V první chvili když mě zachvátí nenávist, tak přijde smutek, poté zoufalství a nakonec paranoidní stavy.
Nikdy jsem si nemyslel, že jsem normální, ale v poslední době přemýšlím nad tím, jestli jsem tady z nějakého účelu, nebo jestli si semnou peklo hraje.
Přece jen každý má na týhle modrý planetě plný iluzí, lží a křivých lidí nějaký svůj předurčený osud. Ať už je to nějaká troska jako já, někdo normální narozdíl ode mě, vždycky mi dojde jen to, že lidi jsou horší než zvěř volně pobíhající po světě. Je to totiž lidskej úděl, chovat se k druhému co nejhůře, vyjebávat s nim a nakonec ho odkopnout jako mršinu, která už moc dlouho páchne. Život nikdy neměl být jednoduchá hra, smířil jsem se s tim, ale to co se děje na týhle půdě už je do pekla volající.
Je mi jedno jestli si nějaký vyjebaný sráč o mě myslí jaký jsem, protože já jsem svůj a jinej už nikdy nebudu.
Vadí mi, že lidi mají vlastnost, které se říkají city, je to něco tak strašnýho, že to může člověka úplně zničit, tak jako nás ničí třeba pocit. Černobílej svět bez všech vlastností, který jsou úplně zbytečný a který mě jen ničej, to je cesta do pekla a prohnat si hlavou kulku. Pokud chce člověk spáchat sebevraždu, tak s ním absolutně souhlasim, protože co tady? Je to pořád dokola, jen utrpení, zklamání, nenávist, bolest, strach a všechny odporný lidský skutky.
Mě osobně už to tady strašně moc nebaví, těšim se na smrt jako by to bylo dnes...už aby to přislo...život je zbytečnost, zbytečnost stejně tak jako tahle planeta plná ironie.
To nejvíc emotivní co jsem kdy četla. Mi to vyhrklo slizicky do tvare...stojim pri tobe..forever