Radost vzal a smutek dal

my leželi jsme, za ruce spojení
tam kousek od domu, za lesem, kde se tráva zelení
kde ptáci zpívají, vítr si se stromy hrál
kde klidu je, kde nikdo se nebál

krásný den to byl, kdy slunce svítilo
my spokojeně byli spolu, aniž bychom věděli co se blížilo
vše zahalila černá tma a dým
odkud vzalo se to, či co to je, nevím

stačila chvíle malá
a bezcitně mi jej krutě vzala
mocí její omámen sám najednou vstal
polibek, snad na rozloučenou, mi dal

udělal pár kroků, přirovnaje k loutce byl ovládán snad
pak, jakoby mu život byl vzán, bezmocně na zem pad
nohy mu v kámen stuhly, ruce bezvládně leží
smrt už lze slyšet v dáli, čas jak splašené koně běží

z jeho překrásných očí náhle tečou slzy
jež svým třpytem říkají, že snad uvidíme se brzy
já mlčky volám, že rád tě mít budu, pořád a stále
i když budeme od sebe daleko, možná i dále

temný dým bral mé tělo vším
ať pohladit jej, políbit či pomoci mu nestačím
on svázal mi ruce, nohy, zašil ústa a snad i mnohem víc
nechal mě tam v bolesti stát a na něj, jak bezvládně leží, tam dívajíc

slzy vyhrkly mi z vystrašných očí hned
jako kapky, které do rytmu písně pan vítr ved
jako kapky, jež nám dvěma kdysi píseň krásnou zpívaly
teď však nemohou, tak rády by se skrývaly

on leží tam jak tělo bez duše jen
prosím vás, moc vás prosím, ať je to jenom sen
ať probudíme se zase tam
kde kvítí roste, slunce svítí, kde radost je dána nám