit se, chodit do hudebky a podobně. Přehrál jsem si svoje skladby, které jsem si sám sobě zadal za úkol, abych se naučil a potom jsem se pustil do opětovného skládání. Vytáhl jsem si svoje papíry, kde jsem měl už pár kousků složených, zahrál si je, trochu přepsal a zase jsem byl kousek blíže k dokončení. Člověka každý den napadne něco nového, každý den má jinou náladu, takže toho využívám. Například, když je zima, tak mám hodně stuhlé prsty, protože je v kostele (ono v kostele je vždycky zima, i když to vůbec nechápu) urputná zima, a když je naopak teplo (třeba v létě), tak mám prsty rozehřáté, tudíž více zahraju.
V podvečer se těším na vystoupení. Dneska v kině Petra Bezruče u nás ve městě (Frýdku-Místku) vystoupí ve 18:00 hodin gospelový sbor Maranatha.
Po varhanech, protože jsem si vzpomněl, že chci večer jít na vystoupení, tak jsem utíkal, co mi nohy stačily, domů, abych se připravil. Někdy se až divím, jaké rekordy běhám z kostela domů. Můj dosavadní rekord je pět minut, když teda spěchám z kostela domů, a když jdu naopak z domu do kostela, tak se loudám i dvacet minut.
Vystoupením jsem byl uchvácen, hrozně se mi líbilo a jsem rád, že jsem se po dlouhém uvažování, jestli mám jít nebo ne, na koncert přišel podívat. Ano, byli to všichni amatéři, ale zpívali opravdu dobře, alespoň mě se to líbilo a z reakcí kolemsedících v sále jsem vyčetl, že záporný názor na to určitě nemají. Dokázali postavit celý sál, aby se společně s nimi pohupoval, tleskal a taky, když se zadařilo, zpíval. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, tak jsem viděl na každém z nich úsměv, což mě docela dost potěšilo.
Písničky jely jak na gramofónové desce, minuty plynuly, lidé se bavili, peníze se vybíraly na konto ADRA ve Frýdku-Místku a než jsem se nadál, koncert pomalu končil. Vybralo se kolem 30 000,-- korun, z čehož měli radost hlavně lidé ze sboru a ředitel centra ADRA ve Frýdku-Místku, který rovněž na konci koncertu přebíral šek.
Když jsem odcházel, tak jsem potkal kamarádku varhanici (Vendulu), která se mnou bude chodit do třídy na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a pana učitele, kterého máme na hudební nauku pro budoucí konzervatoristy na ZUŠce.
Podvečer byl ve znění lidských pěveckých hlasů, hudby a zábavy. Co více si můžu přát, byl jsem ve svém živlu. Akorát si teď uvědomuju, že sobota je zabitá a zítra je poslední den víkendu. Odcházím domů, který pro mě končí.
Zdá se mi, že neprožívám poslední dobou dny v takové míře, jak bych sám uznal za minimálně přijatelné. Člověk nahrazuje jedny věci druhými. Třeba já. Nemám partnera, proto chodím na koncerty, pomalu každý den na varhany. Hraju jak strhaný, chodím na exkurze, chodím na soutěže a podobně. Ještě teďka mě to namíchává, jak si člověk pěstuje vztah u někoho, aby mu pak mohl darovat důvěru a třeba uzavřít vztah založený na lásce a najednou z čistajasna, neznámo odkud, se přifaří nějaký člověk X, během chvilky udupe všechno moje snažení a doslova ukradne celý smysl. HEJ! Já dokážu lecos tolerovat a přežít, ale tohle je fakt moc... JEJ! Zabít všechny a utéct na pustý ostrov, kde budu spát pod širým nebem a počítat hvězdy.
Přitom jsem svým způsobem atraktivní, sympatický, všichni se v mé společnosti baví, tak nevidím důvod, proč bych měl být sám. (asi to chce čas, kdo ví?) Není člověka, který by se se mnou nezasmál. Tak proč mi stále a pořád něco uniká. Slepý taky nejsem, sluch mám vynikající, postřeh sice někdy klopýtne, ale jinak zasluhuje taky chválu. Pracovitý, dokážu se o někoho postarat, jsem dokonce i věrný a to doslova, což se u mnoha lidí nedá řict ani na jedno procento. Asi opravdu začnu karierovat a, s prominutím, se vyseru na všechny a všechno kolem „lásky“ a vztahů. Vystuduju co nejvíce škol, co nejvíce oborů a budu si užívat bezstarostný život a práci, která mi sice bude brát čas potřebný ke komunikaci s přáteli, ale za to mi dá dostatečné množství prostředků (nejen finančních), abych si mohl život naplno užít. Nebo budu prostě žít s myšlenkou, že míra spokojenosti v životě se odvíjí od vykonaných činů, výkonu a úspěchu. JEJ! To je strašná představa. Za chvilku se budu mít rád, po pár letech se budu milovat a nakonec umřu s představou, že jsem byl jediný já, pro koho jsem na tomto světě žil. STOP! Ne, nikdy.
Proč zrovna já musím lidi „nutit“, aby něco pro mě udělali. Proč mi z celého tisíce lidí napíše pouze jeden sám od sebe. Proč nemůžou být všichni jak můj kamarád, který mě vždycky přivítá pozravem „čaues“, pozve mě na pivo, snaží se mě znovu začlenit do společnosti a přečte si moje zprávy, když zrovna lapu po dechu na dně hluboké kádě. Jsem rád za toho jednoho člověka, ale nechci, aby on jediný tahal na zádech moje chmury a nespokoje, protože on má taky svůj život, má vztah, má práci, svoje přátelé.

Nechtějme vzbudit bescennou naději, že pocitem raního povzdechu vše začne od nového počátku a my učiníme zlo příjemnějším. Neberme stin zářivému slunci, abychom rozsvítili oči těch, kteří svým srdcem prahnou po vzduchu. Mlčme a pozorujme padající listí jako důkaz života, abychom se zítra probudili.