Jak ten čas letí. Už je to měsíc, co mám Niki a Wiki doma. A za tenměsíc udělaly holky pořádný pokrok. Nejen že rostou jako zvody, alehlavně si na mne už zvykly a už se mne nebojí. Stačí zašustit spytlíkem s granulemi a už jsou u klece. A když jí otevřu? Ochotně mivlezou po ruce až za krk. Tak věřím, že časem budou reagovat i nazavolání. Pravda, v noci občas nespí a dělají rachot, ale vždyť jde odětičky a k těm se musí třeba i o půlnoci. Za to si ale zvykly vstávatv sedm hodin ráno, když musím do práce. Takže teď mám pravidelnýbudíček i bez budíku, ať už do práce jdu či ne. Ale stejně je mám rád...