Tristram

Až naposled otevřu oči, až mi povíš, že to všechno skončí. Poslední úsměv a dech co mě zahřeje na tváři a malé slzy, které potečou, vytváří dojem, že jsi nejkrásnější, jako to bylo dosud.
Když se mi sevřou žebra, tvrdě se nadechnu a už nevydechnu, polib mě, pohlaď mne po rtech, dívej se na mne a drž za ruku, dokud to jen budu cítit, i když tě neuvidím. Ten krátký okamžik, ta chvíle plná strachu, ten zvláštní pocit, že už tě neobejmu, že za chvíli ty slzy, které mi tečou po tváři a studí, neucítím… je to zvláštní, ta jistota, že přijde ticho, to strašné prázdno, tma, která ani není tmou. Silný pocit samoty… v obou z nás… ve mně i v tobě sobecky víc.
Snad v tu chvíli se láska změní v závist, zášť a nenávist…snad z obou stran? Já tobě život, ty mě smrt, závidíš. Máme strach, viď,…? Máme, bojíme se, bez druhého jsme ztraceni a přitom víme, že si nebudeme chybět. A víš co? Tentokrát umřeš TY!