"I autobus může vykolejit a dokonce, i když (pouze) stojí."

Dnešní ráno pohlcené ostře páchnoucí nechutí vstávat do školy (to je teprve úterý) se v záři slunce zjevilo jako ojedinělý případ rychlého spojování rozumových buněk na bázi nevědomí za účelem vymyšlení přijatelné taktiky pro nenamáhavý pohyb, dopravu z domu, přitom samozřejmě neutržení psychické či fyzické újmy.
Upřímně se přiznám, že mě nijak nenadchla představa se chomejtat téměř čistou půlhodinu na vlakové stanoviště, než si konečně usednu do křesla, které mě zaveze k pár skoků vzdálené škole. Sáhl jsem proto po nejsnazší možnosti, a to autobus, který byl od mého domu vzdálen jen pouhých sedm minut chůze, i když cílová stanice byla pak asi pětkrát vzdálenější, než kdybych usedl do křesla. Tak jsem se rozhodl, ještě v posteli, v mžiku sekundy mi to provětralo všechny fanfárovité trupky v hlavě a s předem domluvným plánem jsem mohl vykročit oběma nohama na pevnou kobercovitou zem a započít tak další a přitom jeden z posledních dnů tohoto roku, který se jistě k mé stoprocentní jistotě nebude opakovat.
Jízdní „papírové“ řády jsou sice pastva pro oči, ale člověk se i přes všechno dívání nic nedozví, ke všemu, když se v nich ani nevyzná, což byl momentálně (celkově vždy, když do brožurky nahlédnu) můj případ. Obálka lemovaná oranžovou barvou, vprostřed stránky obrázek nového autobusového nádraží s odjíždějícím linkovým autobusem, aby bylo už na první pohled patrno, že obrázek je aktuální a na našem autobusovém nádraží opravdu jezdí autobusy. Otevírám, listuji. Zprvu zmateně, jelikož jsem si brožurku otočil špatným směrem, proto mé prvotní zděšení vystřídal částečně ukojený chtíč se dozvědět, kdy a odkud hlavně mi vyjíždí motorové spřežení do země nezemě. Tabulky, čísla, písmena, čáry, máry. Oči převracím v solný sloup, jelikož jsem se z Pincassových grafů nic nedozvěděl. Pročetl jsem pár řádků, našel pár čísel, která spolu bohužel nijak nesouvisela. Můj poslední zachránce, byť mě už několikrát prakticky prachsprostě oblafl, vypek a zajel svou ničivou silou nepravdivých informací, byl posledních pět minut před možným východem z bytu k vlaku počítač, internetová stránka s vyhledávačem spojů po celé České republice.
Usedám a zadávám jak startovní lokalitu, tak i cílovou. Vyjíždí spojů, jakoby mi do školy jezdily vozy co pět minut, i když sám dobře vím, že tomu tak nikdy nebylo, není a nebude.
Hurá! Je to tu, v 7:42 odjíždí z blízké ulice autobus jedoucí z Rožnova pod Radhoštěm. Ten jistě stihnu, cena jistě lidová a pro studenty ještě lidovější. 21,-- Kč nikoho nezabije a pokud ano, může jít dobrovolně pěšky, do Ostravy je to přeci jenom pouhých 17 kilometrů.
Dívám se na display mobilního telefonu, který mi vesele a škodolibě ukazuje, že je právě dvě minuty do času odjezdu, což mě ještě více popohání v nohách, i když sám dobře vím (dneska vím snad kompletně všechno), že to nestihnu.
Docházím na zastávku, kontroluji časy v jízdních „zastávkových“ řádech. Ocitám se opět doma, sedíc nad brožurkou a snažící se začíst, abych pochopil co potřebuji. Bylo to vysilující a opět jsem nic nezjistil. Nezbývá mi nic jiného, než čekat, až přijede nějaký autobus směřující tam, kde já a nasednout s doufáním, že dorazím na konzervatoř v normální čas.
Autobus přijel, já nasedl, zaplatil o dvě koruny více, než jsem předpokládal, čímž jsem vymrhal všechny drobné, které si doposud hověly nenásilně v kapsičce peněženky. Opět o nějaké to kilo (deka, gram) lehčí (pozor, abych neodletěl).
První hodina padla hned při startu. Dojel jsem sice v úctyhodných 8:15 a na samotnou školu dorazil v 8:25, ale i tak mě svědomí neohryzalo do takové míry, abych se na hodinu „Kulturních dějin“ donutil jít. Stručně řečeno „bulal jsem“ a do omluvenky snad v blízké době něco uvěřitelného vymyslím (jsem zletilý mladý muž, život mám ve svých rukou).
Krátký oběd se zjištěním, že jsem si jej odhlásil, takže cesta s Beátou byla zcela bezvýznamná, ale jako důvod jsem si přeci jenom našel. Dělal jsem (jakožto starší „bratr“) doprovod. Ona mě zase doprovodila do menší čínské restaurace, ve které jsem si za 60,-- Kč (i s balením – sáček + alobal + krabička) (nehorázná cena, ale hlad člověka oškube – někdy i naučí) koupil smažené čínské nudle s kuřecím masem a zeleninou. Potom jsme odklusali každý po svém směru (na konzervatoři samozřejmě). Já si to namašíroval na obor, kam jsem si odložil „oběd“, na který se mi posléze celou „Němčinu“ sbíhaly sliny.
Nudle nepřehlédla ani Anežka, které jistě taky sliny skotačily na jazyku a oči se těšily, až si kousek z mého potěšení uždibnou. Také tomu tak bylo. Po první svolení, aby si kousek vzala se další „ochutnávky“ jevily čirou samozřejmostí, bez jediné poskvrny a nesouhlasu. (nevadilo mi to, příště totiž kupuje nudle ona)
Poslední dvě hodiny tohoto dne (IRS – intonace, rytmus a sluchová analýza – dohromady dvě hodiny) nám s lehkostí odpadly z důvodu nemoci profesorky, což nám velmi přišlo vhod. Neváhal jsem totiž a se Soňou vyrazil na Masarykovo náměstí na vánoční trhy se podívat, co nám můžou lidi těsnící se v malých nebytelných prostorách nabídnout k dnešním nastávajícím Vánocům. Netrvalo ani chvíli a už jsme si vychutnávali smyslné vůně, průbojnou reproduktorovou hudbu a neustále míjící se krvelačné davy lidí toužící po dárcích. Debata zpestřující „nákupy“ (nakupovala Soňa, já pouze doprovázel – dnes už tradičně asi) týkající se rozvrstvení společnosti na naší škole nás opustila ve chvíli, když jsme vstoupili k prvnímu stánku se „zbytečnostmi“, kterými byly například dřevěná srdíčka nebo keramická mini prasátka s (již už neexistujícím) desetníkem pro štěstí.
Obešli jsme pár stánků, podívali se do pár obchodů a s dojmem z plyšového prasátka a kravičky, kterým mezi buclatými nožkami vyčníval ohromně velký penis, který, když jsem zmáčknul (pak několikrát po sobě v různých variacích) packu, se rozechvěl jako vibrátor a prasátko či kravička vydávala svůj typický zvuk „chro, chro, bu, bu“. Ani na malý okamžik jsme nemysleli na nic jiného, než komu bychom tuto velmi roztomilou věc koupili. Nikdo nás nenapadl, ale i tak jsme se smáli ještě dalších deset minut (opravdu jak málo stačí člověku ke štěstí). Konec naší výpravy za poznáním vánočních trhů uzavřelo čekání na tramvaj, kterou se Soňa dopravila domů, od které jsem si to šinul zpátky do školy, abych ještě něco málo nacvičil a následně se zúčastnil (jako posluchač a divák) večerního koncertu „Současnost“, na kterém vystupovala naše paní profesorka v doprovodu Anežky a dvou zpěvaček.
Před koncertem jsme se rozhodli (už po druhé v tomto roce – za dobu tří měsíců), že čas, který jsme věnovali relaxaci a odpočinku před koncertem a po hraní (Anežka před koncertem a já samozřejmě po hraní) obdarujeme cizokrajným kořením. Budeme oba dva mluvit pouze anglicky. Nápad vítečný, procvičíme si cizí jazyk a mě, jako částečně indisponovaného pamětí na slovíčka, napadlo, že slova, která nebudeme znát vždy napíšeme (za jakékoli situace) na papír, připíšeme český význam a přilepíme za teď, abychom jej měli stále na očích. Nápad se ujal, a proto se před vystoupením na zdi objevilo sedm slov (plot, lepit, lepidlo, obava a podobně).
Koncert dopadl výtečně, alespoň z pohledu mě a Katky. Jsme studenti, prozatím amatéři a jelikož byla hudba na koncertě soudobá neboli moderní, nezdálo se, že by účinkující natropili tolik chyb, jako jednou já na předehrávce, kde jsem si dovolil zahrát skladbu J. S. Bacha s nejméně pěti většími chybami (i to se člověku povede). Následně jsme se dozvěděli, že skladba hraná právě naší krví nebyla zahrána tak přesně, jak se vyžadovalo, avšak my jsme si z toho nic nedělali. Náš dojem byl pozitivní, což je jenom dobře.
Po příchodu domů jsem vyvenčil mého hafana, který se bezesporu na mě velmi těšil. Odložím si věci, dojdu do kuchyně pro něco k jídlu, sednu za počítač a pomalu zapínám pro svou osobu stav naprostého klidu, odpočinku a myšlenkového uzemnění.
Předčítám si krátce „zprávu“, kterou jsem jednomu klukovi napsal, abych jej inspiroval při psaní svého pracovního posudku. Přesné znění bylo tedy takové:

„Takže… Ráno jsem přišel pozdě do práce, jelikož se mi nechtělo ani z nejmenšího důvodu vstávat včas a sám sobě jsem si řekl, že mám času dost, práce počká a k tomu, abych podal během pracovní doby, kterou jsem si ke konci taktně zkrátil, abych stihl první díl nového seriálu, který zrovna dávají na programu NOVA, je potřeba se dobře vyspat, mít dobrou náladu. Proto jsem tak učinil. Přestávku jsem si dělal co půl hodiny, jelikož bylo v prostředí, ve kterém pracuji, velmi horko, neváhal jsem proto co chvíli docházet k větracímu panelu, který můj problém do jisté míry vyřešil. Přestávky na záchod jsem nevyužil v celé míře, jelikož jsem zrovna obědval, a proto se mi hlavní přestávka prodloužila z původních půl hodiny, na hodiny dvě, abych opětovně dodal své náladě skvělý ráz a mohl tak spokojeně pracovat. Takto to probíhalo každý den. Myslím si, že jsem za svou pracovní dobu udělal hodně, proto požaduji tučnou odměnu.“

Kdybych na jeho místě napsal a odeslal právě tuto zprávu, divil bych se, kdybych nedostal okamžitou výpověď z důvodu porušování morálky, statusu slušného chování a projevování úcty k vyšším vrstvám. Být však šéf srandista s dostatkem humoru a nadhledem, pohrozilo by pouhé napomenutí a příkaz hlášení přepsat do přijatelnější podoby, a to bez zbytečných a nepotřebných připomínek, úculů a legrací.
Monitor mi svítí čas 00:00. Sebi se už odhlásil, odešel spát, já si vypnul ICQ. Je čas se uvelebit do postele mezi peřinu, polštáře a usnout do dalšího dne, který už při pohledu na čas 00:01 začal. Nebráním představě, že mohu fungovat déle jak dva dny bez přísunu spánku, ale i tak se raději nakládám do matrace a se vší parádou bořím svůj vzhled mezi plátěná těla měkkých dek. Stav nouze vyčerpán, dobita baterie. Kolaps.

(*72)