Připadám si jako obyčejná schránka, která v sobě měla něco, co už tam dávno neni. Jednou to muselo přijít, každej to určitě jednou zažije, ale radši chcípnout, než tenhle nesnesitelnej pocit.
To co jiné naplňuje, mě pohlcuje. Nikdy nekončící vír událostí, který v horizontálním útoku ničí mojí osobnost od základu. Chci si položit otázku, co se děje? Ale nenacházim odpověď... Jsem sám svého osudu strůjce, nikdo za nic nemůže. Je to tim, že z mojí duše nezbylo nic, než jen prázdnota a už to nikdo asi ani nenaplní, nenaplní, tak jako dřív už to nikdy nebude.
Slza v oku padající na zaprášenou zem, která se skrývá v nočnim stínu a čeká na ranní světlo, které ji vysvobodí. Ale ta noc pořád trvá a mysl je zatemněná jako odvrácená strana měsíce. Nikdy nekončící utrpení,
převládá strach z toho co přijde, ale kdo ví co přijde. Děsí mě to, všechno mě děsí, tak jako to, že osamělost duše může trvat na věky a zatracení je jedinné východisko z nekonečného prachu, který mě štípe v očích.
Slzy jako kapky, které dopadají na studenou zem a později se ztrácí, ale zase přijdou další a další. Nikdy to už neskončí, budu se mučit, trýznit a postupně ze mě opadne veškerej život a naděje na další šanci.
Šance, která neni, nikdy nebyla. Proč mít vše tak jednoduché když člověk může trpět.
Možná je to trest za moje narození a spatření světla na tomto světě. Možná věčná temnota je můj osud a neni mi dopřáno nic, nic příjemného, krásného, tak jako ostatním co chodí kolem mě na tomhle smutkem zapomenutém světě utrpení.
Pevnina kterou obklopuje oceán plný slz a smutku, nikdy nekončící strast z dalšího dne, vše se jen zvětšuje a ne naopak...
Nezbývá nic, než jen doufat a čekat a čekat.
Láska je svině.
Nenávist úleva.
Vyberte si!!!