V polorozpadlém domku,
připoutána k okovům-
spí.
Na svých triumfech,
minulých i budoucích-
lpí.

Tak ji nakrm!
Vždyť to dobře umíš.
Tvá slova zas černější než krkavčí pírka.
Tak zas boduj,
řeči silácké,
možná hloupější než sedmilhářova sbírka.
Tak se zas ukaž,
jako bavič hlav nadutých,
jako bavič hlav,
jako bavič,
jako...

V polorozpadlém domku,
odpoutána z okovů-
probouzí se.
Zas tančí proklatý kankán,
už ví,
že tvými bludy-
nakrmí se.

Už vím,co je to láska...

...Miliony zelenkavých motýlů s křídly andělů....
...........co nad oceánem baladu pějí...............
...............o trochu méně kětů......................
....................prosíce.................................
................( Tolik medu!)............................
......Žár a chlad jako milenecké dvojice...........
...........popíraje fyzikální zákony...................
................tanec Slunce a..........................
.....................Měsíce................................
................( Tolik záře!).............................

Už vím, co je to neopětovaná láska...

.....................Měsíc......................................
..............květy v led proměnil..........................
.........a teď osamocenou baladu pěje.................
....Světlo bílých paprsků co černou tmu hledá......
................( Tak málo záře!)............................
.....................Slunce.....................................
.............tančí v hejnu motýlím.........................
...........dodržujíc fyzikální zákony......................
...milon motýlů se spálenými křídly do moře padá...
................( Tak málo medu!)...

Každé ráno jsem jí pěšinku česala,
ač zima byla,
či léto bylo,
kousek svého srdce do vlasů jsem jí vepsala.

Nejeden chasník z vesnice se za ni otočil,
ač radostí kvetla,
či pole máků kvetlo,
však ani jeden prst v záplavě jejích vlasů nesmočil.

Svůj věneček si dlouho, předlouho chránila,
ač o to fešák prosil,
či opilé schovanče prosilo,
křehkostí svou síle vzdorovat nemohla, sic se bránila.

Oči sklopené, ruce v klíně složené, hanbou do země se propadá,
ač já jí odpustila,
či samo nebe odpustilo,
hubeněji než samotný hladomor vypadá.

Jednou z rána ke skále vysoké se vydala,
ač já jí to zakázala,
či vlastní myšlení zakázalo,
ještě téhož rána do sboru andělů se provdala.

Každé ráno na dále pěšinku jí česám,
ač léto je,
či zima je,
na holé lebce to jde ztěžka, na mysli já klesám.

Chtěl bych ti povídat pohádku,
ale učili mě, abych nelhal.
Pes možná přeskočil hromádku,
však upadl,
a se zlomenou nohou navždy kulhal.

Princ Růženku možná probudil,
však fackou,
jí k tomu výkonu povzbudil.

Jeníček s Mařenkou opravdu utekli hrobníku z lopaty,
však sociálka,
kvůli jejich vztahu šlapala jim na paty.

Maruška také za 12 měsíčky chodila,
však důvěrnosti,
po lednu a září jenom loudila.

Koblížek dokonce i z konfliktu s liškou vybruslil,
však pýchou,
se svojí vlastní jahodovou marmeládou udusil.

Pták ohnivák skutečně zpíval lahodně,
však neví se,
že jeho zpěv vyvolával povodně.

Pes s kočičkou do dortu i něco zeleného přidali,
však i přes halucinace,
věšení prádla jen tak nevzdali.

Zlatovláska svým vlasům konkurenci najít nemohla,
však tají,
že jí k tomu barva od Pallete pomohla.

A teď už krásně spinkej,
hlavně se zas ze Sněhurky nepoblinkej!

Zpěv tmy do noci-
půlnoční umíráček,
protkán drobnými falzety.
..........( Co povolí smutkotvorné myšlenkové korzety.)

Rytmus ztěžklých kapek,
zesílených bílou keramikou
vyťukávajíc jezero labutí.
Kap
Kap
V záloze ještě jednu skladbu mají,
na baladického vodníka je však stále brzy.
..........( Čekají na své menší sestry- mé slzy)

Okál posla špatných zpráv,
na parapetu samotné něhy,
s havraní elegancí- smrtící chladnotou
krákorá jen jí-
pro Elišku,
vysoké pasáže vynechává.
..........( Na mé bolestné výkřiky to přenechává.)

Valící se mlha při prochladlé zemi,
harfu svými pařáty obmotává.
Potiché requiem náměstím zní.
( Už dost!)
Skulinkami pod ebenovými dveřmi
proudí do tmavého pokoje.
U stropu piruety tvoří,
při okrajích postele se plouží.
..........( A po mojí smrti úpěnlivě touží!)

Už zase tančí v tom melodickém tichu,
jen střevíce klapou.
Ruku v ruce,
na obdiv dávají svou největší pýchu.

Vroucný polibek si však jen stěží mohou dát,
bílá maska to nedovolí.
Někdy jí má ona
.........................( Byl to jen známý)
Někdy on, co i na jinou se umí hezky smát.
.........................( Byla to jen kamarádka)

Já nikdy nepočítal, že na tenhle bál se dostanu,
však již jsem tu.
Máš maskou svou,
a já doufám, že bude zas vše při staru.

Oddáváme se spolu jekotnému smíchu,
přibyla ti další maska.
Nemáš ji už kam dát,
nasazuji si jí tedy já a pokračujem v tanci-
................................ ....................................v melodickém tichu.

PRVNÍ SLZA BYLA PRO NÍ,
za to, že mě v křečích na svět přivedla,
ač pryč mě mohla dát.
Za to, že myslí si,
že výchovu mou nesvedla
a stále se o mě musí bát.
Za to, že teplo domova mi dala,
takové teplo,že Slunce bych s ním vypálil.
Za to, že mi cigaretu z ruky vzala,
i když novou jsem si zapálil...

DRUHÁ SLZA BYLA PRO NĚHO,
protože mě nikdy neměl rád,
a naschvály mi tropil.
Protože si mámu nikdy neměl brát,
leč celý jejich život propil.
Protože mi pomocnou ruku málokdy podal,
jen když z toho sám těžil.
Protože mi nikdy šanci nedal,
lepší by pro mě bylo,
kdyby vlastně nežil...

Jen dvě slzy,
vzdálené jak Jing a Jang,
jako černá a bílá,
jako den a noc.
Přesto blízké jako krach a bang,
král a císař,
jako peníze a moc.
Jen dvě slzy a vana skoro přetekla,
snad ještě se tam vejdu.
Když stužka krve z ruky vytekla,
jako nový člověk,
ze svého pláče jednou vzejdu...

Sněží...
Drobné vločky se k zemi líně snáší.
Pokryly již obnaženou pláň,
a zastavily tvůj pevný krok.
Pocit jistoty do těla vnáší,
vše snad v pořádku,
vždyť zase sněží,
jako každý rok...

Ticho,
hlasitý vládce, který společnost ti slíbil.
Co louku pod své pařáty skryl
a tvoří smrtelné, akustické bodce.
Ticho?
Nepřítel, co už do tvého domu se vchlípil,
a do očí smutek i bezmoc vryl.
Všichni u stromku pláčou,
ztratili syna, manžela i otce.

Poprvé,
ještě nikdy Vánoce bez táty neslavili.
Domem protéká beznaděj,
ani hvězda v jablku situaci nezachrání.
Chybíš jim!
Tvou ženu nemá kdo milovat,
tvůj syn ví,
že už ho táta nikdy neochrání.

Sněží...
Snad celá galaxie vloček již vypadala,
poprvé v tomhle roce.
Ticho tvou duši obejme,
i mrtvolu,
která již sněhem zapadala...

Jeho zrak se stočil na Ingrid.
Půvabnouplavovlásku s nejjemnějšími rysy, jaké kdy lidské oko spatřilo.Bylajako kvítek violky, co poletoval jarním vánkem sem a tam.
Sem a tam,
sem…
Ano,tu jsi vezmi. Jen řekni její jméno. Chci vidět ten strach vjejíchočích. Jak se bude klepat a prosit o smilování. To ona vždynejvícnaříkala. Za plamenem svíčky vypadala jako blázen. Když mivyprávěla osvém dítěti, třásla se a cvakala zuby. Byla šílená! Po nudnépasážiojejím manželovi se pokaždé dostala k myšlence: proč zrovna já? Ajáposlouchala a dívala se jak nervózně chodí sem a tam.
Sem a tam,
tam…

Proč? Proč se zase dívá na mě?
Jen mlč! Jen nic neříkej!
Jen nech svoje žluté zuby za popraskanými rty. Já...
Jáklidně budu pracovat s dvěmi rýči najednou. Mám ještě dost sil. (Typříběhy mě krmily, já sílím.) Vydržím kopat v dešti, ve větru. Nejakoty chudinky stojící vedle mě. Ty už neudrží ani sami sebe,natožkovové nářadí. Že s nimi nemáš co dělat? TAK JE ROZVĚS NA LAMPYJAKOOZDOBY.JAKO KRVAVÉ OZDOBY. Na to se perfektně hodí. ( Jen neřeknuti,že jsou jedovaté jako nejčernější zmije. Přijdi si na to sám!) Taksejen na mě nedívej.

( On se na mě usmívá!)
Jen mlč, nevyslovuj prosím moje jméno. Dobrý bože pomoz mi! Já…
Jáklidně ti budu dělat děvku na hraní. Nechám své tělo na pospastvésíle. Budu dělat vše co řekneš, vyzkoušíš si vše po čems kdysnil.Můžešmě bít, přivazovat k posteli, na přáni ti budu hekat nebodělat mrtvou.
Jen prosím buď zticha. Pokazíš to…

-( Rozpršelo se )-

Taksakra, drž hubu! Nebo jen nevyslovuj mé jméno. Nejsem připravenáprátse s kulkou ve svém těle. Já panu bohu se za tebe přimluvím, abytěipřes všechny tvé hříchy vzal k sobě. Aby tě pustil do svého království.
…jen tu pistoli nech dole…
-
--
---( mlč!)
symfonie větru
---
--
-

„Ingrid Kowalscky“

Díky bože. Děkuji ti za pomoc. Ta ať klidně chcípne. O jednu ubožačku míň. Věděla jsem, že to dokážu…

………………………………………………………………………………………………
Vrchní dozorce vzal Ingrid za ruku, otočili se a vydali se k jeho kanceláři.

( Co?)
( Co to je, ksakru?)
( Kam jdou?)

-
--
---( mlč!)
symfonie větru a deště
---
--
-

Okolím se rozhostily výstřely. Desítky výstřelů do ztěžklého vzduchu a desítky zkrvavených těl padaly k zemi.

„ Tak sakra píchněte mi něco!“

Přehrada praskla. Tisíce galonů vody se na ní řítilo strhujícímproudem. Podlehne tíze vody. Umí však plavat…Ovšem ty kameny, tyzatraceně ostré kameny, které proud strhnul sebou jsou již tak blízko.Uteče? Vyhne se?

„ Slečno, musíte tlačit. Dokážete to, ale teď nepřestávejte! A na tři, ano? Jedna… Dva…“

…Tři….
Sebrala všechny své poslední síly a jako zaměřovačemje všechny vyslala do břišní partie. Proužek potu jí vykresloval poobličeje kubistické motivy. Ruce se křečovitě držely okraje lehátka anehty se jí zarývaly do měkkého kovu. Rez jí opadával do dlaní a ona siho rozmazávala po obličeji. Nevěděla proč to dělá ale dodávalo jí toalespoň trochu klidu.

„ A máme to, je to krásný chlapeček. Trochu cvalík, ale roztomilý. Hned bych vám ho vzala.“ Smích se rozhostil sálem.

- (Mlč. Nikdo mi ho nevezme. Je moje. Rozumíš?)

Nedali jí ho do náručí. Byla moc slabá,mohla by omdlít a něcomiminku udělat. Sestra ho držela v tlustých rukou a zabalené v modrédece ho ukazovala novopečené mamince. Byla hrdá, že to dokázala.Přivedla na svět živou bytost s obrovskými hnědými kukadly. Chtěla seho dotknout, ale necítila ruce. Teď si chvíli zdřímne a až naberetrochu sil, půjde se se svým synem seznámit…

/
/
/
/
/

Když otevřela oči, zděsila se.
„ Jdi od mého dítěte, rozumíš?“ Křičela a mačkala při tom červené tlačítko, které mělo upozornit sestry, že se něco děje.
„ Klid, bude v pořádku!“ Podívala se jí hluboce do očí a vykouzlila nasvém ohavném obličeji zrůdný úsměv. Zežloutlé zuby se jí již potáhlysilnou vrstvou zčernalé plísně.
„ Co chceš? Co po něm chceš?“ Bála se pomyslet na to, proč je poctila svojí návštěvou. Bylo tak brzy…
„ Jen si zatančíme,“ odpověděla jí a přitiskla si malé tělíčko na sváprsa. Do své levé ruky si symbolicky vložila malou dlaň, která se vjejí topila. Začaly spolu tančit. Podrážky od těžkých bot jenomklouzaly po podlaze. Tančila s takovou lehkostí. Přirovnala by jí klesní žíňce, nebýt její ohyzdnosti.
„ Prosím, vrať mi ho. Prosím.“ Slzy se jí kutálely po kulatém obličejia začaly pálit. Ohnivé cestičky jí proměnily tváře v pulzující ohnivékamínky. Strach jí svazoval stále víc k posteli.

- Sestry stále nepřicházely.-

Už nemohla. Dech jí pomalu docházel a projevilo se na ní staří.Položila dítě zpátky do postýlky a posadila se na židli. Loupání kostíse rozeznělo pokojem a spustilo tak orchestr s názvem: když tělo bolí…
„ Nejsem už nejmladší,“ mluvila pravdu.
„ Tak co budeš dělat s dítětem? Nebuď už taková, alespoň jednou buďhodná. Já tě o to prosím.“ Slíbila by jí za to všechno. Peněz měladost. Může jí dát všechno a klidně sežene ještě víc, pokud by tochtěla. Jenom ať jí nebere její dítě. Její poklad, její duši…
„ Já jsem se na něj přišla jenom podívat, neboj!“ Odhrnula si černoukapuci z obličeje a dala tak prostor k pohledu na její obnažené lícníkosti.
„ Opravdu ne? Panebože, děkuji. Děkuju moc…“ Byla šťastná, unikly tomu jenom o vlásek.
„ Opravdu ne, tancuji vždy jen s těmi zdravými. S nemocnými to totižvětšinou nejde.“ Začala se smát a dávivý smích přešel v dráždivý kašel.Vyndala dítě opět z kolíbky a položila ho čerstvé mamince do náručí. Tobylo poprvé co ho držela. Pocit štěstí a jistoty se jí rozlil do všechtělních úkrytů a zákryvů.

„ Tak šup nemáme moc času.“ Řekla jí tmavá bytost ledovým hlasem shrdelním přízvukem, který se zařezával hluboko pod kůži a zasel tampopínavou rostlinku z rodu: smrt.
„ Jak to myslíš, nemáme moc času? Vždyť jsi řekla…“
„ Já vím, co jsem řekla a to stále platí.“ Dotkla se svojí promrzlourukou té její, horké a světlé. Pohladila jí po vlasech a spustila dojejích uší pohřební skladbu. Celou dobu se jí dívala do očí a nedávalají žádný prostor k úniku.
„ Co, co…?“ Nestihla se zeptat. Pohublé stvoření jí přiložilo kostnatý prst ke rtům a dala tím pokyn k utišení.
Zpívala nahlas. Zpívala se šílenstvím v krku. Ona zpívala…
Nahnula se k jejím ústům a políbila jí. Unavené dívka obdržela prázdný polibek.
Usnula…
/
/
/
/

Když se proudila byla už zase v pokoji sama. Vstala s obrovskou lehkostí z postele. Deka z jejího těla sklouzla úplně sama.
Došla k postýlce a vzala si své dítě do náručí.
Po tvářích jí zase tekly slzy, nebyly už ovšem horké ani ohnivé. Chladily obličej a stékaly po bělavém krku.
„ Budu vždycky s tebou,“ slíbila svému malému zázraku a naposledy hopolíbila. Dala do toho veškerou lásku, kterou v sobě měla. Miminko jíza to obdarovalo malým úsměvem.
„ Budu na tebe dohlížet, miláčku.“ Řekla mu tichým, roztřeseným hlasema položila ho zpátky do postýlky. Došla k oknu a otevřela ho. Na jejíkůži dopadly horké sluneční paprsky a prohřály cele tělo. Podívala nasvé dítě a široce se usmála…
Pak zvedla ruce a vzlétla k nebi.
Dítě osiřelo v pokoji a dalo se do pláče.

A pláče do teď.
Chybíš mi,mami…