Tristram

Komety letěly nad naším světem, já zpíval jeteli a naším dětem.
Svátek, je neděle, pozdě a večer, zavřete oči a spěte.
Doneste na křídlech z posledních dní radost a prach svých nadějných rusohlásků.
Darujte vlastní tělo vědě jen pro pocit odevzdanosti a že si vás nevedou na provázku.
Malujte čáry a věřte že spojeny jsou v kruhy, že se dotýkají.
Jako slina na tváři co smutně teče, že není na jazyku.
Jako pocit co se vytváří, z tvrdých vdechů.
Jako mozaika pestrých, černých a bílých krajek.
Zmatené ruce co pláčou pod divadlem otazníků.
Zazděné dveře, co se nevyspí a křičí z oken s upřímnou drzostí.
A ty se ptáš jestli můžeme snést vlastní myšlenky.
Jestli můžeme zapomenout na pocity ostatních.
Jestli se najde díra pro krabičku od cigaret.
Jestli se spálí i ten poslední tuk.
Jestli v oparu zrychlených dechů najdeš dalekost.
Jestli v pocitu zvřeštěných vzdechů potkáš blízkost.
Konečně? Utíráš své oči jako zrcadlo po horké koupeli, ze které jsi suchá.
Spíš vrásky se natáhly a pálí tě dotek vlastních řas.
Skřípou, moje konečky prstů o tvé tváře.
Stékají z nich jako ty po mém těle, když tě nemohu udržet nad hlavou.
Zmizí z ní tak rychle jak jen mohou, jen ať hoří.
A tvé rty se vrací s vykřičníkem, že se nemám ptát.
Tvé rty se z prázdna obracejí, na mě, slunečníkem pluji po tvých vlasech a stavím na mělčinách.
Jemně se trhám, abych tě pohltil svým záchvěvem.
Hroutíce se potím, abych tě překryl zbytky od večeře.
Zákeřně se utrácím za tvé peníze.
Zoufale přitom sleduji jak se tváří tvé nárty.
Neotáčí se, jen mlčí.
Na některé vteřiny se nedá zapomenout.
Na něčí vůni není proč zapomenout.
Něčí dotek se musí zapamatovat.
I prášky na spaní z tebe dostanou infarkt.
Pěna, která mi koluje v těle, je důsledek blízkosti těla tvého.
Zamumlej mi ještě trochu pohádek o zrcadlech.
Zlomím si úsměv kolikrát chceš, jen když budeš hřát.
Svleču se před fontánou a zatancuju si s tebou na sněhu.
Zalomím prsty a obejmu tě pohledem, abych tě nestudil.
Ztratím se na tobě na okamžik, abys měla radost.
A pak se najdu v tobě, abych měl radost já.
Uvidíš panenko, zahrají nám tulipány.
Až mě poprvé ráno vedle sebe uvidíš.
Uslyšíš, to samo, jak křičí cizí páni.
Až mě postrčíš vpřed, že mám jít.
Nemálo všeho se mi vrylo měkce pod víčka.
Nemálo všeho se mi vytrhlo z háčků v dlaních.
Na kterých si visela.
Líbáš mé rány a vsouváš do nich jazyk.
Cítíš, že to samý se ti mohlo stát.
Až se zamotám do svých žiletek, které mi vylétly z prsou.
Už budeš vědět, že ptáci létali příliš nízko, když jsme se poznali.
Při pohledu na nás ztuhli a zemřeli v rotačních pilách.
Z lásky.