Už je to dlouho, co jsem tady naposledy něco napsal. Ne že by se nic zajímavého nedělo, spíše naopak, ale tak nějak den za dnem plynul jako voda v divoké řece a najednou úplněk vystřídal nov, nov vystřídal úplněk a je takřka o jeden kalendářní měsíc více. A přitom bych se tady mohl krásně rozepsát třeba o dvou pestrých návštěvách v Praze, nebo o hádce s prodavačkou v jednom supermarketu či závodu na dálníci a to s požárním autem se spuštěnými majáky, ale hlavně o své čtrnáctidenní dovolené na Moravě. No, i když tady možná v některých případech raději ani ne. Ne, kecám. Ale hlavní důvod je zcela jiný...
     Dát si na ICQ a na líbku do statusu "25.3. budu mít mimi :-)" byl zdá se docela dobrý tah. Ne jeden člověk vyzvídal a zjišťoval, co se děje. Zvlášť, když se s některými vídám zřídka kdy a u každého z nás se mohlo změnit ledacos. Ale tak, kdyby to bylo jak si někteří myslí, asi bych tam neměl pevné datum, že ano. No ale nikomu jsem ještě situaci nevyjasnil. A kdo o to stojí, bude si muset přečíst tento článek. Což možná některé odradí, protože jak to tak sleduji už teď, nepůjde o pár řádků a to jsem se ještě nedostal k tomu, proč to tady píši. Výhoda těch, kteří čtou od konce. Ale zpět k věci...
     Jednoho krásného dne mi volá kámoška. Tedy myslím, že ten den byl krásný, protože už ani přesně nevím, kterého to bylo. No ale pokud krásný nebyl předtím, po tom telefonátu už jistě ano.
     "Ahoj Radime, máš šest týdnů na to, aby sis dodělal tu klec, narodili se nám osmáci," oznámila mi s úsměvem. Byť jsme byli od sebe na 300 kilometrů, i na tuto vzdálenost bylo citít s jakou radostí mi to sděluje. A všechno to pozitivní po mé reakci proudilo po drátech zase zpět do Prahy. Kámoška dělá v jednom zverimexu, kde se jim narodili osmáci degu (tři holky, tři kluci) a tak mi tam hned dvě slečny zamluvila. Stala se z ní tak dočasná adoptivní máma. Nyní je všechna má důvěra v ní a v její péči o mé mimina. Hned jsem jí ale s prosbou zaúkoloval. Že jsem žádal, aby se mi o ně starala na 100, nebo spíše na 200 procent asi nemusím zmíňovat, ale o co jsem rozhodně nechtěl být ochuzen jsou fotky s dětství mých osmáků. A právě včera mi první fotky přišly na mail. A tak na ně mohu koukat alespoň na obrázku. Jistě, raději bych je měl už u sebe doma, ale nezbývá mi, než čekat, až jim bude nějaký ten týden a uvidím je konečně naživo. No čekat...
     Jen co jsme rozhovor ukončili, přišly starosti. Ono se to zdá jako dlouhá doba, ale čtrnáct dní v Opavě, poté zpět sklouznout do pracovního kolotoče, navíc jedno školení, druhé školení... A já se s ubytovnou pro své slečny nikam nepohnul. A to se mají za necelé dva týdny stěhovat. A tak tento článek zakončím obdobně jako ten předchozí na toto téma. Ještě mne čeká spousta práce, než vše dostane své dokonalosti, ale nyní už vím, že to bude v krátkodobém horizontu...