A jak je to z vápníkem?

Vápenaté látky sice nutně potřebujeme pro naše kosti a zuby - ne ovšem vápník z mléka, který náš organismus neumí zpracovat a zužitkovat (navíc při svém vylučování spotřebává vápník náš!). Mimoto je dnes každý mléčný produkt několikrát tepelně zpracován, čímž se organické minerální látky z mléka stávají anorganickými a mrtvými. Můžeme je proto skladovat pouze jako jedy přidané k již uloženému smetí.

Kromě toho schází v kravském mléce velký protihráč vápníku - hořčík. Nehodící se vápník z mléčných produktů se usazuje na tepenných stěnách a místo aby přispíval k vytvrzení kosti, vyvolává tvrdnutí tepen. Proto je mléko bohaté na vápník škodlivé, jelikož nám způsobuje předčasné zkostnatění a zestárnutí! Nemělo by se také zapomínat, že i vysoký obsah cholesterolu v mléčných výrobcích přispívá k nebezpečnému kornatění tepen. Ve spojení s vysokým obsahem bílkovin jsou naše játra soustavně přetížena a onemocní. Cholesterol je však pouze jednou z látek, která je v našich usazeninách obsažena. Hlavní látkou je mrtvý, anorganický vápník, který náš organismus není schopen zhodnotit. Pochází z mrtvé vařené stravy a z minerálních vod.

Mléčný svrab a neurodermitida nejsou bezdůvodně v první linii nemocí vyvolaných konzumací mléka a mléčných výrobků. Doporučení nastávajícím matkám, aby pily hodně mléka a vytvořily si "velké zásoby" je kardinálním omylem, protože z tohoto mléka nedostanou žádný upotřebitelný vápník. Zamysleli jste se někdy nad tím, z čeho má vápník a ostatní živiny kráva, když žere jenom trávu? Hlavní příčinou našeho nedostatku minerálií je výživa bohatá na chléb, maso a jiné vařením umrtvené produkty, jejichž organické substance byly rozvařený a tím se staly neupotřebitelnými.

Zdravé zuby a pevné kosti si můžeme uchovat pouze zvýšeným přísunem syrového ovoce a zeleniny a několika ořechy (asi 30g mezi jednotlivými jídly) a salátem. Zkažené zuby a paradentóza mají také svou příčinu v mrtvé stravě, především v chlebu a obilí. Vznikající kyselina z této mazové výživy rozrušuje sklovinu, což nikdy nezpůsobí organická kyselina ze syrového ovoce a zeleniny!

Nikdy bychom neměli zapomenout na moudrost našeho těla: organismus vápník přijímá pouze tehdy, když ho potřebuje a ne když mu ho připravíme. Čím menší je jeho dávka, tím lépe jeho příjem funguje. Čím větší je nabídka, tím menší je příjem! Nedostatek vápníku vegetariánů neužívajících mléko nebyl dosud zjištěn. Člověk podstatně lépe zužitkuje vápník z rostlin tak, jek to činí sloni a žirafy a jejich podstatně mohutnější kosterní hmotou. Zvířata přesně vědí, že po odstavení od matčina prsu pro ně mléko již není dobrou stravou. Pouze člověk zůstává na prsou přilepený a jen on pije mléko, jen on vaří a jen on bere léky.

Brát tablety vápníku?

V této souvislosti bychom měli ještě jednou zdůraznit, že pravě západní průmyslové země, které konzumují mléko a mléčné výrobky ve velkém, měknutím kosti trpí nejvíce! Kdyby byla konzumace mléka biologický správná, neměli bychom proto mít nejstabilnější kostní systémy na světě? Houževnaté, rostlinami se živicí národy jako Huncové, kteří vůbec nepijí žádné mléko, dokazují, že se v posuzování "zdravého" mléka zásadně mýlíme! "Na vápník bohaté" mléko se spojí s vařenými produkty, které nadělují měkké kosti a křivá bolestivá záda!

Mléko a vápenaté tablety nejsou odpovědi na měknutí kosti!
Intenzivní výzkumy, které před několika lety probíhaly na klinice Mayo v Rochesteru v Minnesotě (USA), daly několik odpovědí, které mléčnou výrobnou produkcí vápníkových tablet otřásly do základů. Pani Dr.Lawrence Riggsová, která tyto výzkumy vedla, zjistila, že ženy, které pijí mléko, nebo berou vápníkové tablety, či oboje, nemají větší příjem vápníku než ženy, které mléko, výrobky z něj nebo tablety vůbec nekonzumovaly! Naopak: ještě více se měknutí kosti vyvíjelo u těch, které samy užívaly 2000mg vápníku ve formě mléka, mléčných produktů či tablet!

Nesčetné výzkumy v různých částech světa potvrdily, že chemické prostředky - anorganické tablety vápníku, jsou nejen naprosto zbytečné, ale navíc zatěžují organismus. Lidský organismus totiž anorganické minerálie nedokáže přizpůsobovat a zužitkovat! Naproti tomu však nutně potřebuje všechny látky a vitaminy v organické podobě! Syrové ovoce a zelenina, jakož i ořechy a semena, je dodávají v přebohatém množství a správném přirozeném složení.

Žádná laboratoř světa nedokáže přírodu napodobit.

Jakmile ovoce či zeleninu uvaříme, vrací se zpět do anorganického stavu a minerálie, které naše tělo nutně potřebuje, se tak stanou nepotřebnými. Tyto "vařené" molekuly se najednou staly naším genům cizí a svádí s těmito falešnými látkami, na které náš organismus po tisíce let nebyl zvyklý, zoufalý boj. Výsledek takového boje je nedostatečný výkon, nemoci a předčasná smrt!

Příčinou negativní vápníkové bilance je též naše kyselinotvorná strava. Kyselinotvorné jsou všechny zvířecí produkty, všechny mléčné produkty s výjimkou neutrálního másla a všechny obilné výrobky s výjimkou prosa. Dieteci doporučují výživu, která je z 80% zásaditá a musí být syrová. Dále se doporučuje správnou výživu doplňovat vydatným spánkem a především uměřeným slunečním svítem, který je ve spojení se stabilní výstavbou kostí absolutně a bezpodmínečně nutný (vitamin D).

Kolik vápníků vlastně vůbec potřebujeme?

Dostáváme ho z ovoce a zeleniny skutečně dost? Již uvedené srovnání s velkými obratlovci, kteří svou monopotravu milují a nemají příliš velký výběr jako my lidé, by nás mělo uspokojit! Ale přece se od nich nemůžeme učit! Jsou to to přece, bohužel, jen zvířata! Biologicky však nad námi mají ohromnou převahu a my je přesto bezstarostně zabíjíme, abychom získali jejich "výživné látky", které oni získávají z rostlin! Navíc jsou zvířata milionkrát zneužívána a trápena při různých pokusech, jen aby si člověk udržel své vydobyté zvyklosti! "Vychytralí" lidé soustavně tvrdí, že oproti zvířatům jsme schopni myslet. To je právě ta naše zhouba. Už jsme tak přihlouplí, že nejsme s to rozeznat zásadní nebezpečí hrnce na vaření. Neztratili jsme pouze instinkt, ale také rozum, protože hrnec na vaření ochromuje i mozkovou činnost a výkonnost!

Na závěr uveďme citát Dr.Walkera (dožil se 116 let v plném zdraví a duševní svěžesti díky syrové stravě), který ve své knize Nepřístojnosti mládi napsal: "Jedna sklenička čerstvě vylisované karotkové šťávy obsahuje více vápníků než 12,5Kg vápníkových tablet z lékárny!

SOKRATES: TŘI SÍTA - Jednou přišel kdosi celý rozčilený k Sokratovi: "Sokrate, slyšel jsi, co udělal tvůj přítel? To ti musím hned vyprávět."
"Okamžik, prosím tě", přerušil ho mudrc. "Prosel jsi to, co mi chceš říct, třemi síty?"
"Třemi síty?" podivil se muž.
"Ano, můj milý, třemi síty. Podívej se, zda-li to, co mi chceš říct, projde třemi síty. První síto je síto pravdy.
Zkoumal jsi všechno, co mi chceš říct, zda-li je to pravdivé?"
"Ne, slyšel jsem to vyprávět a…"
"No vidíš! Ale určitě jsi to zkusil s druhým sítem. Je to síto dobroty. Jestlipak to, co mi chceš říct - když už by to neměla být pravda - je alespoň dobré?"
Druhý na to váhavě: "Ne, není, naopak…"
"Aha! Přerušil ho Sokrates. "Použijeme aspoň třetí síto a zeptáme se, zda-li to, co mi chceš říct a co tě tak rozčílilo, je potřebné!"
"Potřebné to právě není…"
"Tedy," usmál se mudrc, "jestli to, co mi chceš říct, není ani pravdivé, ani dobré nebo potřebné, nech to být a nezatěžuj tím ani sebe, ani mě!"

Dalo se to čekat. Dříve nebo později se v záplavě blikajících barevných ztřeštěných klipových a hlavně dominantně vizuálních informací musely znovu objevit knihy. Harry Potter vrátil dětem radost z pobytů ve virtuálním světě delšího a souvislejšího čtení. A třeba jim, navzdory nátlaku povrchně krátkého čtení časopisů a stále povrchnějšího sledování televize a filmu, vydrží.

Pohádky (a sci-fi a mýty) totiž k životu člověka neodmyslitelně patří. Mysl v nich hledá smysl a trénuje. Málokdo si naplno uvědomuje, že to, co vidíme, není svět kolem nás, ale upravený (a emocemi a vnucenými postupy z dětství) zcenzurovaný film o světě. Světlo sice projde čočkou oka a dopadne na sítnici, dál už ale jde po zrakovém nervu jen elektrický (a následně chemický) signál, který je velmi složitě rozebrán, zpracován, opět složen a promítnut. Vidíme (a také slyšíme) to, co chceme vidět (slyšet). Vnímáme svět také tak, jak nám to bylo rodinou, školou a kulturou vnuceno. Jedno ale máme společné se všemi lidmi na světě - naše mysli milují příběhy, pohádky, mýty. Prožíváme-li nad stránkami Ostrova pokladů (či dnes knih o Harry Potterovi) životní příběhy hlavního hrdiny, náš mozek je prožívá (nebo by mohl a měl) přesně tak, jako kdyby se skutečně staly. Ještě jinak, když mám v ruce před sebou jablko a upřeně se na něj dívám, začnou se mi sbíhat sliny. Když ale zavřu oči a představím si, s mnoha detaily, že držím v ruce před sebou šťavnaté krásné jablko, také začnu slintat. Pohádkové či dobrodružné příběhy jsou jakýmisi virtuálními simulacemi situací, na které bychom měli být připraveni. Kotě si hraje s provázkem a připravuje se tak na chytání myší. Kluk nebo holka si čtou v knížce, uši červené, naprosto ponořeni do virtuálního prostoru, a jejich mysli příběh prožívají tak, jako kdyby se skutečně, tzv. reálně, odehrával. Dostane-li se pak kotě, nebo čtoucí dítě, v budoucnosti do podobné situace, bude způsobem připraveno.
Psychologové dnes velmi dobře vědí o důležitosti čtení. Když byly před pěti lety v USA publikovány výsledky vědeckých výzkumů na toto téma, rozjela se v zemi, ve které každé dítě tráví téměř čtyři hodiny denně u televizoru, nadšená kampaň. Právě čtením pohádek dětem před spaním mohou rodiče stimulovat a podpořit správný vývoj dětského mozku a připravit tak svého potomka na život ve společnosti. Tyto děti pak dříve a lépe mluví, čtou, píší a v dalším životě se pak dokáží snadno a dobře vyjadřovat. Televizní společnost ABC dokonce vysílala seriál dokumentů o rozvoji dětského mozku, ve kterém účinkovali Tom Hanks a Robin Williams a kampaň za čtení pohádek ne náhodou podporovaly např. Whoopi Goldbergová, Barbara Streisandová, Whitney Houstonová a především Hillary Clintonová.
Když se totiž malý čtenář do pohádky začte, v jeho mozku se dějí neuvěřitelné věci. Neurony se propojují nově, jinak, právě tak jako mozkové hemisféry. Film či video nás upoutá právě tak, ale trvá to jen chvíli, situace se překotně mění, a neurony nemají dost času na jiná propojení. Ze studia vlivu hudby na člověka totiž víme, že aby hudba fungovala, harmonizovala, něco změnila, měla by trvat alespoň osm minut, a aby tyto pozitivní změny byly trvalejší, měla by trvat alespoň dvacet minut. Víme také, že pokud začneme vykonávat nějakou novou tělu či mysli prospěšnou činnost, měli bychom, aby se změny nastavily nejlépe doživotně, vydržet alespoň tři měsíce. Ve světle těchto zjištění je pak jasné, proč má pozitivní dlouhodobá pravidelná četba takový vliv a účinek.
Malé děti vnímají synesteticky, všemi smysly. Když čteme a mluvíme my dospělí muži (ženy jsou v tomto ohledu daleko propojenější), funguje nám jen levá, verbální, vizuální a logická mozková hemisféra. Jinými slovy a zjednodušeně, když malý český divák na obrazovce či plátně vidí princeznu (nebo Popelku) ztělesněnou Vondráčkovou (či Šafránkovou), funguje jen v levé mozkové hemisféře a tento princeznovský (či popelkovský) vzor je pak doživotně uložen a používám. Dítě ztrácí imaginaci, fantazii, schopnost žasnout. Mozek (ve svém potenciálním propojování) krní. Neuronová síť řidne.
Film je iluze iluzí. Je-li dostatečně trikový a dějový (lety na koštěti, obři, draci, strastiplná cesta plná překonaného nebezpečí), funguje také - kam se ale hrabe, pokud jde o vnitřní transformativní působení na mysl a mozek, na čtení. Film ohromuje zevně a krátkodobě, dobrá kniha zevnitř a dlouhodobě. V této souvislosti je téměř trestuhodné, že jsme například počítačové hry (až na některé varianty práce s mozkovými vlnami a EEG), které jejich hráč hraje stále znovu a snad i lépe, nechali sklouznout zase jen ke střílečkám a bojům, a neexistují hry, které by člověka stimulovaly k lepším výkonům nejen v technice řízení automobilu či letadla, ale také v disciplínách, které jsou pro život daleko důležitější, např. umění diskutovat, překonávat strach, zvládnout emoce atd.
Když totiž v hodině kreslení paní učitelka namaluje na tabuli jablko a nařídí dětem je obkreslit, nic se v mozcích školáčků neděje. Když je ale požádá, aby "nakreslili jablíčko", aniž by jim jeho podobu vnucovala, mozky dětí při kreslení zvýší teplotu, mozkové hemisféry se propojí, dítě vymýšlí, tvoří, je svobodné, neomezované a šťastné. Trénuje tím, jak být i v dospělosti tvůrčí, svobodný a šťastný člověk.
Lidé zapomněli snít (málokdo si umí pamatovat sny a ještě méně lidí s nimi umí pracovat) a tak vynalezli čtení (a film). Za nás pasivní konzumenty tak dnes sní, právě tak, jako zpívají a hrají, bohužel jen profesionálové - spisovatelé či režiséři a zpěváci či hudebníci. A zpívat, že "sním" o Vánocích bílých, není totéž, jak skutečně spát a nechat si bílé Vánoce zdát. Vidět na plátně či monitoru hotovou princeznu není totéž, jako si o ní číst a představovat si ji. Vytvořit ji.
Technologický pokrok a vývoj společnosti nemůžeme změnit. Když už tedy film a video a časopisy a počítače existují, co takhle si hrát? Když už shlédnu stovky filmů (a prolistuji stohy časopisů), co takhle vymyslet a natočit a vydat (digitální videokamery jsou přece relativně dostupné a stále příjemněji dokonalejší a počítačovým grafikem stát se je přece tak snadné) svůj vlastní film nebo časopis? Co takhle nenechat si vnutit, jak mají jablka a princezny (a tvorba a svoboda) vypadat, ale stvořit vlastní verze? Co takhle objevit, že pohádky byly a jsou výživnou a s ohledem na budoucnost nezbytnou potravou mysli (mindfood) a jakýmisi odjakživa funkčními "bobulemi", které zkvalitňují její fungování? Život je k žití, ne ke konzumaci.
Parafrázovanými slovy J. R. R. Tokiena - "pokud si svůj svět (film, skladbu, časopis) vytvoříme jak se patří, pak bude reálný." A možná tak objevíme nejen sami sebe, ale i svobodu (a režiséra, šamana, spisovatele, malíře atd.) v každém z nás.

Vlastimil Marek

Přirozený porod


V meditaci jsem se zkoušela naladit na to, jak by mohl vypadat přirozený porod...
Jako bych se ptala holčičky ze Ščetininovy školy: " Co bys mi řekla k porodu?" Ona odpověděla absolutně rozhodně a jasně: " Já chci porodit venku na zahrádce, tady na travičce."
Stále jsem měla v mysli otázku, jak ale vypadá takový přirozený porod a co se při něm děje. V meditaci jsem zažila asi toto:
V podstatě nejvíce záleží na tom, aby se rodička cítila v bezpečí , tedy příjemně hezky. Je také důležité, aby do porodu nikdo nezasahoval a rodička se řídila svými pocity a chovala se tak, aby jí bylo dobře...chodila, seděla, ležela, křičela, zpívala, jak se jí zrovna zachce. Takže i v porodnici lze dosáhnout přirozeného porodu, tedy rodička dostane nebo si prosadí svobodu a vše dobře dopadne a odnese si domů hezký zážitek .
A co rodit doma? O svobodě ani nemusíme mluvit. Ale ještě má tento porod plus v prostředí, o které se budoucí maminka každý den starala a do kterého tedy každý den vkládala svou energii, a je tedy "vyladěno" přesně pro ni.

A když se podaří ženě rodit v přírodě? Dostanou oba (ona i děťátko) nemalou odměnu. Ve chvíli, když se rodí miminko, vše kolem ztichne a pozoruje, jak přichází na Zem Bůh-Člověk...tolik je světla kolem malého tvorečka. Vše kolem touží po přítomnosti tohoto světla. Ve chvíli, kdy děťátko uléhá do travičky, je pro něj připravena náruč blaženosti. Ó té radosti a nadšení žít! V tuto chvíli je člověk navždy spojen s tímto místem silou zážitku...lásky a blaženosti. A příroda zažila přítomnost čisté bytosti a bude se radovat z tepla jeho očí a světla jeho srdce.
Všechny přítomné bytosti se budou snažit rodící mamince pomoci a opravdu budou pomáhat. [Já jsem zažila jednou v lese léčení víl...vždycky jsem si myslela, že se cítím po procházce z lesa dobře proto, že jsem se zklidnila a automaticky se mi doplnila energie. Ale tehdy jsem pochopila, že mohou pomáhat uzdravit a zregenerovat člověka v přírodě i bytosti lidskému oku neviditelné..v pohádkách mají jména..víly, andělé, skřítci, elementálové. Šlo o to, že když jsem ležela v lese obklopily mě některé z těchto bytostí a dle svých živlových vlastností mi vyrovnávaly auru a kdo ví co ještě ....byla jsem úplně přibitá k zemi, ale bylo to spíš příjemné než nepříjemné.]

Ale zpět k porodu. Na tomto místě je dobré žít alespoň 1 měsíc. Bylinky-kytičky, co bude maminka na tomto místě jíst, pomůžou zesílit jí i děťátku. Světlo z kytiček přejde do mlíčka a bude blahodárně působit. Zároveň vyčistí trávicí trakt maminky a mimi se nebude tolik trápit s prdíkama. Při porodu v přírodě je dobré, aby rodička byla sama. Jestli maminka cítí, že partnera tam potřebuje, tak je samozřejmě dobré, aby tam byl. Pokud bude tatínek přítomen, je důležité, aby v sobě udržel čisté myšlenky...bez strachu, posuzování..atd. Jinak může narušit náruč blaženosti.

Dítě, které zde bude vyrůstat, bude silnější-bude mít větší sílu tvořit, než dítě narozené v porodnici a žijící doma. Protože děťátko, co vyrůstá doma, je jako květina pěstovaná doma...nemá dostatek sluníčka-světla-síly. Tyto květiny jsou náchylnější k nemocem... A dítě narozené mezi kytičkami nebude ničit přírodu, protože má v sobě zážitek blaženosti v ní. Právě při "studených, sterilních" porodech v nemocnicích často dochází k opačnému zážitku, kdy dítě, hned jak se narodí, vezmou cizí, chladné ruce, plné svých starostí a jdou dítě mýt, vážit a měřit daleko od maminky, daleko od tepla a bezpečí známého těla. Když v těch chvílích nikdo nerozptýlí úzkost miminka z chladného světa, zůstane v něm v podobě nedůvěry v život, k přírodě, Matce Zemi, že se o něj nedokáže postarat,narušuje se spojení s ní...prochází blok do první čakry a dítě pak klidně v pozdějším věku odhodí pytlík od bonbonů v lese, v parku...nevnímá, že tím porušuje harmonii toho místa a dává vznik hromadění negativní čchi, tedy odchází síla z toho prostoru pryč. Ale takové scénáře jsou myslím již méně časté, maminky si už nechávají aspoň prvních 5 minut děťátko u sebe, už zkouší, zda-li bude chtít pít z prsu...atd , ale to jsem trochu odbočila.

Pokud porod proběhl doma (třeba kvůli zimě), je možné takový vztah s přírodou později vybudovat. - Už jako miminko, ho donést ukázat přírodě, pozdravit sluníčko a pak s ním často chodit ke stromům a povídat si s nimi.. nebo na zahrádku. Tady bych chtěla zdůraznit myšlenku Anastázie, že je důležité obklopovat děťátko přírodními věcmi a to nejen pro upevnění vztahu s přírodou, ale i pro jeho duševní rozvoj. Zamýšlela jsem se proč používat přírodní živé věci, vždyť mimi se zajímá i o umělé řehtačky. Co to znamená "živé, život". Běžně tato slova užíváme, ale co se za nimi skrývá? Kdybychom si řekli, že žije to, co se v průběhu času mění, není to úplně pravda, protože když spadne list ze stromu, začne se měnit. A zde to není projev života, ale smrti. Tady se nabízí definovat život opačným významem smrti - zde působí destruktivní, rozkladné síly. Dovolila bych si tedy život definovat jako tvořivé síly, které dávají možnost vzniknout něčemu novému, co se může růst a vyvíjet se. Takže když je něco živé, tyto síly v sobě má a k tomu ještě informaci, jak růst... Citliví lidé to vnímají jako světlo ( i my někdy informaci přirovnáváme ke světlu). Toto světlo v sobě všechno v přírodě má, i člověk (vše stvořené Bohem). Ale to, co stvořil člověk toto světlo v sobě nemá....Třebaže vycházel z přírodních surovin, pozměnil původní struktury. Když si vezmeme třeba umělohmotný korálek.. je krásně barevný a lesklý, ale pod povrchem je prázdno, tma, oproti třeba kaštanu, ve kterém se skrývá informace o celém stromě, ba něco víc ...o přírodních zákonitostech a možná ještě něco víc. Děťátko po narození používá pro komunikaci s okolím i tzv. šestý smysl..( nebo chcete-li třetí oko). Ono vnímá toto světlo a umí v něm číst. Vědci již zjistili, že centrum mimosmylového vnímání v mozku je epifýza-šišinka, není to tedy nic nereálného.) Toto světlo je pro dítě, jak říká Anastázie, moc důležité, protože mu pomůže pochopit život na Zemi. Oproti tomu, ale to už jsou moje slova, když je miminko obklopeno umělohmotnými neživými věcmi, je obklopeno tmou a zůstává nepochopení. A člověk pak neví proč žije, tak jak žije ani ve svých citech se nevyzná...Hodně věcí je pro něj zahaleno tmou a umělý svět tomu přispívá.

Konkrétní rady k porodu a moje zkušenosti:

Mě se podařilo rodit doma ve vaně -do vody- a pomohla mi přitom Aňa Goršina z Ruska, která tady asi dva roky dělala porodní asistentu pro porod doma, jak ona říkala porodní bábu a učila plavání s miminkama. Sama tady doma porodila holčičku zcela bez cizí pomoci.
Jak lze odhadnout průběh porodu, zda mohou být komplikace? Aňa se mě vyptávala, jaký porod měla moje maminka se mnou, jak na maminčino těhotenství reagoval můj tatínek a jak okolí. A stejné chtěla vědět o mém manželovi. Toto myslím hraje roli tehdy, když na sobě budoucí maminka nepracuje, ale když v těhotenství, lépe i před tím, medituje, pak i cvičí gravidjógu, prostě se snaží své tělíčko i děťátko prosvětlovat, myslím, že dává velkou šanci hezkému porodu. Aňa také zdůraznila, že je důležitá kvalita vztahu s mým partnerem a vyptávala se mě, jak si rozumíme..atd. Říkala, že měla v Rusku zkušenost, když partner byl své ženě v těhotenství nevěrný, často mělo mimi pupeční šňůru kolem krku, nebo když mezi nimi leželo něco jiného..např.nastřádaná křivda, mohly být komplikace. Proto je prý důležité, aby si partneři vše před porodem vyříkali a vše se vyčistilo a byla mezi nimi svěží atmosféra, nebo aspoň rodička byla se vším dobře vyrovnaná.
Co připravit pro porod:

Aňa mi nadiktovala toto:
velký igelit na postel - pokud bych chtěla rodit v ní, lahvičku čistého lihu nebo propolis v lihu - namočí se do něj vatička a čistí se jím pupíček miminka 1 krát denně, dokud neodpadne zbylý kousek pupeční šňůry, svíčky - po porodu se s hořící svíčkou obejde celý porodní prostor, aby se vyčistil. Mě dělalo dobře nechat stále hořet svíčku v pokoji ještě několik dní po porodu, aroma olejíček ylang-ylang - nechat vonět při porodu, na stahy je dobrá - levandule, citrón, pomeranč, mandarinka, příjemnou hudbu, mořskou sůl 1.5 kg...asi do vany pro porod ve vodě. Aňa působila ve skupině organizující porody do Černého moře. Klystýr, dětský olejíček, ricinový olej, hezkou obřadní mísu na placentu, protože se miminko uloží i s placentou do postýlky a zůstává s placentou spojeno 24 hodin, ve kterých ještě nabírá kvality všech znamení zvěrokruhu a vůbec přechod do tohoto světa je pro mimi jemnější. Po 24 hodinách je již pupečníková šňůra seschlá jako provázek a když se podváže (asi dva cm od pupíku) a ustřihne nic z ní již neteče. Placenta by se pak měla zakopat ke zdravému stromu, nebo vysadit nad ní nový. ( Krevní cévy na placentě strom připomínají.). Hezkou rituální halenku - košili, ve které budu rodit, velké vložky .... kvůli krvácení po porodu.

Rady při porodu:

Zpívat si mantru A, jednoduše křičet (nemusí se moc nahlas) ááááááááááááá. Ústa jsou spojena s pochvou, a když jsou takto otevřena, pomáhá to, aby se žena otevřela dobře i dole. Držet si a tím jemně tlačit na hráz, aby nedošlo k potrhání voda ve vaně byla celkem chladnější než teplejší... asi 27 stupňů, ale neměřila jsem ji, rodička si během tlačení může sama jemně kontrolovat rukou, kde už je hlavička miminka pokud má žena dlouhé vlasy, je dobré je mít rozpuštěné a posílit tím své ženství. A to je zatím vše.

CHUTNÁ JAKO OD MAMINKY
Jak to nejlépe vysvětlit začátečníkům? Příběhem ze života. Vzpomněl jsem si na historku, kterou vyprávěl přítel, jež se jako asi první Čech učil ve Švýcarsku připravovat makrobiotickou stravu včetně umění dělat tofu apod. V onom centru se dlouhá léta cvičila jóga a u příležitosti narozenin pozvali žáci svého indického učitele na návštěvu. Samozřejmě zorganizovali slavnostní setkání a nachystali večeři pro všechny cvičitele, cvičence, přátele, a dokonce i pro lidi z tamní vesnice. Když všichni začali jíst, Ind se jen usmíval a nic si nevzal.

Hostitelé lehce znervózněli a ptali se, co se děje, zda je něco špatně.

„Ne, kdepak,“ usmíval se mistr, „jen pokračujte, já jíst nebudu,“ odvětil

„Jak to, mistře? Vždyť to je na vaši počest!“ naléhali.

„Kdepak, nebudu,“ trval na svém

„Vždyť to je všechno vegetariánské jídlo, navíc organicky vypěstované a přímo u vás, v Indii, se to kuchař Franta učil připravovat. Vy musíte alespoň ochutnat, to byste nás urazil,“ snažili se ho přesvědčit.

Mistr požádal o kyblík, vzal si pár soust, decentně pak vše vyplivl do kbelíku, utřel si ústa a dál se na všechny usmíval.

Slavnost probíhala úspěšně dál, málokdo si toho všiml, ale organizátorům to samozřejmě leželo v hlavě. Když večeře skončila, nádobí bylo umyto a sklizeno, už to nemohli vydržet a ptali se svého guru: „Co se stalo? Proč jste zvracel? Nejste nemocný?“

„Kdepak,“ odpověděl usměvavý guru, „jen jsem měl kuchaře v žaludku.“

„Kuchaře? Vždyť to je Franta. Ten tady cvičí už patnáct let, byl u vás v ášramu, to není možné. Co se mohlo stát?“ divili se.

„To nevím,“ krčil rameny guru, „zeptejte se Franty.“

A tak šli za ním. Po delším naléhání z něho vypáčili informaci, že mu předchozího dne utekla žena.

Už vám dochází, jak škodlivé byly ony naštvané kuchařky ve školních a závodních jídelnách za socialismu? Jaký je rozdíl mezi slovním spojením »veřejné stravování« a »domácí kuchyně«? Proč asi nám všem doma od maminky tak chutnalo? Proč je tak zdravé stravovat se u harekrišnovců, jejichž posláním je vařit pro toho, koho uctívají a milují nade vše a koho jídlem a jeho konzumací oslavují?

NEPOCHYBNÝ OTISK TVŮRCE
Jsme to, co jíme. A to, co jíme, je velmi ovlivněno tím, na co a jak při přípravě jídla a při jeho konzumaci myslíme. Proto je tak vzácné a chvályhodné, když člověk najde místo, kde se vaří dobře, zdravě a s láskou. Proto tuto skutečnost tolik zdůrazňuji.

Japonci odjakživa vědí, že v dobré keramice zůstává otisk výrobce, mistra keramika, a čajové šálky uchovávají po generace. Když hoří, nevynášejí z domu nejprve vkladní knížky, ale právě hrnečky.

Stále více kunsthistoriků začíná brát v úvahu, zatím jen jaksi neoficiálně a podvědomě, fakt, že v obrazech jsou nějak zakódovány vibrace emocí malířů. Nepředpojatí současní hudební psychologové už vědí, že v hudbě jsou ukryty nejen emoce skladatelovy, ale i interpretovy, či dokonce dirigentovy.

Mozek každého z nás vysílá a přijímá spoustu signálů. Přitom 80 % našeho vnímání ani neregistrujeme, probíhá na podvědomé úrovni. Lze tedy předpokládat, že jídlo obsahuje vibrace nejen pěstitelů zeleniny, ale i kuchařů. Mnoha negativním vlivům nelze okamžitě zabránit, co ale můžeme pozitivně ovlivnit, je náš vztah k tomu, co si vaříme a co a jak jíme. Takže ještě jednou: Jsme nejen to, co a jak myslíme, cítíme, dýcháme, zpíváme, ale také to, co a jak pijeme a jíme.

Nejhorší není hněv, nýbrž touha, jež se pod ním skrývá. S čistým citem se dá žít. Ale ta plíživá potřeba přitisknout se k němu mě opravdu děsí.

Prosím” je slovo trapné, tížící, musí být vyslovováno se sklopenýma očima. Takového slova musíš ušetřit přátele a každého, koho chceš učinit svým přítelem. Kdo poskytl službu prosícímu, poskytl ji pozdě, i když spěchal. Proto musíme uhodnout přání každého, a jakmile jsme se pochopili, musíme je zbavit nejtíživější nutnosti, nutnosti prosit.

* sebevědomí a pokora nejsou protiklady, nýbrž spojté nádoby udržované v rovnováze důstojností

*když bojujeme minulé bitvy, nejsme připraveni na ty budoucí

* je-li žák připraven, učitel se dostaví

*mluvit je těžké, ale mlčet je mnohem, mnohem těžší

Načež přichází chytrý, světácký muž, nepochybně Beran, který žije v domnění, že si tuto ženu podrobil, že již prozkoumal její nitro a ovládl ji svou mužskou nadřazeností...

Od Štíra Štírovi. Drahý Miku, tento vzkaz bude stručný. Někteří mí přátelé si myslí, že jsem hloupá, když jsem do Tebe zamilovaná. Ale to mi nikdy nezabrání milovat Tě. Miluji Tě, protože oba věříme na víly, skřítky a druidy a také na kouzla a božskou pro-zřetelnost. Myslím, že to znamená, že se milujeme. Nebo snad ne? Suzanne Chinatti