Vše se mění zejména působením nás samých. Vlastním názorem dokážeme pokřivit cokoliv, a tak věci nabývají různých obludných i příjemných rozměrů. Z myšlenek a pravdy se stává nástroj nebo instituce. A povětšinou ke zmaru a k rozvratu. Většina věcí tak zůstává krásná a neporušená, dokud k ní člověk neobrátí svou zvrácenou pozornost, patlajíc a žmoulajíc ve svých opičích prackách bělostné roucho významů, které sami o sobě sice byly jím pojmenovány, ale neměly jím být vyprazdňovány.

A tak se stává ulepený sliz i ze slov jako je "pravda", "věrnost", "vlast", "láska", "cit", "krása"...

Každý po nich touží, každý o nich mluví a mnohdy i podvědomě cítí význam a hloubku, ale do pracek se nám dostane již onene upatlaný patvar, který není ani trochu pravdivý a ani trochu se nepodobá svému pravzoru, nebo sobě samotnému na počátku.

A tak se s hnutím srdce, které by podle romantických představ mělo přicházet nemnohokrát za život, musíme vyrovnávat dvakrát do roka. Zklamání ani nepočítáme...

...ovšem zcela zvláštní sortou je cílená touha někomu ublížit. Síla se tedy nepočítá ve 4. tisíciletí počtem přemožených nepřátel nebo tím, kolik dobra se nám podařilo vytvořit, případně jak moc jsme úspěšní v tom či onom.

Opravdová síla se počítá tím, kolik ran jsme vydrželi, stojíc vzpřímeně.

Poznávám dívky, které, podle dnešních měřítek, jsou sotva ženami a přes to prokazatelně prožily zklamání, která by měla náležet zkušennosti stáří a to ještě ve většině případů z doslechu. Když tedy nemáme po ruce klacek, kterým bychom někoho vzali po hlavě, jsa civilizovaní a "vychovaní", rveme si s železnou pravidelností srdce z těla. Rveme nebo si necháváme rvát... ...je celkem lhostejné na které straně vztahu stojíme. Obojí je utrpení zcela zbytečné a jen proto, že většina lidí nevidí důsledky svých činů, není ještě třeba to jednání schvalovat.

Měl jsem také bláhovou představu, že se nadchnu pro dokonalou ženu jednou nebo dvakrát za život. Pokřivuji si podobu jednotlivých žen tak, že vypadají v mých očích bez chyby, ale nikdy se se nenaděju, toho okamžiku, kdy růžové brýle odhodí dívka, aby pak vybavena novým sebevědomím, opustila poustevníka...

...proč si tedy ke mě ženy nechodí jen pro orgasmus a pro podporu? Proč mě zatěžují tím, že slibují věčnou lásku. Nevědí co to znamená a mě už také trochu unavuje být ramenem, které se na chvíli hodí k odpočinku nebo někdy i k využití, a pak být opuštěn pro troubu nebo darebáka...

...ať tedy neslibují. A já nebudu hledat jediné kvítí pod sluncem.