Tristram

2.1.2008

A to je vše? Vše po čem prahneš mi říct?

Jsi vílou mých snů, mých upocených nocí.

-        těch černých, i těch, které na sebe dají zapomenout.

svým množstvím...až k zadávení se – něhou.

      Skleněných,co se lesknou a blyští, kovově průhledná smyčka,

jako když Chiméru přivoláš píšťalouna opasku,

píšťalou na opasku přivázanémk patě,..a její oči?

Ty oči se lesknou vším hněvemz potlačené touhy,

tolik lásky chce aby tryskalaz pokřivených konečků chloupků,

mezi jazykem a vnitřkem sebe sama,jako nahá jizva,

která vyskočila z vejce,objímajícího pálící kouř temných doteků.

      Věnujmi to, čím ti vepíši potlačované touhy vespod slov.

To, a ještě víc! Když slíbíš asplníš, aby ta slova doplula

nejprve do mých úst a z tvýchdo mých uší a do mého nosu.

Bledé, vyhublé a křehké, až lačnépo všem co cítí, že se jim nabízí!

Po všem, co už, už! Cítí že by jimmohlo tepat v žilách, ve spáncích,

a hlouběji, a níže, těsněji,dráždivě, sedřít z kostí kůži!

Ať je nebolí puchýře z mýdla,puchýře z milování.

Mé milované Pavlínce,

      protoževždy je co říct.

Martin

Věřím vetvé sny, věřím ve všechny ty dny,
kdy s tebou vstávám.
Věřím znova a zas, i když všechno kolem nás uvadá.
Obdivuji sousedy, obnažuji záhady hudebních kouzel.
Zfanatizovaní bez vědy.
Ty věci o kterých vyprávíš tak skromně,
nemůžou být zlé ani pro mě. Nemůžou být zlé.

Věřím že máš strach, když umění mizí v prach
ve jménu módy.
Věřím však že čas, uzdraví ty z nás co nevidí.
Věřím v Magnólii, v kapelovou mánii, v Lars von Triera. Věřím, že jsou ti copochopí:

Ty věci, o kterých vyprávíš tak skromně, nemůžou být zlé ani pro mne. Nemůžoubýt zlé.
Ty věci o kterých vyprávíš tak skromně, nemůžou být zlé ani pro mne. Nemůžoubýt zlé.

Věřím ve tvé sny, věřím ve všechny ty dny, kdy s tebou vstávám.
Věřím že mne znáš, když se ráno usmíváš...
Věřím v lilio head a v krabičky cigaret, které máš rád. A s tím si v životěvystačím.

Ty věci, o kterých vyprávíš tak skromně, nemůžou být zlé ani pro mne. Nemůžoubýt zlé.
Ty věci o kterých vyprávíš tak skromně, nemůžou být zlé ani pro mne. Nemůžoubýt zlé...

moje krásná, moje něžná, moje krásnosněžná,
moje víla a můj dotek všechna kde jsem protek,
všechna slova, všechny vůně, máme svoje vlastní slůně,
naše oči, naše srdce, jako dívka na potoce,
jako parník, jako dírka, jako mezi ústy škvírka,
 
listí, které padá vzhůru,
barví se až do purpuru,
tvojí krví, vlhkou něhou,
dlaně, které nezazebou,
na tvářích*

Vždycky jsem věděl, že tam někde jsi,
Že dýcháš a možná taky počítáš dny,
jako já, a teď tě mám.
Několikrát už jsem ani nedoufal.
Zapomněl jsem říct to hlavní,
Bez tebe bych nežil.

Chceš  víc slov?
Jsi pro mě kapka,
ta poslední kapka potu,
co zbývá k vyvrcholení,
i to všechno předtím.
Poslední vzdech a bolest v zádech,
než jdeš spát.
Žádné fráze o smyslu života,
tvůj smích, tvá radost z mého úsměvu.
Řekla jsi, „běž, utíkej, pojď semnou, vedle mne,“
vlastně, „stůj, počkej, třikrát se otoč“.
Jako suchá kůže na konečcích prstů,
s nehty ostříhanými do krve.
(Tak jsem se tvářil a takový jsem chtěl být.
Ale to nejde, ty mi to nedovolíš,
proto jsem šťastný).
A v uších to, co nevešlo se do úst.
A v ústech?
Směj se jak chceš, vím na co teď myslíš.
A všechno je to krásné, jak se vrací čas,
jen na chvíli a o chvíli, o pár dní.
Počítám lístky, vlastně ne, jen je prohlížím.
Čísla pro nás dávno ztratila význam,
zbyly jen ciferníky, natoč je ke slunci.
Roztoč se, roztancuj, a ...promiň,
další vzpomínka.
Ale to nestačí, vrníš si ve větru jako ozubení ptáci.
Slyšíš jak jim duní olej v očích?
Je to milé.