Ležela v hustém, mechovém koberci a vedle jejího křehkého těla seklepalo malinké vlče. Bylo již zcela chlupaté, ale přesto mu bylaukrutná zima. Rukou ho zahřívala aby mu bylo alespoň trochu teplo.Našla ho u potoka, s tou rozbitou lávkou, úplně osamocené. Nemohla hotam nechat, odsoudila by ho k smrti a to nemohla dopustit. Jednou by sejí mohl hodit, vždyť je to přece lovec…
Byl jí vděčný. Nemusela se ho ujmout a nakonec by se vůbec nedivilkdyby tak neudělala. Bylo to lidské mládě. Mládě toho proklatého druhu.Měl z lidí přirozený respekt, který se balil do zámotků ze strachu.Věděl, že se jim má vyhýbat, říkala mu to matka než odešla. Ale copakměl jinou možnost? Copak se jí mohl nějak vzepřít? Musel to risknout.Neměl co ztratit.
( byl rád, že je vlkem.)
Její plavé vlasy jí padaly do obličeje. Možná měla strach, ale bylazároveň ráda, že už tu není sama. Má u sebe malého společníka, který jíto pomůže vše zvládnout. Styděla se však za to, že ho využívá. Vzala bysi ho i kdyby z toho neměla žádný prospěch? Nebo by ho tamj snadnechala?
( styděla se za to, že byla člověkem)
„-Neboj se, zvládneme to.
-Jsem ti do konce života zavázaný.
- Udělala jsem to ráda.
- Jednou se ti za to odvděčím.
- Já vím…“
- ( Jak to mohla vědět?)
…Držela ho v náručí a hlazením mu dodávala odvahu v lepší zítřky. Potřeboval ji…

Seděla ve vysoké trávě a na její bílou kůži dopadaly měsíční paprsky.Na kolenou jí leželo již odrostlé štěně lesního vlka. Svou dlaní mupřejížděla po hustém hřbetu a vlk spokojeně oddychoval.
Cítil se konečně zase v bezpečí. Věděl, že ho bude chránit jak jen topůjde. Možná by za něj položila i život, tím si ale nebyl tak jistý.
( Lidská duše je tak nevypočitatelná)
Hřál jí kolena. Beze slov mu za to snad tisíckrát děkovala. Měsíčnísvit je možná krásný a uklidňující, ale v žádném případě teplý. Banaopak, studí a zarývá se hlubokou pod tenkou vrstvu pokožky. Věděla,že ji bude vždy hřát a věděla i to, že by za ní klidně položil život.Byla si tím jistá.
( vlčí duše je tak čistá)
„- Kde jsou?
- Běželi na sever.
- Ale proč tě tu nechali?
- Jsem ještě slabý, zpomaloval bych je.
- To přece ale nemohou. Jsi jejich člen, patříš k nim.
- Kdyby tu teď nebyl, neměl by tě kdo hřát…
Seděli ve vysoké trávě a dívali se spolu na měsíc. Potřebovali se…

Choulila se k němu ve sněhové závěji. V duchu prosila měsíc aby sealespoň na chvilku objevil na noční obloze. Snad teď by jí trochu hřál.Holé, promodralé nohy měla složené pod sebou a zima jí do očí vehnalaledové slzy. Přes štíhlá stehna jí ležel vlčí samec a podřimoval.
Těšil se až poběží na sever, do těch hlubokých lesů se svou smečkou.Snil o té svobodě a nespoutané přírodě už dlouho. Možná se mu istýskalo, neviděl je tak dlouho. Tak proč se nevrací?, zapomněli naněj? Stalo se snad něco? Neměl by jim běžet na pomoc? Položil hlavuzpět na ledová stehna a oddal se hrozivým myšlenkám. Poběží…
( vlčí odvaha byla obrovská)
Z jejích úst vycházely obláčky ještě dosud horkého dechu. Zima ji všakjiž zcela zparalyzovala tělo. Toužila se vrátit, ale nemohla. Jednou odnich odešla a její život teď nabral nový směr. Vzpomínala na jehodotyky a sladká slova. Lživá slova, ale přes to tak příjemná. Ne,nevrátí se. Bála se toho, co by si o ní všichni mysleli. Co všechno seza tu dobu změnilo.
( lidská odvaha je tak slabá)
„- Proč se nevrací?
- Něco se stalo.
- A co když už prostě o tebe nemají zájem?
- Ne, vlci takový nejsou!
- Jak si tím můžeš být tak jistý?
- Takový jsou jen lidé.
Zase začalo sněžit a ona položila hlavu do jeho šedivé srsti. Potřebovala ho…

Ležela ve spadaném listí a zakalené oči se jí hýbaly už jen ztěžka. On nad ní postával s vlčí hrdostí a olizoval jí paže.
- Mám žízeň.
- Za chvíli se spolu napijeme.
- V to doufám.
Usmála se, ale věděla, že už se blíží konec. Chtěl by jí nějak pomociza to co pro něj udělal. Vděčí jí přece za život i když sám moc dobřevěděl, že to bylo z čistě sobeckých, lidských důvodů.
- Bude to v pořádku.
- Stále se nevrací, že?
Tak přeci jen na něj zapomněli.
- Vydáme se za nimi spolu.
- Já už nemám sílu.
- Však se vyspíš a sily opět nabereš…
Věřila v to pevně. Lidská víra je úplně stejná jako ta vlčí.
Zavřela oči a naposledy vydechla.
Položil jí hlavu na hruď a čekal na její nový příchod.

Poběží spolu na sever.

Seděl na travnatém drnu a poslouchal příboj.Vlny se lámaly ve větru anaháněly mu strach. Kdykoliv se mohla jedna z nich zvednout ještě oněco výš a zaplavit vše co stálo před ní. Zaplavila by bolest, strach asmrt. Škodila by sama sobě.

( „Chybí tu sirény, že je to tak?“)
( „ Vůbec by nevadilo, kdyby tu byly. Alespoň bych to měla i s muzikou…“)
( „ Myslím, že lidem by to by to stejně nepomohlo.“)
( „ Nesměj se, nedělám to ráda!)
( „ Omlouvám se“)

Studený vánek mu drásavě hladil obličej. Propadlé líce se stavěly protiproudu vzduchu a ten mu to vracel. Přirovnal by ho možná k malému bičiupletenému z nejjemnějšího hedvábí. I přes svojí hebkost tak štípe.Blonďaté vlasy mu padaly do očí. Děti se mu posmívaly, že vypadá jakostrašák do zelí, ale jemu to nevadilo. Možná nebyl učesaný podleposlední mody, ale to mu nic neubíralo na kráse. Naopak, jeho pronikavézelné oči vše jen podtrhovaly.

( „ Jak to, že se mnou… (Kašel)…. mluvíš?“)
( „ Asi jsi si to přál, nechtěl jsi se na něco zeptat?“)
( „ Ne, to určitě ne. Snad jen…“)
( „ Ano?“)

Cítil v zádech teplo šlehajících plamenů. Výrůstky z pekla mu vpouštělydo zad svoje kopí a zarývaly je co nejhlouběji. Kdyby se snad snažil tokopí vytáhnout, nikdy by se mu to nepovedlo. Jen by se popálil. Tričkouž mu do sebe natáhlo ten zápach. Byl to zápach shnilého života. Trapnéfalešnosti, která se pekla v ohni. Tam už kopí vyhrálo…

( „ Bolelo jí to?“)
( „ Jen chvilinku, asi jako teď tebe.“)
( „ Mě to ale vůbec nebolí, jen se mi těžce dýchá!“)
( „ Tak vidíš, není to nic hrozného, nebo snad jo?“)
( „ Ne, to není.)

Mnul si ruce. Byl trochu nervózní, nevěděl co ho čeká. Bude to jakoprocházka rozkvetlým jabloňovým sadem nebo snad jako tenkrát když semálem utopil v tom malém rybníku a kluci ho tam nechali. Bál seodhadovat, nechtěl být nepříjemně překvapený. Doufal však, že se budemoct umýt. Nechtěl přijít , ať už to bylo kamkoliv, takhle ušpiněný.Měl ruce celé od černé barvy. Pomáhal celé dny malovat kříže nad dveře.Poprosil ho o to strýc. Měl ho rád, bohužel dnes kreslil kříž nad jehodveřmi.

( „ Proč to děláš? Zabíjíš………….. (Kašel)…………. ráda lidi?“)
( „To víš, že ne. Jenom poslouchám příkazy od pána. On tomu tak chtěl. Snad chtěl potrestat zlé lidi…“)
( „ Maminka nebyla zlá!“)
Odtáhl se a podíval se jí do očí…
( „ Pán to vidí jinak.“)
( „ Lžeš……………………( Kašel)……………………….. jdi už pryč! Nechci už si s tebou povídat.“)

Lehl si na záda a díval se do ohně. Těla se pálila v neúnosném horku akřivila se do nejrůznějších poloh. Kašlal. Nemohl přestat. Cítil kapkydopadající krve na triko, ale nedíval se na ně. Věděl jak vypadají.Během posledních týdnů jich viděl miliony. Miliony rudě zbarvenýchkapek krve.

(…………………….Pomoz mi, nemůžu se nadechnout…………………………………)

Slzy se mísily s krví a tvořily stoky života a smrti. Ruce, černé odbarvy, se držely trávy a čekaly až to všechno přestane. Snad nechtělydo toho ohně, bály se ho.
( „Už to bude dobré, jen neplakej.“)
Vzala ho do náručí a jeho hlavu si položila na hruď.

(…………………..Prosím, pomoz mi……………………………………………………..)
(………………………..Prosím……………………………………………………………)

Hladila ho po hlavě a zpívala umrlčí píseň. Tóny se mu linuly do ušníchboltců a prorazily tenké stěny. Další stužky krve se mu lily na triko.Maminka ho určitě nepochválí.

Vše utichlo až na skučící vítr.

Kostnatými prsty mu zavřela víčka a políbila na čelo. Vstala a nesla hov náručí. Kolíbala se ve větru, byla už slabá. Vyčerpal jí. Malý klukjí vzal tolik energie, docházejí jí sily. Tohle bude její poslední, užnemůže dál.
Hodila jeho malé tělo do ohně a dívala se na jeho vlasy, které mizely v oranžovém pekle.

Děkuji ti, znělo ve větru jako pohlazení.

Otočila se a vydala se do dáli. Pryč z tohohle kraje….

„Doufám, že jsem doma nezapomněla lístky!“
„Mami, brácha už mi zase podkopává nohy!“
„Tomáši, nech ji chvíli bejt!“
„Ona si ale začala…“

Nejradši by se mu nějak, za ty všechny naschvály, pomstila. Jenomžekaždý její plán vyjde nazmar, protože ho odhalí mnohem dřív, než hořádně uskuteční. Musí vymyslet něco nového a velkého. Tak velkého, žena to nepřijde ani ten největší padouch, jako je její brácha. Budelitovat, že ji, kdy vůbec, jenom šťouchl. Tím si může být jistý. To, žejí je teprve osm, neznamená, že nemůže vymyslet pořádnou past. Léčku,jak říká jejich máma…
Na dnešek se těšila. Mamka jí k narozeninám koupila lístky do cirkusu.Přijel před pár dny a už podle toho velkého, červenožlutého stanuvěděla, že bude stát opravdu za to. Vlastně na dnešek ani pořádněnespala. Však to znáte, jak se na něco pořádně těšíte, v noci se stálebudíte, abyste zkontrolovali čas na budíku, jestli jste to náhodounezaspali. Proč ale koupila lístek i bráchovi, to nevěděla. Moc velkouradost z toho ale neměla…
Lístky samozřejmě u sebe měla. Jenom ji chtěla na poslední chvíli ještěvystrašit. Kdyby je přeci jen náhodou zapomněla doma, vůbec nic by senestalo. Běžela by pro ně domů tak rychle, že by mamka ani nepostřehla,že je pryč. Byla setsakramentsky rychlá, to o ní věděli všichni…
Za pokladnou seděl divný, postarší pán s bradkou. Za uchem měl pouťovourůži a pořád se něčemu smál. Sára nevěděla proč, ale ten pán jípřipomínal kapitána. Možná Nema, možná Konráda. Každopádně z něj mocdobrý pocit neměla. (Kapitáni bývají většinou blázni…)

Procpali se malým davem lidí, který postával před vchodem docirkusového stanu, a posadili se na místa, která měla napsaná nalístku. Řada osm, sedadla přesně uprostřed. Sára byla s určeným místemopravdu spokojená. Sedí přesně v půli, ani ne úplně dole, ani ne úplněnahoře. Uvidí všechno, co podle programu má…

„To je doba, začne to vůbec někdy?“
„Buď chvíli zticha, nebo tě pošlu domů, víš, že tu jsi stejně jenom díky mně.. brácho!“
„Ty mi tak budeš něco rozkazovat, káčo!“

Samozřejmě, že tohle máma neslyšela. Nadržuje mu. Takže slyší jenom to co chce…

Světla zhasla a hluk v publiku utichl. Chvíli bylo naprosté ticho.Všichni napjatě očekávali úvodní famfáry nebo počáteční scénku dvouklanů, kteří odstartují cirkusový maratón. Přehlídku krotitelů šelem,artistů na laně, přihlouple se motajících šašků… šašků…
Však nic takové se nedělo. Místo famfáry vyšel zpoza opony vysoký muž,s dlouhým a lesklým závojem, ostrým knírkem pod nosem a s černýmilinkami pod očima. Chvílí jen tak stál v záři reflektorů a rozhlížel sepo publiku. Pak pronesl zvláštní zaříkávadlo, hodil na zem nejspíšbouchací kuličku, ze které vyšlehl proud mlhy, a zmizel. Publikumnadšeně tleskalo a Sára se přidala. Něco se jí na něm ale nelíbilo.

„Mami, viděla jsi to? To bylo parádní, že jo?“

Tohle byl její brácha. Bude zase za každým číslem dělat chytráka, žejenom on ví, jak to udělal a proč je to takhle a že to viděl v televizia dalších tisíc řečí okolo. Proč musí sedět zrovna vedle něj. Nebudemít z cirkusu vůbec nic…
Po zvláštním výstupu „mizícího pána“ začal už ten známý cirkus, jak hoznají všichni. Následovalo krocení zlých lvů, kteří ovšem vypadali, žepřede všemi lidmi usnou. Krotitel se snažil, to se musí nechat, však zdivokých šelem byli jenom ospalí a krotcí ňuňánci. Tak říkala Sáravšemu, co vypadalo, že je jenom na mazlení.
Další číslo už vypadalo mnohem zajímavěji. Mladá a hezká slečnaukazovala stovkám podezíravých pohledů, jak se tančí s obručemi. Tadysi přišel na své nejspíš každý. Zastydlým puberťákům, jako byl jejíbratr, stačí, že měla na sobě jen opravdu málo oblečení. Sára zaseobdivovala ty jemné a přesto úderné pohyby, kterými dokázala rozhoupatsvé křehké tělo. Jednou si to taky zkusí…

Ovšem pak to přišlo. Doprostřed šapita si to nakráčel vyhublý klaun.Obličej měl pomalován bílou barvou (vyjma rudě červených úst) a na noseměl červenou bambuli. Co jí ale na něm tak nesedělo. Nepřišel jí vůbeclegrační, možná naopak. Důkladně zkoumala každou část jeho těla, ale zanic na světě nemohla na nic zvláštního přijít. Tak holka, snaž se,přemýšlej. Něco tu nehraje…
Světla se najednou zhasla a okolím se rozlehla další dávka husté mlhy.Sára se rozhlížela po publiku, ale nic neviděla. Jen bílý mrak. Co všakviděla dobře, byl ten klaun. Trochu sebou škubla. Díval se na ni apotutelně se usmíval. Sára se mu zadívala do očí a v jeho skelnýchpanenkách to uviděla. V koutku očí se mu líně povalovala šílenost.Chtěla, tak moc, od něj odtrhnout zrak, ale nešlo to. Jeho ústa sezačala pohybovat v jednom rytmu, jako by odříkávala stále něco dokola.Zpočátku nic neslyšela, ale jeho hlas se stupňoval. Nejdřív potichu,potom hlasitě a teď to říkal tak nahlas, že se to Sáře až nebezpečnětěsnilo v ušních bubíncích. Nemohla rozeznat jednotlivá slova, bylaslita v monolitu jednoho skřeku. Stále se jí díval do očí a jeho širokýúsměv se stále zvětšoval….

„Sáro, jsi v pořádku?“
Mlha se rozplynula a Sára se dívala na skotačícího klauna na míči.

„Vlastně potřebuju na záchod, skočím si jenom ven a hned jsem tu!“
„Tak dobře, ale honem, ať ti něco neuteče.“
„Jasan.“

Sára vyběhla ze stanu a běžela ven z cirkusového areálu. Opřela se omohutný strom a hluboce oddychovala. Vypadal tak strašidelně, takšíleně. Kapičky potu jí začaly klouzat po čele. Tak klid, holka, nebose ti zas bude brácha smát, že jsi strašpytel. Tomu musí zabránit. Teďse zhluboka nadechne čerstvého vzduchu a půjde zase zpátky. O nic nejde.
Kroky. Slyšela je za sebou. Bude to její máma, nejspíš se jde podívat,jestli se mi něco nestalo, bůh ví, jak jsem tu dlouho. Nějak jsempřestala vnímat čas. Navíc je už tma a mohla bych třeba někde zakopnout.
Opatrné poklepání zezadu na rameno…
„Mami, já už jdu.“ Sára se prudce otočila a spočinula zrakem v těch šílených očích…

„Táhni, nech už mě být!“ Po tvářích mi tečou slzy a nechávají za sebouslané stopy. Potůčky smutku, plné naplaveného odpadu a životního hnusu.Zůstává mi na tváři a zanechává na mladém obličeji prohlubně. Tvářzjizvená zklamáním….
„Ano, křič a plač! Vztekej se a pros osvobodu!“ Její hluboký hlas se rozmohl černým pokojem. Zněl tak jistě,tak pevně. Napadl mě kamenný most, vedoucí přes hlubokou skalnípropadlinu. Ten most nezničí ani vítr, déšť ani prudké slunečnípaprsky. Stejně jako neplatí nic na ní. Ještě, že existuje toosvobozující zemětřesení a srovná pevný most se zemí. Tak kdy se začnezemě konečně třást…?
„Už nemůžu, proč to děláš?“ Snažím se trochu pohnout, ale nemohu. Jsempřipoután ke staré, dřevěné židli. Ruce i nohy omotané černou stuhou.Ovšem stuhou, která nikde není uvázaná, ale líně se mi táhne přes klín.Snažil jsem se jí ze sebe všemožně shodit, sfouknout a snad pomocí očípřenést pryč, ale je jako přibitá. Všiml jsem si, že ta stuha roste.Každým odbitím půlnoci se mi jednou omotá kolem zápěstí i kotníku, okterý mám strach. Bojím se, že až vstanu, neudrží mě a já se sklátím kzemi…
„Protože si to zasloužíš! Tak trp!“ Její dlouhé havraní vlasy jízakrývaly jemný obličej. Jednou jsem ho zahlídl, když se nedívala. Májemné rysy jako právě narozené mládě pouštní hyeny. Sladký obličejnavíc umocňují velké oči. Pohybují se rychle a ostražitě, jako byzrovna byla na lovu, snad jí byl dán do vínku zrak vlka. Stačí jen malézašustění a její oči hned zamíří svůj cíl, a zaútočí. Jsou to oči, zkterých jde nahý strach…
„Já, já vím, že jsem to zvoral a mrzí mě to. Ale už na ní nebudumyslet!“ Bylo to těžké vyslovit. Hlas se mi zkroutil do podivnýchkudrlinek, které se rozhodly, udělat mi z hlasu požární alarm. Sám vím,že lžu. O to je to horší. Lžu sám sobě. Namlouvám si něco, co nenípravda. Kdybych mohl, dám si facku. Ovšem jestli bych na to měl vůbecsílu, několik dní jsem nejedl, cítím, že takhle už to dlouho nevydržím…
„Dokaž to! Mysli na někoho, koho miluješ nade vše na světě!“ Vzkřiklana mě jako právě postřelený sup, řítící se volným pádem k zemi.Profukující vítr jí odhrnul vlasy z obličeje.. Byla rozzlobená, snad sebála, že se blíží její konec. Natáhla ruce a její kostnaté prsty mířilyna mě. Klepala se, sice nechtěla, abych to poznal, soudím podleprovinilého výrazu v zakalených očích, ale bylo pozdě, všiml jsem sidřív, než s tím mohla přestat…
„Dobře,“ pronesl jsem tichým hlasem, „nemiluji nikoho.“ Jenže lhaljsem. Vybavil se mi její obličej. Její úsměv, kterým mě vždyprobouzela. Její rty, které mě vždy uklidňovaly, když mi nebylo dobře.Nezapomněl jsem na ní, nedokázal jsem to. Už mě to unavuje. Každý dencítím silněji a silněji, že mi chybí. Dal bych vše za to, aby to mohlobýt jako dřív…
„Lžeš, stále jí miluješ, já to věděla!“ Začala se smát. Mně sezastavilo na chvíli srdce, nemohl jsem popadnout dech. Narovnala se,otočila se ke mně zády a chytla se stěny. Nepřestávala se smát apohazovat hlavou. Její paže sílily, vlasy začaly růst. Nestačil jsem sedívat. Ještě před chvíli byla křehká tak, že by jí mohl ublížit i rannívánek, teď se nemusí bát ani rotujícího tornáda. Obličej začal praskat…

„Já za to nemůžu, chci na ní přestat myslet, ale nejde to. Snažímse.“ Opět se roztekly. Divím se, že pramen slaných slz ještě nevyschl.Kde se pořád berou? Musel jsem již vybrečet všechny své zásoby, vody semi nedostává, ani do mě nijak neprší, tak kdy už konečně přestanoutéct? Teď jsem již však cítil, že proti mně začaly zbrojit. Proudyprůhledných kapek pálily na tváři. Jako by mi někdo na tvářích rozdělalmalý ohníček, a zapomněl ho uhasit. Jenže z toho ohníčku se pomalustával velký obličejový požár. Tak moc bych potřeboval vodu…
„Nesnažíš se, ty chudáku! Vždyť nic jiné neděláš, než že myslíš na ní!Kolik hodin, nebo spíš dnů jsi jen proseděl se zrakem stočeným doprázdna? A víš co, ona tě nemilovala! Hrála si s tebou, byl jsi jejíoživení, nic víc!“ Ta krutost z ní přímo čišela. Ta slova, co pronesla,mě sejmula jako kulový blesk, nic netušící a pasoucí se krávu na zelenélouce. Měla pravdu, já to věděl. Skrz otevřené okno se do našeho pokojedostal obrovský černý puštík. Posadil se na masitou skříň a díval se němě, vedle mě i do mě…

„Dobře, máš pravdu! Chci tu zůstat, o nikoho jiného nestojím, jeno ní!“ Ani jsem to nedořekl a na mé rameno přilétl znepokojujícípuštík. Měl nohy od krve a byl studený. Zima z něj přímo čišela. Nebítmu srdce, řekl bych, že je mrtvý. Bylo ticho. Déšť přestal bubnovat dostřechy, vítr nefoukal. Slyšel jsem jen svůj dech. Vtom se na mě puštíkotočil a začal zpívat svou pohřební píseň. Každý tón mi projíždělmozkem, jeho oči mě stále víc bodaly a on nepřestal zpívat…
„Vidím, že si rozumíte, byla by škoda, kdybys nás opustil.“ pronesla kemně ironicky. Z jejího nádherného obličeje zbyly jen havraní vlasy.Místo jemných rysů, teď na mě zírala vlčí hlava, se žlutými tesáky.Pohladila mě dlouhými drápy přes tvář, otočila se a zmizela v tmavémrohu pokoje.
„Miluju tě, Lucko!“ zařval jsem, jak nejvíc hlasitě jsem mohl. Černástuha se znovu obmotala kolem mého zápěstí a kotníku, teď však mnohempevněji. Bylo mi ze sebe zle, věděl jsem, že jsem zase prohrál svůj bojs ní. S odpornou samotou s vlčí hlavou. Vím, že za chvíli je tu zase anenechá mě spát, jíst, prostě žít. Vzdychl jsem si, uhnul hlavoustranou a nechal proudit puštíkovu píseň do mého nitra….

„Mně to přijde stejně divný.“ „Jo to mně taky, ale znáš přece jenom tyjednoduchý paka ne?“ Martina s Luckou se chystaly ven. A nešlo jen tako nějakou noční procházku. Martina chtěla Lucku představit ve svépartě. „Hele bude to jednoduchý, mám jenom jednu dávku a tu ti opravdunedám. Do druhého pytlíku dám moučkovej cukr a ten bude tvůj, potom užzáleží jen na tvém hereckém nadání a to ty máš!“ Martina se rozesmála aobjala Lucku. Ta cítila, že kdyby to dnes z nějakého důvodu neklaplo,ony dvě budou kámošky navždy. Alespoň v to doufala.
„A myslíš, že by mě nevzali, kdybych si prostě nic nedala?“ „Ale vzali,ale když to dneska uděláš, stoupneš u Kuby v kurzu.“ Kuba byl velitelemcelé tlupy a vystupoval jako největší borec. Kanady, maskáče a vyholenáhlava, to byl on. Ve skutečnosti to byl obyčejný kluk z vesnice, kterýspal v noci s rozsvícenou lampičkou.
Lucka šla do koupelny doladit poslední drobnosti na své image. Tučnéčerné linky, černá rtěnka a vlasy sčesané do podivného útvaru. Necítilase v tom moc dobře. Nejradši by si na sebe vzala normální kalhoty a netyhle, o tři čísla větší. Ale co, jen dneska a potom už nikdy.„Slibuju,“ řekla svému odrazu v zrcadle a usmála se tak, že by semusela poklonit i samotná Mona Lisa.
Martina mezitím sbalila všechno potřebné do batohu. Napila se ochucené minerálky a zhasla. Tahle noc bude dlouhá…

Lucka s Martinou procházely černými ulicemi. Nikde nikdo. Jen ony dvě adva stíny. Okna byla u každého druhého domu vymlácená a vítr sipohrával se zbytky okenic.
Snad jí neudělám ostudu. Doufám, že to na mně nepoznají. Mám zadělánona slušnej trapas. Mam jí to říct nebo ne?............ To bude Kubakoukat, jakou kočku mám za nejlepší kámošku. Ovšem jemu jí teda nedám!Strach a nejistota proti sebevědomí a dravosti. Byly rozdílné jak jinga jang a možná to bylo to, co je spojovalo. Lucka chytila Martinu zaruku a zrychlily krok. Nebylo to moc příjemné místo.
Po necelé půlhodince došly na místo. Akátová alej uprostřed rušnéhoměsta. Lucie by jí přirovnala ke studně uprostřed pouště. Pohlédla nanebe a viděla černou oblohu s miliony hvězd. Kdyby mohla, jen by silehla, dívala by se na hvězdy a myslela na svojí lásku. Na Martinu.Bylo to šílené, ale už se před tím neschovávala. Smířila se s tím. Amusí to ze sebe konečně dostat nebo se zblázní.
„Áhoj Kubo,“ promluvila náhle Martina a Lucka zaostřila na vyhubléhoblonďáka s předkusem. „Čáj Martinko!“ odpověděl jí a vyplázl na níjazyk. Lucce bylo z toho gesta trochu zle. „A copak je tohle zaroštěnku?“ pokynul směrem k Lucii. „To je moje nejlepší kamarádka,takže na ní budeš hodnej, jasný?“ „To se neboj!“ zakořenil se. „AhojLucka,“ a podala mu ruku. On se však otočil a vracel se ke skupincelidí vzadu. Lucka se cítila chvilku trapně, ale za okamžik to přešlo.Obě vyrazily za Kubou.

Po úvodním seznámení a křížovém výslechu, kdy musela Lucka odpovídat ina otázky typu: kolikrát denně si čistí zuby, se zábava konečněrozjela. Začaly se rozdávat láhve. I když Lucka na poprvé odmítla,nakonec se osmělila a vzala si k sobě láhev peprmintky. A čas ubíhal…
Zábava byla v plném proudu a Lucie už neměla co pít. Cítila se skvěle.Hlava se jí příjemně točila a tělo ovládal pocit štěstí. Opřela se oMartinu a rozhlížela se kolem. Pár nešťastlivců již odpadlo, pár seněčemu nahlas smálo. Jak z nějaké americké tragikomedie. Lucka zavřelaoči a vnímala Martiny vůni. Musí s tím ven. Ať to má konec jakýkoli, užto nemůže skrývat. A navíc kdo neriskuje, nic nezíská. Třeba je na tomMartina stejně. Vždyť tolikrát si jí dobírala…
„Marti, mohla bych s tebou mluvit?“ „No jasan!“ „Sice jsem chtěla někdeo samotě, ale nevadí, tady stejně nikdo neposlouchá,“ rozhlédla seokolo sebe a měla pravdu. „Tak šup s tím ven.“ „Víš, není to pro mějednoduchý, ale řeknu to na rovinu, prostě tě miluju!“ řekla jí aprovinilecky sklopila oči. „Dyť já tebe taky,“ vrátila jí Martina azačala se smát. „Ale já to myslím vážně.“ Vtom Martině ztuhl úsměv atvářila se, jako by jí obličej ochromila obří křeč. „Jak vážně, jakmiluješ, ty jsi lesba?“ zahrnula jí otázkami a nevěřícně zírala. „Jánevim, nevim, co jsem ani co se mnou je, ale je to tak!“ Martinazareagovala rychle, ale tak, jak by Lucka nikdy před tím neřekla…
„Bože, ty jsi teplá? Ty jsi lesba?" zařvala tak nahlas, že zrak všechpřítomných se stočil na dvě aktérky teď už pouze jen americkéhodramatu. „Prosím, uklidni se,“ prosila jí Lucka a z očí jí vyteklaprvní slza. „Jak se mám uklidnit, ty lesbo! Bůh ví, cos mi dělala vnoci, když jsem spala!“ alejí se rozmohl výbuch smíchu. Lucka secítila, jako by jí srdcem projel čerstvě nabroušený bodec. „Je mi ztebe zle!“ pokračovala Martina a odplivla si Lucce před boty. Ta sezmohla pouze na jediné slovo: „Promiň!“ Popadla batoh a rozběhla sepryč. Nevěděla kam, ale nejlépe co nejdál. Běžela a nevnímala nicokolo. Srdce jí tlouklo jako o život. Do kůže se jí zarýval stud adrásal jí každý milimetr pokožky. A ona jen běžela…
Doběhla do jedné z těch tmavých, slepých uliček. Opřela se opolorozpadlou zeď. Měla záchvat pláče a tělo se jí celé třáslo.Připadala si tak hrozně. Teď je na celém světě sama. Dřív se mohlaalespoň o tu Martinu opřít a ona to takhle podělala. Nenávidím se,řekla potichu. Hbitě otevřela batoh a vyndala dva balíčky. Ani nestihlyuskutečnit svůj plán. Otevřela první a ochutnala… cukr…. zahodila ho adošlo jí, že právě teď zahazuje život. Bylo to pro ní těžké překonat sea nesebrat ten cukr, ale neudělala to. Otevřela druhý a ona věděla, cotam je. Snad jí to na chvilku pomůže a potom vymyslí co dál. Třepajícírukou vyndala z přední kapsy již připravenou ruličku. Tak se snaž,holka, doufám, že nepoděláš i tohle! JE MI Z TEBE ZLE! a Lucka natáhlanejvíc, jak mohla. V pytlíku nezůstalo nic. To byla chyba… Lucie silehla a stočila se do klubíčka. Za pár chvil jí tělem však začaloprostupovat teplo.

Zdál se jí nádherný sen. Byla u moře. V opuštěné zátoce s průzračněmodrou vodou. Její tělo chladily malé vlnky, které do ní s uctivostí avznešeností narážely. Slunce pálilo a jí bylo nádherně. Zrovna, kdyžposlouchala vodní harmonii, někdo jí položil ruku na prso. Nejdříve selekla, ale ihned poznala Martinu. Podle té její vůně. Otočila se k ní adarovala jí velký polibek. Jejich těla se k sobě přitiskla a Luciezažila to co nikdy před tím… Z dáli se něco ozývalo…

„JESTLI SE DO ZÍTRA NEPROBERE, AČ JE MI TO LÍTO, BUDEME MUSET ODPOJITPŘÍSTROJE, A VY JSTE JEJÍ SESTRA?“ „NE, JSEM JEJÍ PŘÍTELKYNĚ!“

Poslední slova už Lucie neslyšela a nevěděla, že to byla Martina, alenevadilo jí to. Ona je tady spokojená a jinam už se jí nechce. Dalavysněné Martině pusu a zavřela oči. Nechala se unášet vodním proudem…

Dnes seudělalo hezky. Snad poprvé za tenhle rok jsem si vyšel ven jenom vmikině. Sednu si na trávu, opřu o strom a pustím se do svéhopřemýšlení. Pravda, možná tím tak riskuju nějakou uhnanou angínu, aleco je to angína oproti jiným problémům s kterými se lidé častopotýkají. Přesně jako ta holčina z první hrobu vpředu…

„ Tak holka jez, prosím!“
Hlas se rozléhal po kuchyni tak dunivě, že si Markéta na chvíli přišlajako v jeskyni. V tmavé kobce, uvězněná prorezlými pouty ke studenéstěně. Ta zima, jde z venku nebo zevnitř? Pouta se zařezávala do světlékůže a působila nepříjemnou bolest. Těkala zrakem a všimla si slabého,snad umírajícího, světla ve kterém stála obrovská černá postava. Je točlověk, je si tím jistá. Někdo jí přišel na pomoc. Věděla, že někdopřijde, přece jí tu nemohli nechat věčně…
…křičela dlouho o pomoc, ale postava jen nehybně stála a nedávala jí sebemenší šance v záchranu.
TAK TÁHNI!NEPOTŘEBUJU TĚ!
…postava zmizela a s ní poslední světlo, které tu kdy viděla.

/„Soustřeď se a jez! Udělala je jenom kvůli tobě. Jeden knedlík tě nevytrhne!“
Dva jahodové knedlíky se volně povalovaly na talíři a byly zřejmě ztoho neustálého čekání, jestli si je vezme do úst nebo ne,utahané.Sypké kakao se jim již pustilo do bílého,buclatého břicha a rozmáčenýmoučkový cukr jim znepříjemňoval poležení. Těšily se až je nabere aukončí jejich trápení. Jen šlehačka stále držela svůj tvar…

/„ Sníš teď jeden knedlík a pak si půjdeme zaběhat. Nic se nemůže stát!“
Markéta se snažila. Zrak měla stočený na nablýskané vidličce ahypnotizovala svýma modrýma očima kousek švestkového knedlíku. Připadalji tak odporný. Přemýšlela nad kouskem živé tkáně, právě vyříznuté zmalého selátka.Z bublin v knedlíku, za které mohly jedině kvasnice, sejí zvedal žaludek. Nechtěla na to myslet, dřív ovocné knedlíkymilovala. Kde je ta chyba? To, že se trochu omezila v jídle přeceneznamená, že jí nesmí chutnat nic. Otočila vidličku hrotem dolů apřejela kouskem knedlíku přes kakao. Otevřela pusu a zavřela oči…

Pouta povolila. Markéta se rozběhla k místu, kde stála ta rozmazanápostava a hledala něco, co by jí mohlo pomoct z toho začarovaného kruhuven. Nic. Místo zelo prázdnotou a vypadalo naprosto stejně jako tam,kde byla takovou dobu připoutaná. S pláčem si sedla na zem a cítila jakjí nenávratně mizí poslední zbytek energie z těla.
-Nádech
-Výdech
__bolest
Už zase. Křeče jí vrážejí své bodce do pohublého břicha. Musí se natáhnout, třeba alespoň tak se té bolesti na chvíli zbaví….
Lehla si na břicho do mokré hlíny a položila hlavu na zem. Cítilazapařený vzduch z půdy. Drobné částečky prachu jí vlétávaly do nosníchdírek a spustili v nich ohnivý kankán.

/„Kurva, nemůžu!“
Vyplivla kousek knedlíku do zpátky do talíře. Vidličku ostrým švihem vlokti zahodila do chodby a talíř shodila ze stolu. Střepy z modrého,porcelánového talíře se rozlétly po podlaze a zůstaly ticho.
„ Už nemůžu, konec. Chci to skončit!“
Markéta se slzami v očích zvedla ze židle a po křehkých a tenkýchnohách doběhla do ložnice před velké zrcadlo. Ztrhala ze sebe všechnooblečení a podívala se na sebe.

…Křeče přešly. Trochu sebou cukla. Nikde již nebyla hlína ani vlhkývzduch. Stoupla si a rozhlédla se kolem. Zděsila se. Byla uprostředslunečnicového pole. Zorničky se stáhly, dech se zrychlil. Nebyla tuhlína, země, nebe, jen obrovské slunečnice. Rostly ze skla a své velkékvěty točily na vystrašenou Markétu.

Běžela rychle. Nevnímala palčivou bolest, kterou jí způsobovali ostrékukuřičné listy. Každý další krok byl pro ní namáhavější. Cítila takhlasitě tep srdce. ( Prosím, pomozte mi!).-> Tlustá skleněná stěnaznemožňující další posun vpřed. To sebralo Markétě zbytek uchovanýchsil. běžela zbytečně. Je tu zavřená a ven se nedostane. Leda, že by…
Podívala se na sebe do odrazu na skleněné ploše. V zelenočerném odrazu se po pár chvílích poznala…
PENBOŽE, JSEM ZRŮDA!
Nastalo ticho a-
slunečnice zvadly….

/ Markéta vyběhla z ložnice. Byla odhodlaná. Skončí tuhle pitomou hru,kdo z koho. Prostě se pořádně nají. I kdyby to měla všechno vyzvracet,tak půjde a nají se znovu. Dokáže to. Dost bylo probrečených nocí itýrání těla, které tak zničila. Začne znovu a začne tím, že pochválímámu za ty švestkové knedlíky.

Šlehačka na zemi však mezitím roztála. Markétin dopad na tvrdou zem bylumocněný obrovskou ránou do hlavy. Vnímala stužku krve, která se jívymotávala z ucha a obmotávala celou kuchyň. Chtěla ještě křičet opomoc, ale nikdo by jí neslyšel. Byly tam všude jenom slunečnice asmály se tak nahlas, že by je nikdy nepřekřičela…

Dnes je vcelku zima. Vzal jsem si dvě mikiny i zimní bundu, ale ipřesto cítím, jak mi profukuje do zad chladný vítr. Čekal jsem, žealespoňo Vánocích bude líp. Zajímalo by mě, kde vzal pan Lada předlohukesvých obrázkům se zimním tématikou. Já ještě takové Vánoce avlastněani zimu nezažil. Když zrovna neprší, plazí se po zemi mlha.Nouvidíme, třeba se toho někdy dožiju, a i já zažiju pořádnoupravouzimu, tak jak má být. Dnes jsem si vybral ten čtvrtý hrob zezadu.Má nanáhrobku datum s křížkem přesně to, jaké je dnes. Jen on pár letzpět…

„Rozumíte mi, chci svojí dceru mít na svátky doma!“
„To asi nepůjde.“
„Radila bych vám, aby to šlo.“
„Paní, mám to brát jako vyhrožování?“
„Prostě mi jí dejte na Vánoce domů, nebo si jí teď hned vezmu a pojedeme pryč!“
„To bych vám opravdu nedoporučoval.“
„Prosím, pane doktore…..“

Janašla dlouhou nemocniční chodbou, a po cestě cítila ten pověstnýaznervózňující zápach. V ruce nesla žlutou, propouštěcí kartu. Neslajídostatečně hrdě. Dokázala to, v co vlastně ani pořádněnedoufala.Vybojovala si svou dceru zase zpět, i když jen na několikdní. Ona bylaovšem ráda za každou minutu strávenou se svou dcerou, mimonemocničnízdi. Posledních několik měsíců si jí ale moc neužila. Stálese čekalo,až se Kamile udělá lépe. Proto se jí nemocnice stalanechtěným domovem.Bohužel…

„Slečno, propouštěcí kartu.“
„Jsem paní, tady je.“
„Omlouvám se… Vy si jdete pro Kamilku?“
„Jistě, je to na kartě snad napsané.“
„To ale není nejlepší nápad.“
„Nikdo se vás na nic neptal, sakra!“
„No dobře, jak myslíte. Pustit jí ovšem můžeme až po vizitě, ta je zhruba za dvě hodinky.“
„Sestro, prosím…“

Kamilaležela na posteli a dívala se do stropu. Do ruky jí vedlyhadičky a donich kapaly roztoky všelijakých barev. V pondělí bylprůhledný jakovoda. V úterý zase tmavě oranžový. Kamile to zezačátkuhrozně vadilo,nemohla ani pořádně spát, ale zvykla si. Vlastně jí aninic jinéhonezbývalo. Hodně jí také pomáhal pan primář, který jí každývečer o tom,jak ty hadičky zachránily život nějakému klukovi neboholčičce. Mělapana primáře ráda. Vůbec by se nezlobila, kdyby si vzaljejí mámu…

„Kamí, ahoj!“
„Jé, mami, co tu děláš?“
„No jdu si pro tebe, když jsou ty Vánoce. Slíbila jsem ti to přece, ne?“
„A tys to dodržela?“
„No, to víš že jo.“
„Jé děkuju, mamí!“
„Ale budeš doma odpočívat, jasný?“
„No…“
„Prosím, Kamilko…“

Janastála u okna a zatímco se Kamila oblékala, dívala se ven.Pozorovalažijící město. Lidé pobíhali s plnými taškami sem a tam.Hlavou se jimhonily pouze myšlenky, co komu ještě nekoupili, jakstihnou večeři… Janěse zdály ty problémy směšné. Je to nesrovnatelné stím, co teď musířešit ona. Věděla to, že jestli to udělá, bude konec.Rozhodla za obě.Za sebe i za Kamilu. Možná to bylo vůči jejímujedinému dítěti nefér,ale nemohla jinak. Slíbila jí to, a kdy jindy byse měly plnit sliby nežo Vánocích?

„A co budeme dělat, mami?“
„No doma si dáme večeři, a pak ti určitě přinese Ježíšek nějaké dárky.“
„Ježíšek, mami, neexistuje!“
„A jak jsi na to přišla?“
„No ty přece nosí Santa!“
„Cože, prosím?“

Říkaljí to Kuba. Prý ho dokonce jednou zahlédl, když byl o Vánoce utety.Kamče se to moc líbilo. Podle Kubova popisu vypadal vcelkunormálně.Tlustý dědula s dlouhými, bílými vousy. Hlavně už ho vidělaspoustadětí. Zatímco ježíška neviděl nikdo. Jak má něčemu věřit, kdyžani neví,jak to vypadá? Santa je pro ní mnohem lepší. A dokonce nosí ivíc dárků,říkal Kuba těsně před tím, než ho někam odvezli. Potom už honikdyneviděla…

„A jak ses dneska měla?“
„Vlastně dobře, ráno přišel pan primář a dal mi čokoládu.“
„Je hodnej viď?“
„No, ale ta zlá sestra mi jí hned vzala, i když jsem jí prosila, ať mi dá alespoň kousek.“
„Víš, že je to její práce.“
„Já vím…“

Panebože, její dítě si nemůže vzít kousek čokolády o Vánocích. V časekdy sejiné děti cpou cukrovím, chlebíčky a jinými pamlsky. Proč? Pročtomuselo potkat zrovna je? Copak není na světě ani trochuspravedlnosti?Tak strašně ráda by jí tu čokoládu dala, ale to už byopravdu přehnala.Bohatě stačí, že jí má u sebe. Už tak moc riskují…

„Mami, zastav, prosím.“
„Stalo se něco?“
„Chtěla bych se jít naposledy koulovat.“
„To nesmíš, miláčku, musíš odpočívat.“
„To už odpočívám půl roku, přála bych si to.“
„Víš…“
„Já vím, prosím.“

Kamilase cítila po dlouhé době šťastná. Radost a úsměv na tváři. Sníh,kterýjí dopadal na její kůži, jí hřál. Dívala se na mámu a do očí jíposílalahromady vděku. Měla jí tak strašně ráda. Bude jí chybět. Nikdyna nínezapomene, to věděla už teď. Lehla si do sněhu a začaladělatandělíčky. Dívala se přitom do nebe a přemýšlela nad poslednícestou.Připažit, rozpažit, připažit….

„Užila sis to?“
„Bylo to super, mami!“
„A jak se cítíš?“
„Jsem unavená a chce se mi strašně spát.“
„Ale Kami, doma máš ještě dárky!“
„Tohle byl ten nejlepší dárek!“
„Odpust mi to, prosím….“

Janazajela autem na polní cestu a zhasla motor. Dívala se na pole a dolesů.Začalo sněžit. Lány země postupně mizely pod vrstvou sněhovýchvloček,které se k sobě těsně choulily. Slunce již zapadlo, a do městavcházelauklidňující tma. Podívala se na zadní sedačku a z očí se jívyrojilprvní zástup slz. Kamila usnula. Věděla, že to přijde brzo,alenetušila, že to proběhne tak v klidu…

Okolo auta profoukl ostrý vítr a Jana věděla, že je to poděkování od Kamily. To nejupřímnější, jaké je možné.

„Prosím, miláčku…“

Jana otevřela dveře, vystoupila a vydala se po polní cestě pryč…. domů…. 

Tak už jsem zase tu. Na svém oblíbeném relaxačním místě. Jak už dobřevíte, chodím se sem odreagovávat od běžných starostí dospívajícíhostudenta. Zní to bláznivě, ale hřbitov mi plně vyhovuje. Dnes je ovšemdocela zima. Jsou cítit blížící se Vánoce. Příště si sem budu musetvzít spacák a svařák, abych neumrzl. Měl jsem docela těžký den,ráno…Ale to vás určitě nezajímá. Pro dnešek jsem si vybral pátý hrobzprava. Něco mi na něm nesedí. Je nějaký udržovaný, o koho asi šlo???

„Martine, vstávej! Máš na stole kakao.“ Martin se trochu zavrtěl ve vyhřátém pelíšku a otevřel oči.
„ Dobré ráno, koukej vyskočit a obléct se, docela přituhlo. A to víš,táta než zatopí, však ho znáš,“ usmála se na něj jeho mamka.
„ Už lezu,“ odpověděl jí rozespale a opětoval jí úsměv. Na to, že mubylo čerstvých deset, byl ten úsměv podezřele dospělý. Jak slíbil taktaké udělal. Vyskočil z postele a oblékl na sebe zelenou teplákovousoupravu. Vypadal trochu jako vodník. V kuchyni rychle vypil kakao aposadil se k oknu. V obličeji byl vidět náznak smutku.
„ Dneska pro mě přijdou, že jo mami?“ zeptal se jí Martin skleslým tonem.
„ To víš, že jo!“ upřímně si tak jistá, ale nebyla. Věděla moc dobře,že se s ním místní děti moc nekamarádí. Byl na ně moc vyspělý, mocchytrý. Navíc na tom jako rodina nebyly finančně moc dobře, a toho siděti také všimly. Proto se mu mamka věnovala, jak nejlépe mohla.Jezdili spolu po výletech, hráli všemožné hry…Martin byl za to rád, alestejně mu něco scházelo. Bylo mu líto, že se s ním nechce nikdo bavit.Přitom se snažil se všemi vycházet dobře…
„ Hm, zase nepřijdou, já to vím,“ pronesl smutně Martin a v jeho očích se objevily slzy.
„ A co kdyby si šel ty za nimi,“ povzbudila ho, „ určitě je překvapíš.“
„ To je skvělý nápad mami!“ Martinovi se rozsvítily oči.
„ Kluci šli dnes určitě zase na rybník, tak můžeš vyrazit.“
„ Jen se převléknu a půjdu, kluci by se mi smáli za ty tepláky.“ Martinse rozběhl k šatní skříni a vyndal ty nejlepší oteplováky jaké měl. Užse za nimi těšil. Dlouho nebyl venku,jen tak s kamarády. Snad to budetentokrát lepší. Pevně v to doufal.
„ Nezapomeň na šálu a čepici!“ ozvalo se z kuchyně. „ A zachvěli doma,jasný?“ Martin měl mamku moc rád. Nasadil si čepici, uvázal šálu avyběhl ven.

Od rána už sněžilo. Napadlo již dobrých deset čísel. Martin si po cestězpíval a dělal sněhovou kouli. Brodil se čerstvě napadeným sněhem apřipadal si tak volný. Mohl by ve sněhu žít. Vůbec mu nevadilo, že jestudený, sníh ho prostě bavil. Možná bych chtěl být polární liška,napadlo ho. Hned se tomu nápadu zasmál. Zasněženým parkem se rozmohldětský, bezstarostný smích. Šel pár minut mezi vysokými duby a zachvíli dorazil k zmrzlému rybníku…
Kluci tu opravdu byli. Hráli zrovna hokej a byli zapálení do hry. Martin se za nimi rozběhl a zakřičel na ně:
„ Ahoooj!“ Všichni mladí hokejisti přestali na chvilku bruslit astočily zrak na uříceného Marina. Ten spatřil v jejich očích nezájem.
„ Nazdar, co tu chceš?“ vyštěkl na něj ten největší z kluků, nejspíš hlava party.
„ No chtěl bych si s vámi zahrát,“ odpověděl mu posmutněle.
„Máš brusle a hokejku? Nemáš! A i kdybys měl, stejně by to byl nějakejkšunt. Tak zas můžeš jít.“ odpálkoval ho velikán. Brusle, že mě to hnednenapadlo, jsem trouba, honilo se Martinovi hlavou. Jemu to však páliloa tak hned dostal nápad.
„Tak můžu být rozhodčí, znám pravidla.“
„ Ty určitě chytrolíne. Nikdo tu o tebe nestojí tak padej domu.“ Martincítil, že se každou chvíli rozbrečí, ale snažil se to potlačit. Jeden zkluků, malý zrzavý chlapec si toho nejspíš všimnul.
„Hele, tak nám může sbírat puky.“ snažil se mu pomoct zrzek. Martin se usmál.
„ Ale nebudeš překážet, jasný?“ řekl mu velký kluk.
„ Nebudu, slibuju.“ Martin ze sebe sundal bundu a postavil se na led.Kluci ho vzali mezi sebe, byl na sebe náležitě pyšný. To bude mámakoukat, až jí to všechno poví.

Zezačátku Martina sbírání puků bavilo, přece jenom si hrál se svýmikamarády, ale jak minuty plynuly začala mu být zima a jeho úloha mupřipadala čím dál nudnější. On sám by vydržel až dokonce, aby klukůmukázal, ale zima ho přemohla.
„ Už půjdu domu, je mi zima,“ pronesl do davu.
„No jo, měkkota, to se dalo čekat. Tak ještě skoč pro támhleten puk.“Toho se Martin bál. Puk byl až nebezpečně blízko doposud nezamrzléhopásu.
„ Když….“ snažil se vymluvit.
„ Žádný když, jednou si s námi chtěl hrát, tak pro něj ještě dojdeš!“rozkázal mu ten velký kluk. Martin ho začal mít rád čím dál míň. Rozkazvšak uposlechl a pomalými kroky se přibližoval k puku. Křup, křup. Ledpod nohami začal praskat jako když praská sklo. Martin se začal bát.Jestli se propadne a neutopí se, dostane alespoň pořádný zápal plic.Natáhl se rychle k puku, křup , a opatrně se zase postavil, křup. Nohyse mu třásly.
„ Podívejte, jak se klepe srágora!“ zvolal nějaký kluk v modré kombinéze.
„ Když ten led křupe.“
„ Jseš ten největší srágora na světě,“ řvali jeden přes druhého aukazovali si na něj. Martin se rychle dostal z ledu, vzal bundu a chtěljít pryč. Kluci však ještě nehodlali přestat. Udělali z nahromaděnéhosněhu koule a začali je po Martinovi házet. Několik koulí ho udeřilo dohlavy. Oblékl si bundu a utíkal pryč.

Běžel rychle. Ani si nevšiml, že se silně rozsněžilo. Nebylo vidět nakrok a Marin pořád běžel. Oči měl plné slz. Cítil se tak trapně. Vuších mu pořád znělo: Jseš srágora! Těšil se už zase k mamce. Už budejenom s ní. Teď mu určitě nandavá oběd na stůl. Nohy cupitaly jaknejrychleji mohly…
V tom Martin uslyšel skřípavý zvuk a ucítil obrovský náraz do těla.Odletěl několik metrů stranou. Nemohl popadnout dech,i když se taksnažil. Měl před sebou obraz kluků, jak si na něj ukazují a hlasitě sesmějí. Nešlo mu hýbat nohama a dusil se vlastními slzami. V hlavě muhučel podivný zvuk. Slyšel mamku, „ Tak Marťo, dneska je kuře, tak tokoukej všechno zbouchat, nebo nebude koláč. Nebo nebude koláč. Neboonebuudee koláááččč. Zvuk se protahoval jako zaseklá gramofonová deska.Jeho tělo se přestalo hýbat a on naposledy vydechl.
Řidič z místa nehody ujel. Doma se mezitím chystalo k obědu, bylo kuře.Čekalo se jen na Martina, který měl v pokoji překvapení, nové brusle ahokejku...
Martin nedorazil….


A já už půjdu pomalu domů. Začal padat sníh a já nechci nastydnout.Snad ho napadá hodně. Třeba i k nám jednou zavítají polární lišky…

Sedím na mém oblíbeném místě a přemýšlím. Někdo se chodí uklidňovat doparku, někdo hospody, já mám své místo tady. Na hřbitově. Klid, ticho.Přímo ideální místo na přemýšlení o sobě, o škole, o životě, obudoucnosti a o osudech jiných. Tak dnes druhý zleva. Ten s mnoharozsvícenými svíčkami…

„Péťo, za dvě hodinky jsem doma.“ „Ale mami…“ malý Péťa začalnatahovat. „Pusť si zatím pohádky a za chvíli jsem doma.“ „Já tu alenechci být sám!“ „Tak snad už jsi velkej kluk, nebo ne?“ „Hm.“ „Tak tunezlob, a brzo do postele.“ Matka políbila Petra na čelo, vzala sibundu a zavřela dveře. 6-letý Petr zůstal doma sám. Matka mu řekla, žejde za kamarádkou, ale pravda byla jiná. Šla zase na rande, jako každousobotu.

Péťa už byl na osamocené soboty zvyklý a tak už se ani nebál. Vrátil sedo obývacího pokoje, vyndal kazetu broučků a dal jí do videa. Ještě sestavil v lednici pro kus narozeninového dortu, který mu zbyl ze včera asednul si na pohovku.
„Bene,pojď jsem,“ zavolal Petr. Z pokojíčku přiběhlo trochu odrostléštěně zlatého retrívra. Péťa ho vzal do náručí. Jedli spolu dort adivali se na broučky. Nikdo a nic jim oboum nechybělo. Ani máma. Bylojim spolu fajn…
Péťa dostal nápad. V broučkách se mu moc líbily lucerny. Chtěl jí takynějak udělat, ale nevěděl jak. Rozběhnul se do komory a přinesl velkousvíčku. Postavil jí na stůl a dal pod ní noviny, aby vosk nekapal nastůl. Ze stolku vzal zapalovač (matka byla vášnivá kuřačka, takžezapalovač byl v každé místnosti alespoň jeden, záchod nevyjímaje) azapálil modrou svíčku. Chtěl by to nějak vylepšit, ale nejde to.

Matka Petra zatím seděla v hospodě a lila do sebe jednoho paňáka za druhým.

Péťovi už se chtělo spát, tak vypnul video a přinesl si z pokoje deku.Ustlal si na gauči společně s Benem. Jen co zhasnul, přešel ho i pocitospalosti. Snažil se usnout, ale nemohl. Zadíval se na svíčku, naplamen. Líbilo se mu, jak kmitá. Koukal do něj dobrých pár minut. Vtomse mu začala motat hlava. Péťa se lekl, ale ztratil naprosto ovládánínad svým tělem. Začalo mu hučet v hlavě a do břicha mu začaly prouditšílené křeče. Celý se drkotal. Čekal, kdy to přestane, znal tyhlestavy. Ale tenhle byl silnější, o moc. Péťa spadnul z gauče, jeho tělose ocitlo v obrovské agonii. Oči se mu protočily nahoru a zprokousaného jazyku se spustila krev. Jeho tělo se zmítalo v ohni. Benna Petra štěkal a olizoval ho. Péťa se začal dusit. Čekal, že každouchvilkou přijde máma a dá mu prášek a on zase půjde koukat na broučky.Chtěl říct Benovi, že to bude v pořádku, ale nemohl. Jen poslouchal svétělo a po tvářích mu stékaly slzy…

Petrova matka se ráno probudila u svého „kamaráda“ a trochu v ní cuklo,že už je ráno. V klidu se oblékla a ještě se napila z otevřené láhvewhisky na cestu, a vyrazila domů.

Doma byl klid. Péťa ještě asi spal. Potichu odemkla. Péťa ležel na zemia na jeho břichu měl Ben položenou hlavu. Vypadali jako z nějakéhoroztomilého pohledu. No aspoň si mohl vzít deku, pomyslela si apřikryla ho. Sedla si na židli a zapálila si.
Kolik vůbec je? Za půl hodiny ho budu muset vzbudit na prášek.Naposledy ho dostal v devět večer. Matka zkoprněla a podívala se namrtvé tělíčko Péti. “Bene?“ zařvala, avšak ani ten s nehýbal. Z ruky jívypadla cigareta…

A já se zvedám, utírám si slzu. U hrobu druhého zleva se pomodlím aodcházím domů. Bylo to dneska na mě trochu moc a navíc už je zima. Ahlavně musím poděkovat mamce, za to, jak se o mě starala… Ne každý semá tak dobře…

Běžím, tlapky se stále víc boří do sněhu a zanechávají tamhlubokoustopu, která čeká až jí někdo objeví a nebo jen zapadá sněhem.Mé krokyse stále zrychlují a tím se přibližuji k frekvenci běhu, kterouužnezvládnu, neustojím a prostě omdlím. Jenže já nemohu přestatběžet.Potřebuji znát pravdu. Je to teprve několik dní a mě již tyotázky, bezpřicházejících odpovědí, plně ovládly mozek. Cítím se jakovězeň svéhomyšlení. Každá nové, alespoň trochu rozumné vysvětleníprojede tělemjako kopí a já vím, že mi bude v těle trčet dokud senedozvím pravdu.

„ Táhni už do háje, ty ubožáku!“

Snaž se, přemýšlej. Co bych udělal?
Běžím.Nevnímám již studený sníh, který mě stále víc a víc pálí domýchkončetin. Nejsem zvyklý chodit bosý. Sleduji každou skulinku,kteroumíjím. Oči těkají z místa na místo a slzí. Studený vítr serozhodlztížit mi moje trápení. Vidím lehce rozostřeně, každopádně oněkoliktříd stále výš než dřív. To vím určitě. Proč? Proč si pamatujitakovédetaily, však důvod mé přítomnosti je jako vykouřený?

(__Některá tajemství mají být zachována!__)

Cítímjabloň. Potřebují jíst. Několik dní již jsem o hladu. Tělo jižstávkujea posílá mi do čenichu signály o jídle na blízku. ……………...Nejím ovoce,ale teď bych si ho s chutí dal.
…………………………………Jablka v zimě?......................................................................
Jen jedno čerstvé jablko, určitě by mě to nakoplo a já nabral alespoň trochu scházející energie.
Ne, není čas na jídlo! Běž! Běž! Běž!

Tvrdý pád…
Ne,to ne! Další pytlačí past. Mám svázané nohy a nemůžu se z tohodostat.Cítím jak o sebe dřou klouby.Čumák zabořený do sněhu a z tlapektečekrev. Cítím se jako odsouzenec, který čeká na výkon trestu- 100ranproutkem. 150 RAN ŽELEZNOU TYČÍ…. (Lež, a nic nedělej… jen sevyčerpáš…)
-Aůůůů
Ne nesmím křičet. Pytlák mě uslyší a dostanu do horších nesnází. Potřebuju plán.
( Nedáš si jablka???)…
Jistě dal bych, kousal pomalu…
Mám to. Tesáky. Ještě jsem si na ně nezvykl. Vždyť můžu v klidu překousat provaz.

Úplněk, jeho paprsky dopadají na můj hřbet a pohání mě nadpozemskou silou stále dopředu. Ve sněhu již zanechávám krvavé stopy.
( Teď již budeš pro pytláka lehkou kořistí!)- ( Nepodceňuj mě!)
Strašnábolest za krkem. Musel jsem se nějak uhodit při tom pádu. Asi onějakýkámen. Jen sebemenší pohyb hlavou a projede mnou omračujícíbolest. Krevz tlapek nepřestává téct….
( Vždyť víš, že jsi upadl na břicho.)- ( Lžeš!)- úplněk se stal mým nepřítelem…


Jeto blízko, cítím to. Čenich spustil varovné signály, oči seopětzostřily, uši napnuté a připravené zachytit o hluk třepotumotýlíchkřídel. Přes měsíční kotouč se přetáhl hustý mrak. Prohrál…
Jablka, ty proklatá jablka. Ta vůně je všude.
Běžím,mohl bych si dát závod se světlem a vím, že bych vyhrál. Vítrproti mněstaví neporazitelnou barikádu, však mě nezastaví. ( Úplněkjsem zdolal,zdolám i tebe!)
STŮJ!
Můj vnitřní hlas převzal vládu, musím hoposlouchat. Dech mi pomaludochází. Každá rána bušícího srdce serozezněla lesem. Slyším srdcehlasitěji než svůj dech… Jsem na místě….
OTOČ SE!
Předemnou obrovská mýtina. Popadané stromy, nízká tráva, sníh nikde.Tichozde rozhodilo sítě a čeká na další kořist. Je tak hlasité. Cobych teďdal ze hluk motýlích křídel nebo jen tekoucí potok.
NO TAK NADECHNI SE!
Jablka,jestli před tím byla ta vůně silná, teď je v porovnání s níúplné nic.Dokonce přehlušila vůni lesa, dřeva a sněhu. Noří se do mýchnosníchdírek a vlévá se krevního řečiště, kde se rozlévá po celémtěle.Nenávidím tu vůni…
A TEĎ SE POŘÁDNĚ ROZHLÉDNI!
-Konec mého trápení.
-Duše dostála svého klidu.
-Slzy tečou proudem dolů.
Nakonci obrovské mýtiny roste strom. Je to jabloň. Po celé korunějsounarostlé červené plody. Ano, v lednu na ní rostou jablka. Podstromemleží tělo. Promodralé a vyhublé na kost. Lícní kosti sezanedlouhoprořežou ven z tělních útrob. Kolem krku leží provaz. Nejspíšse utrhla pustil bezvládné tělo k spánku pod hustou jablečnou korunu.

Konečně mám klid a mohu si pořádně užívat svůj nový život…
Nořím čumák do mrtvého těla a trhám kusy masa…konečně se najím. Sežeru svojí minulost…

I vlci pláčou….