Je lhostejné kolik je jednomu let. Dospělost nemusí přijít vůbec. A co je to vlastně dospělost? Odpovědnost není vázána věkem. Ani moudrost není vázána věkem...
A já necítím teď nic, jen nekonečnou únavu a pocit selhání. Měnit svět k lepšímu dá hrozně práce. Samo lpění na zásadách a následování "cesty" je vyčerpávající. A vzor je vzdálený, bezpečně pohřbený věky a vzdáleností.
Žaluji na předstíraný zájem. Na povrchnost, Na nepochopení. Na přetvářku. K čemu tyto vynálezy jsou? Neslouží k ničemu, jen k neustálému cyklickému zraňování duší a jejích citů.

Pak propukají občas negativní emoce. Bojím se těch běsů, ale vztek je tak osvobozující. Není to nástroj k dosažení ničeho. Je to jen prasklina na duši, která umožní aby se srdce nerozletělo na 32000 kusů. Za každý rok života 1000 kusů,, protože nejméně 3x denně jsme zrazeni, vyrušeni z klidu a nuceni ke konání, které nemá žádný rozumný důvod.

Činnost pro činnost, která nemá naučit pokoře nebo rutině. Má se prostě jen dít a tím děním mě dovádí k nepříčetnosti. Zbytečnosti, které vzbuzují chtění něčeho co samo o sobě nedokáže obhájit svou existenci, a tak jí zdůvodňuje skrze náhražku skutečných prožitků současníka.

Žijeme cizí životy "seriálových hrdinů". Své city svěřujeme více či méně virtuálním udělátkům a hejblatům. Já jako nadšenec technologie, neodmítám pokrok. Odmítám vyprázdnění životů, které se pak nežijí ve jménu ničeho.

Jen se nažrat, mít co nejvíc a kdyby náhodou sousedovi "chcípla koza", tak bude štěstí dokonalé...
Je mi zle a podle toho dnes taky dopadl můj optimismus... :)