Podzim je zvláštní období, kdy svět hraje barvami  a přitom je čím dál chladnější. Zánik a umírání v jeho podání je tiché, nádherné a důstojné. Raději si však podzim představuji a připomínám jako ukládání ke spánku. Mei - je klid, spánek, neprobuzená schopnost. A já svá období klidu velice potřebuji. Potřebuji i tu osobu, která sebe sama jako Mei charakterizuje a označuje. I když to nevidí a i když si to nepřipouští.

Hrává Mei, která různými způsoby hravé maiko, která má před sebou ještě kousek cesty, upoutává nebo se snaží upoutat mojí pozornost. Někdy možná i žárlivost. Jako Sajuri (změna nepřichází bez důovodu), kterou jsem si oblíbil hlavně kvůli obrazu, které mi předložilo stříbrné plátno, je svým způsobem nedostupná.

Mei tedy charakterizuje 差 - sa - změna, 水 - mizu - voda a 心 - kokoro - mysl, srdce, duch...
Sama o sobě je tedy nestálá, hledající cestu a přitom oduševnělá, citová a myslící.
Zajímá mě hra Mei 命 - která v čínštině znamená "spící", ale v Japonštině znamená "osud"...

O tělesné kráse tentokrát záměrně nemluvím, protože ta je jí vlastní a mě, zdá se, pronásleduje ošklivost pouze má vlastní a je zcela nepřítomná v ženách, které mě obklopují ať již virtuálně nebo reálně...

...o Mei milý deníčku budu ještě určitě psát. Zcela určitě.