"O svou nohu nezakopneš svýma očima."

Ať už jsme připraveni, připravujeme se anebo zcela podléháme názoru, že je příprava zbytečná vzhledem k možnostem, které nás mohou postihnout, pokaždé je potřeba se v konečné fázi pozastavit nad holou pravdou, popřemýšlet, odnést něco, co nám do budoucna usnadní (ulehčí) přípravu opět na další situaci.
Zdali jsem šťastný, či naopak. Usmálo se na mě před pár dny dosti záhadné štěstí. Obleva pozornosti, diskuzí a myšlenek mi každou nocí krapet nedá spát, protože i když jsou výpovědi různé, člověk si musí něco vybrat. Jestli uvěříme, jestli neuvěříme - to už je náš problém. Slova nejsou nikdy do prostoru vypuštěna bez bližšího významu, tudíž má člověk vždy nad čím přemýšlet.
Nemohu sám posoudit všechny situace, a proto je občas dobré, třeba i zdravé, promluvit o svých "situacích", postojích a úvahách s přáteli, kteří až do takové míry do problému nezasahují, tudíž jsou jejich názory obdařeny určitou kapkou "fantazie", zdravého rozumu, logických spojů a jiných. Posouvám tímto tedy hranice možných řešení, možných nápadů, jak se s určitými věcmi vypořádat. Rozprostřu své "problémy" i do okolních mozkoven a tím pomalu uvolním prostor a klid mé vlastní.
Seznamování je z velké části slet po sobě jdoucích překvapení, kterými si člověk musí projít a upřímně si řekněme, že ne vždy vyvázne bez ran. Do fáze "poznaného" vstupujeme přes období, kdy si všímáme gest, mimiky, slov. Sami sebe stavíme do role zkoumaného objektu, a proto se častokrát chováme, jako postava z filmu řízená scénářem. Chceme-li udělat na někoho dojem, uzpůsobujeme vyjadřování, chování a "budoucnost" nárokům, požadavkům, pokusům toho druhého. Následně čekáme odezvu, kterou použijeme samozřejmě v další vlně výzkumu. První slovo, gesto, pozdrav, pohled tedy odstartovává (zahajuje) proces poznávání, ve kterém nám hlava ukládá nezpočet informací, detailů a nebudeme zatajovat skutečnost, že bezmála více jak polovina těchto věcí, je posléze zcela bez větší ceny.
Dnešním probuzením jsem se utvrdil ve složitosti všeho, na co jen dokážu vzpomenout. Nač by věci přicházeli snadno? 
Zrak se mi zaostřil už v neskutečných čtvrt na šest ráno, což je doposud nejodvážnější probuzení v novém roce. Ovšem motivace byla více, než velká. Abych byl v šest hodin v Ostravě a viděl tak člověka, kterého mi "záhadná štěstěna" přivála do cesty a za kterého jsem v posledních dnech "bojoval", to je pak potřeba přinést oběti. Při dopravení ke štěstí jsem až do osmi hodin spal. Pokud člověk spí pouze pět hodin, není se čemu divit, že při pohledu na vyhřátou postel, červenou deku s polštářem usíná už při sebemenší myšlence na uvelebení se do krás pohodlí a příjemného snění. Neváhal jsem tedy, vlezl pod peřinu, usnul.
Dnešní den měl vyvrcholit mým rozčílením nad ujíždějícím vlakem pozdě večer. Koncert a tedy i utíkající čas, ujíždějící vlak, pozdní příchod, nahromaděná únava z celého dne. Představy byly tedy jasné, bohužel vše se obracelo, co mohlo. První zkouška zpěvu zaznamenává hádku, na jejimž konci odchází objekt rozruchu. Za doprovodu dotčení se rozlévá do okolí nástin bouření. Ačkoli jsem člověk s velkou nádrží hněvu, tolerance, v poslední době mě podobné situace oslabují. Není se tedy co divit, že při ulehnutí zvlhčím nejednou oči. Období jara je zřejmě období nekompromisního dopadu na lidské nestřežené city.
Noční cesta dálkovým autobusem ze školy domů mě vždy bezesporu uklidní. Nechám se unášet skotačivou jízdou plechové bedničky na lidi a pohledem z okna na vše zahalené černou tmou přemazávám přebitečnosti, které se za den nastřádaly v hlavě. Relaxuji, zapomínám a zápasím s vědomím, že se vždy najde nějaký problém, který mi hlava nedovolí neřešit. 
Jsem doma. Obklíčen tichem, světlem zářícího monitoru. Do uší pouštím hudbu, která nejen těší mé nitro, ale také ubíjí vědomí, které už dávno pro dnešní den vypovědělo službu. Pocit úzkosti? Věčná nespokojenost s tím co přišlo, co se děje a co se stane. Utíkám do peřin. Do snu, kde snad najdu odpověď, byť vím, že zazvoní budík a já se opět potopím do nesnadného existování ve světě, který mě zkouší házením klacků pod nohy. Nejsem pesimista, pouze nespokojený, vyčerpaný, brečící každý den do polštáře.