"Hiden Senbazuru Orikata (*). Stojí mi to za to! A kdo myslí, že ne, ten ať raději neskládá."

Slavnostní den, jakožto den přijetí nového hudebního nástroje do osobního vlastnictví se, místo návštěvy města Brna, kde se momentálně tato věc nacházela, proměnil a obyčejný předehrávkový den. Ke všemu k mému vlastnímu neohroženému štěstí mám dnes hodinu hlavního oboru, která ponese téma „technika“ (věc, která mi málokdy vycházela a, kterou se bohužel musí každý poslušně, chtě, nechtě naučit). Bláznivý to den.
Po asi pětiminutovém uvažování a mohutném převalování s myšlenkou (vidinou lepší budoucnosti pro mé nenasytné vyspávání) lepších zítřků (tedy více času na spánek) jsem kulhavým krokem, protože se mi podařilo během noci si solidně a kvalitně zmrtvit nohu, do koupelny. Vzhlížím do zrcadla, sice netuším, kdo to přede mnou stojí, ale, aby nebylo všude takové ticho, navážu rozhovor. Zřejmě také zrovna vstal a necítí se ve své kůži, jelikož tyto ranní hodiny jsou spíše chladnokrevnou vraždou, než krátkým povzbuzením do působení v čase a místě. Pár strohých ksichtů, slov, přátelské potřesení rukou naznačující souhlas s tvrzením, že každý den je jiný (už jenom tím, že ne vždy tak rychle osobu v zrcadlící se obrazovce poznáme) a, aby toho nebylo málo, (chválit do polosyta, hlavně, abychom neměli hlad) největší (nejcennější) způsob pochvaly (poplácání po rameni) pro získání sebevědomí a pocitu, že náš rozhovor směřoval určitým směrem. Pak, za stálého pozorování (občas mám sklony k exhibicionismu, a proto častokrát pozoruji ladné křivky pomalu se odhalující v sousedním světě. Avšak vše má své hranice, tudíž zůstávám pouze při svlékání do poloviny těla. – to myslím všeobecně. Sám sebe pozoruji jen zřídka.) odcházím k mé neustále se vyvíjející oživovací kůře. Teplá voda v mnoha případech spíše člověka uspí, avšak v mém případě jsou účinky zcela opačného (kladného) smyslu.
Je to celkově velký řetězec. K samotné vlastní existenci potřebujeme existenci ostatních lidí, věcí a podobně. Abychom si dokázali, že opravdu žijeme, protože nám často naše mysl směle a zvesela lže, potřebujeme slovo, které nám dokáže, že to není jen přelud, zrcadlo, foťáky, tužky, papíry, dalších miliony věcí, byť častěji zbytečnosti, avšak zcela podstatnou roli hrající. Připouštím fakt, že se nechávám upřímně rád obalamutit samotným druhým já a to vesměs k večeru (spíše už v samotné noci), kdy ulehám do postele, abych si po vytížení odpočinul. Balamutím se formou představ. V posteli nejsem sám nebo i odvržení postele a zjevení se na úplně jiném místě. Často tak využívám myšlenky k tak zvanému znovu prožití (dobré je to vesměs, když si chce člověk projít minulost a srovnat nesrovnalosti, poučit se z chyb, či na něco nového přijít, co může do budoucnosti opět nenásilně zasadit). Před nedávnem jsem si, na sklonku krize z opuštění, představoval, že je zase 20. – 22. června, ležím ve spacáku (unavený po náročném dni) a ne sám. Stan nám klenbou zahaluje noční hvězdnatou oblohu. Bylo to před třemi měsíci, ale tehdy jsem byl nejšťastnějším klukem pod širým Měsícem. Ne z důvodu společnosti, kterou jsem ve stanu měl (to také přidávám k důležitosti), ale byl to okamžik, kdy se mi po několikaterém nepodařeném pokusu podařilo splnit si jednu (pro mě osobně důležitou) tužbu. Když jsem hrál v Janáčkově sále Janáčkovy konzervatoře a gymnázia v Ostravě, vzadu, mezi posledními řadami, seděl konečně někdo „opravdový“, kterému jedinému jsem hrál, i když jsme vystupovali jako uskupení „trio“.
Obludné představy negenerující zdravý rozum a vnímání skutečného reálna. Mám-li být upřímný, opakoval bych to každý den, stokrát, tisíckrát. (ještě teďka mi skotačí úsměv na rtech)
Kolem půl osmé ráno konečně dorazím na obor, vytahuju noty, nástroj, začínám hrát (cvičit). Povinnosti volají, obzvláště, když mám dnes předehrávku. Program byl prostý a ne příliš těžký. Z předchozí předehrávky jsem si přinesl Zoltarjewa a coby novinku jsem jako další skladbu měl od G. F. Händela Suitu in d.
Čas běžel a aby ne. Jenom cesta z třetího (druhého, když počítáme i přízemí) patra k bufetu mi trvala kolem jedné hodiny. Bude to asi tím, že jsem si povídal s kamarádkou, která nečinně, sama, zřejmě zasněná seděla naproti sálu, ze kterého se prozatím nic neozývalo. Dlouho jsme si nepopovídali (už jenom z toho důvodu, že není se mnou ve třídě a také, oba máme své povinnosti, ke všemu mě zavírají na patro do třídy). Lehký rozhovor přerušený vzpomínkou na nákup, který bych měl provést nejen za účelem uspokojení mých potřeb, ale i potřeb kamarádky, která také bouřlivě cvičila se mnou. Aby nebylo zábavy málo (jsme přeci škola umělců, přičemž někteří jsou takoví exoti, že být pasován za každý sebemenší trapas, komický nezdar, chodil bych po škole s pytlem taženým koňmi), poštěstilo se mi udělat si takový trapas, že na něj málokdo hned tak nezapomene. Kamarádka mě poprosila, protože má rýmu, abych jí v bufetu koupil papírové kapesníčky. Po rozhovoru s dlouho neviděnou kamarádkou jsem tedy odkráčel sebevědomě k paní prodavačce a poprosil o dvě jedna a půl litrové vody. Ano, vody. Je to možná k neuvěření, ale komu se někdy podařilo říct místo „káva a čaj“ „čava a kaj“, se může chválit a plácat po rameni klidně i týden. Při vystoupání miliardy schodů a vklouznutí za linoucí se melodie do učebny mě omyl výraz a tón, jakým moje kamarádka dala najevo svůj údiv. Místo papírových kapesníčku za tři koruny jsem jí koupil nesycenou, neperlivou vodu Aquila za bezmála pětinásobek ceny prvotně požadovaného zboží. A hle! Trapas je na světě. Svíjelo nejen ji, ale i mě a po provalení tohoto „dobrovolného“ zábavného počínání se svíjely i zdi, které naši školu tvoří. Vše jsem zařídil tak (a napravil), že jsem zašel opět dolů k paní prodavačce a s úsměvem (přiznáním) jsem poprosil o možnou výměnu, protože „i muži mají své dny“.
Předehrávka dopadla velmi slušně. Skvěle, zahlásal bych. Ne! SKVĚLE! (hlásám). Z plných 25 bodů jsem obdržel za první skladbu (G. F. Händel) 21 bodů (podle hodnocení je to jednička) a za deniérně hraného Zoltarjewa bodů 20 (mohlo by se zdát, že to jednička ještě je, ale jak jsme se dozvěděl, jednička to je, avšak o stupeň dolů. Pro méně chápavé to znamená, že jsem dostal dvojku.). Nadšený, plný radosti jsem nezůstal věčně a ani ne na dlouho, protože mě čekal ještě hlavní obor, na kterém se už blýskat nebudu a budu, si myslím rád, když budu alespoň zrezivělý.
Lehké shrnutí mého výkonu, drobné výtky a poznámky, vše jinak v pořádku. Protože jsem dnes dobře zahrál, byla mi odpuštěna stupnice, kterou jsem neuměl a etudy, které rovněž moje prsty ani neviděli. Zahráli jsme tedy musette a klavírní etudu z sešitu Czerného. I tak mi to dalo zabrat, i když jsem zrovna tyto dvě věci poctivě cvičil. Zvoní a já jsem osvobozen z útrob mé dobré profesorky.
Zbytek dne uplyne jako voda. Cesta domů se protáhne z plánovaných dvou hodin na hodiny čtyři, po příchodu domů opět plno otázek, po informování, že zítra (ve čtvrtek) si půjdu zaplavat na bazén s kamarádem, propukla tradičně vlna odporu, pochybností, svržení, kritizování, letmého nadávání a urážení. Proč je můj život opředen takovým „informačním“ vydíráním. Informace musí být věcně, časově správné. Musí být věrohodné, ověřitelné, srozumitelné a plno dalších vlastností, které stále nedokážu pochopit. Dát mi lampičku do tváře, podobá se dotazování mých rodičů na mé „kamarády“ (v uvozovkách proto, protože každý můj kamarád je pofiderní, rodiče o něm neví…) výslechu několikanásobného vraha a násilníka. Obranný způsob je pouze ignorace nebo táhnout bezhlavě do boje svou výbušností a rýpavými poznámkami. Je mi skoro dvacet a sám sobě se divím, že je můj život tak ořezaný, otupěný a v neposlední řadě omezený. Nemá se pak každý divit, že žiju ve stresu, nedokážu se uvolnit, když při pomyšlení na jakýkoliv čin ze strany rodičů mi tuhne v žilách krev. Je načase, abych své působení přemístil jinam.
Den končím posedáváním u počítače, vyhledáváním písní, domlouváním termínu a místa scuka s Maňasem kvůli bazénu a vychutnáváním (snad) zaslouženého odpočinku. Myslím na vše, co mi spadne do cesty, aspoň trochu zamotá krok. Hlava jako gigantická továrna na sny, nápady, myšlenky, vzpomínky pracuje na plné obrátky.
Zhasínám pouliční svíce, aby se krysy mohli bezstarostně nažrat čerstvě uhynulého masa tuláků. Měsíc zpívá a s hvězdami mi k práci vždy zabubnuje pár rytmů, aby každá probděná noc netvořila pouze ticho. Bezcitně vraždím každý plamínek, aby se zase za čas mohl zrodit nový. Je konec. Vychází slunce, dobré ráno (odcházím spát).

(*19)