Tristram

Komety letěly nad naším světem, já zpíval jeteli a naším dětem.
Svátek, je neděle, pozdě a večer, zavřete oči a spěte.
Doneste na křídlech z posledních dní radost a prach svých nadějných rusohlásků.
Darujte vlastní tělo vědě jen pro pocit odevzdanosti a že si vás nevedou na provázku.
Malujte čáry a věřte že spojeny jsou v kruhy, že se dotýkají.
Jako slina na tváři co smutně teče, že není na jazyku.
Jako pocit co se vytváří, z tvrdých vdechů.
Jako mozaika pestrých, černých a bílých krajek.
Zmatené ruce co pláčou pod divadlem otazníků.
Zazděné dveře, co se nevyspí a křičí z oken s upřímnou drzostí.
A ty se ptáš jestli můžeme snést vlastní myšlenky.
Jestli můžeme zapomenout na pocity ostatních.
Jestli se najde díra pro krabičku od cigaret.
Jestli se spálí i ten poslední tuk.
Jestli v oparu zrychlených dechů najdeš dalekost.
Jestli v pocitu zvřeštěných vzdechů potkáš blízkost.
Konečně? Utíráš své oči jako zrcadlo po horké koupeli, ze které jsi suchá.
Spíš vrásky se natáhly a pálí tě dotek vlastních řas.
Skřípou, moje konečky prstů o tvé tváře.
Stékají z nich jako ty po mém těle, když tě nemohu udržet nad hlavou.
Zmizí z ní tak rychle jak jen mohou, jen ať hoří.
A tvé rty se vrací s vykřičníkem, že se nemám ptát.
Tvé rty se z prázdna obracejí, na mě, slunečníkem pluji po tvých vlasech a stavím na mělčinách.
Jemně se trhám, abych tě pohltil svým záchvěvem.
Hroutíce se potím, abych tě překryl zbytky od večeře.
Zákeřně se utrácím za tvé peníze.
Zoufale přitom sleduji jak se tváří tvé nárty.
Neotáčí se, jen mlčí.
Na některé vteřiny se nedá zapomenout.
Na něčí vůni není proč zapomenout.
Něčí dotek se musí zapamatovat.
I prášky na spaní z tebe dostanou infarkt.
Pěna, která mi koluje v těle, je důsledek blízkosti těla tvého.
Zamumlej mi ještě trochu pohádek o zrcadlech.
Zlomím si úsměv kolikrát chceš, jen když budeš hřát.
Svleču se před fontánou a zatancuju si s tebou na sněhu.
Zalomím prsty a obejmu tě pohledem, abych tě nestudil.
Ztratím se na tobě na okamžik, abys měla radost.
A pak se najdu v tobě, abych měl radost já.
Uvidíš panenko, zahrají nám tulipány.
Až mě poprvé ráno vedle sebe uvidíš.
Uslyšíš, to samo, jak křičí cizí páni.
Až mě postrčíš vpřed, že mám jít.
Nemálo všeho se mi vrylo měkce pod víčka.
Nemálo všeho se mi vytrhlo z háčků v dlaních.
Na kterých si visela.
Líbáš mé rány a vsouváš do nich jazyk.
Cítíš, že to samý se ti mohlo stát.
Až se zamotám do svých žiletek, které mi vylétly z prsou.
Už budeš vědět, že ptáci létali příliš nízko, když jsme se poznali.
Při pohledu na nás ztuhli a zemřeli v rotačních pilách.
Z lásky.

Když jsem viděl jak spíš, musel jsem se zastavit, dusil jsem kašel, abych tě nevzbudil, ale tu krásu jsem prostě musel vidět. Jak jsi spala, byla jsi šťastnější a nevinnější než za dne.
Dusil jsem touhu přisednout k tobě, jen tě pohladit a zas jít.
Dusil jsem touhu přilehnout k tobě, jen tě políbit a pak jít.
Dusil jsem touhu přilnout k tobě a už tě nepustit.
Cítit tě do rána, jak dýcháš, vidět co se ti zdá.
Jestli mi to trvá tak dlouho, nebo jsem se dusil málo, ale ty se probouzíš a už tvůj pohled by stačil k letu, ale nemůžu nic říct, můj úsměv se podobá breku, když se mě pouštíš, pohledem, když mrkneš.
Jestli mi to trvá tak dlouho, nebo se mi to jen zdálo, ty opět spíš a klidně dýcháš a já jdu k tobě, jen přisednout, chvíli se na tebe jen dívám a pohlcuješ mě jak voníš do tmy. Chci se tě dotknout, pohladit, cítím mrazení, pohladím tě po vlasech.
Jestli mi to trvá tak dlouho, nebo se mi to jen zdálo, ty opět spíš a klidně dýcháš a já jdu k tobě, potichu si k tobě lehám, jen jemně, soukám se pod deku, tvé vlasy mě pohladily po tváří, a voní, líbám tě, jemně a lehce na spánky.
Jestli mi to trvá tak dlouho, nebo se mi to jen zdálo, ty stále spíš a klidně dýcháš a já jdu k tobě, potichu si k tobě lehám, jen jemně, skoro jako by tajně se ti soukám pod noční košili, pohlcuješ mě, dotýkám se tvé kůže a hřeješ mne, snažím se tě obejmout.
Jestli mi to trvá tak dlouho, nebo se mi to jen zdálo, ty klidně spíš a já ležím vedle tebe, je ráno, dýcháš mi do obličeje a já líbám tvé rty jak na mne mluví ze spaní, voníš, tvá kůže voní, tvé vlasy, a jestli se mi to jen zdá, tak se nechci nikdy probudit.

nádherné? nad hrou visí otazník a pod ní čára, přes kterou děti hází své čepice na talíř, a nad talířem visí hra a pod ní čmárá, to dítě svou křídou poslední, že rádo by vidělo sníh, sníh v květech a s chmýřím na očích, jen se mu smějte, když nestačí, že smát se chtělo, a nad otázkou visí otazník a pod ním čárka, to ruka ujela když ptát se chtěla, a jaké je být šťastná už snad zapomněla, a nad rukou nám visí dotazník a pod ním? návod ke hře.

Až naposled otevřu oči, až mi povíš, že to všechno skončí. Poslední úsměv a dech co mě zahřeje na tváři a malé slzy, které potečou, vytváří dojem, že jsi nejkrásnější, jako to bylo dosud.
Když se mi sevřou žebra, tvrdě se nadechnu a už nevydechnu, polib mě, pohlaď mne po rtech, dívej se na mne a drž za ruku, dokud to jen budu cítit, i když tě neuvidím. Ten krátký okamžik, ta chvíle plná strachu, ten zvláštní pocit, že už tě neobejmu, že za chvíli ty slzy, které mi tečou po tváři a studí, neucítím… je to zvláštní, ta jistota, že přijde ticho, to strašné prázdno, tma, která ani není tmou. Silný pocit samoty… v obou z nás… ve mně i v tobě sobecky víc.
Snad v tu chvíli se láska změní v závist, zášť a nenávist…snad z obou stran? Já tobě život, ty mě smrt, závidíš. Máme strach, viď,…? Máme, bojíme se, bez druhého jsme ztraceni a přitom víme, že si nebudeme chybět. A víš co? Tentokrát umřeš TY!

Jsi krásnější než všechny rozkvetlé louky v mlžném oparu, na tvých tvářích tančí nedopalky hvězd a v očích plují ty v rozletu. Jsi němá jako hejna zpěvných ptáků co táhnou blíž, a něžná jako jejích krev, a hřeješ stejně tak a pohlcuješ mne víc než všechny tyhle představy.

Zpráva o planetě – Multinational Geographic XAc53120



Na planetě Vanilla se rozprostírala oblaka nad velkými pralesy a do vyprahlé pouště se opíral přímo smrtelný žár. Z veliké vzdálenosti bylo vidět modré pláně vodních ploch a barevné pralesy pestrobarevných rostlin, neexistoval tvar, nebo barva, která by se zde nevyskytla. Planeta rozporů a souznění. Okolo Vanilly obíhalo pět měsíců pojmenovaných po milencích bohyně Afrodity, každý jinak zbarvený. Míhaly se skrze mlhovinový opar, jež na mnoha místech obaloval tuto vzácnou planetu. Jak tak proplouvaly skrze prachové mraky tam a sem, mizely a zase se objevovaly, bylo cítit dokonalé souznění, které se vytvořilo na tomto místě. Nikdo z přihlížejících si nemohl představit, že by tomu bylo jinak, a vlastně, možná právě toho se báli. Celý vesmír byl pozměňován, každou chvíli zmizela, explodovala, nebo se vypařila oběžnice či celá soustava i galaxie.

Po mnoha miliardách let přichází obávaný okamžik. Donedávna se vesmír rozpínal. Všude, kde se ocitly živé bytosti, se bojovalo, válčilo i žilo v míru, ale ať už se dělo cokoli, i ty nejbrutálnější rasy bez morálky uctívaly toto dílo „přírody“ a nikdo se neodvážil jakkoli narušit plynulost běhu času v tomto místě. Ale teď se mělo stát cosi hrozného, nutný koloběh času a prostoru, tento řetězec, který dává i bere, si měl vzít nejpodstatnější symbol bytí. Velká strmá hráz, polokruh soptících a elektrizujících výbuchů, stěna která se valila a pohlcovala vše, tvář, jakou by nikdo smrti nepřipisoval, tvář jakou by nikdo nepřisuzoval konci vesmíru.

Mnoho civilizací již bylo vymýceno touto „přirozenou“ cestou. Vytvořily se dokonce sekty, které shromažďovaly a spojovaly kvanta bytostí a živočichů jdoucích do vytouženého ráje, tyto sekty poté pořádaly výpravy do prostoru za okraj. Davové šílenství, zoufalství vyprovokované neodvratnou skutečností. Okamžik zániku se blížil, spousta těchto společenství se soustřeďovalo na okamžik obnovení, na moment, kdy bude všechno opět znovuvytvořeno, ta se pak dělila na proudy, které věřily v opakování stejných koloběhů a na ty, které se obávaly či smiřovaly s faktorem náhody při stvoření. Dále zůstávaly kultury, které žily stále stejně, ty zanikly poklidně, bez ryku, povyku a bědování, byla to povětšinou společenství smířená s osudem a spokojená s tím, co již zažila.



V průběhu bytí se objevily po celém vesmíru všechny možné formy života, od jednobuněčných organismů, které si ponechaly stejné vzezření od samého prvopočátku až do dnešních zlomových okamžiků, až po druhy, které jsou schopny myslet, plánovat, jednat účelově, jedinci, kteří loví a jí jiné příslušníky vlastního i jiného společenství, a také tvorové, kteří se nerozmnožují klasickým živočišným způsobem, ale rodí se ze shluku atomů plynů, energie a světelných částic, jsou to organismy víceméně bez hmotného těla. Jediný zdroj jejich energie je jejich radioaktivní jádro, skrze které vznikají, jejich podoba je proměnlivá a odvíjí se od jejich potřeb a nálad.

Tato vysoce inteligentní forma života ze čtvrtého kvadrantu nazývající se v našem jazyce Noethané žije v mlhovině, která se prý velice podobá mlhovině, kterou má okolo sebe vzácná Vanilla. Bohužel jsem neměl tu možnost setkat se s žádným příslušníkem jejich druhu. Mají schopnost ovládat a měnit myšlenky a emoce jiných bytostí. To by nebylo až tak zvláštní, vždyť to samé umí také Enfaziaté z druhé strany hvězdy Sarxo, nicméně národ Noethanů je prý také schopen cestovat mezigalakticky, dalo by se říci, že se teleportují, bez jakéhokoli přístroje. Chtěl bych upozornit na fakt, že toho se doposud nepodařilo dosáhnout žádné vyspělé civilizaci. Jediné, co se podařilo lidským vědcům, byla teleportace hmoty, ovšem tento přenos byl nepoužitelný pro živé organismy a po pokusech s přenosem slabších forem života, byl již dávno zakázán a uveden mimo zákon.



Ať už se zdála být Vanilla jakkoli dokonalá a skutečná, byla to pouze fatamorgána již dávno zmizelé planety, která se vytvořila jen na velice krátký čas, zcela na okraji vesmíru. Její obraz byl ale natolik úchvatný, že i světlo, které ho neslo, nebylo schopno se rozletět a rozplynout jako ona sama a zůstalo v podobě krásného obrazu nedotknutelně lpět na křižovatce cest těch nejdůležitějších a nejrozvinutějších civilizací.

Vanilla, dokonalý květ mezi studenými a ostrými vraky plnými rzi a hniloby. Stejně jako ona měla zmizet i její poslední připomínka.



Každý tvor je jako planeta. Když si uvědomí, jaký je, teprve potom může být "dokonalým", smířit se se svým zánikem a koncem. Jenom ti, kteří neporozumí, jsou zahleděni do živého a barevného obrazu, bojí se zemřít a lpí na malichernostech a bludech, nitkách, které je drží nad vodou.