Přa ne přa

nikdy přát se nemá dosti
protože smutek, jež vyrazí z opuchlých kostí
nám připomene, i když nesměle
že tehdá neskromně, bavili jsme se vesele

slzy touhy nám porodí zvlhlé oči
vše se náhle tak nelibě točí
a se starýma nohama sedneme přávě tam
kde už je většinou každý dočista sám

nikdy přát se nemá málo
protože by se snadněji, než lehce zdálo
že jednoho dne nám skříží v nedobrém smyslu cestu cosi
co chabou rukou nám dát život nebude moci

seschlým prstem nám ukáže směr pouze
my z poslední bolestné nouze
z posledních sil, které dá naše spráskané tělo nám
odkřáčíme myšlenkama neznámo kam