Životní zrada

ležím v lese u starého stromu
strach mi obímá tělo, protože nemůžu domů
ruce ztuhlé, nohy v kámen jen
v koutu duše doufám, že je to jenom sen

jako malé děti, slzy mých očí nepřestávají se smát
vánek nejistoty mi našeptává, jak moc se chci bát
v lese stmívá se čím dál víc
kolem mě není lidí, není nic

bolest na mě volá z dáli
truchlící tělo mé se tu jako mrtvé válí
bez dechu, i když by dýchat chtělo
radovat se, být vesel, ale není z čeho

život zradil mě, ale nevím proč
stál jsem na skále a řekl „skoč“
bez pomyšlení, bez nálady vrhnul jsem se vpřed
krom malý udělal jsem a skočil hned

zrazen tím, jež mou cestou velkým vůdcem byl
naděje, smutek, radost – věcem, kterým jsem uvěřil
když klopýtl jsem, on spatříc to pomocnou ruku dal
já bez váhání, doufaje v dobré ji s úsměvem na tváři vzal

kdysy bylo to, teď není tomu tak
přemýšlím nad tím, jak mohlo se to stát
teď ležím tu a pomalu mi jen dochází
že tělo zůstává ležet, ale duše odchází…

ticho našeptává všem, jak celé se to stalo
byl jako loutka a přitom stačilo tak málo
nadějný pohled či slovo vlídné
myšlenky jeho by byly pak klidné

proč nepomohl mi někdo, když na skále jsem stál
v očích mých slzy byly možné vidět i to jak jsem se bál
sevřen v pouta jak ptáček v kleci
sic svobodný, ale zrazen přeci

svírajíc se v křeč pod skálou v lese ležím tam
už ani trochu nepřemýšlím, už jenom vzpomínám
pomalu slyším kolem tichý vánek zpívat
život se na někoho vykašlal a nechává jej naposledy usínat

nití pevnou mi sešívá hrubým stehem ústa a víčka
aby už se nenaskytla sebemenší chvilička
navždy beznadějně ztracen, navždy sám
teď omluvte mě prosím, pomalu, nikým neviděn odcházím… ,ale kam?