...čtu příběhy starých mistrů Zenu. Paradoxně, protože by mely být vyprávěny. Zen sám o sobě nemá mnoho písemných pramenů. Ale co je dnes tak jak má být? Skoro nic...
...a leží na mě tíha toho co jsem prožil. Tak mě mnohdy i příběh z dávnověku překvapí svou pointou. A zjišťuji, že jsem mnohdy nepokorný, neuctivý.
Myslil jsem třeba, že v příběhu o hladovějící matce, která nejedla nic jiného, než zelené bambusové výhonky a její syn je hledá i v zimě a ona několik týdnů nejí, rozuzlení bude v tom, že jí hlad přinutí jíst cokoliv. A ono ne. Syn prostě našel jídlo a dokázal svou synovskou lásku.
Poučné a musím se přiznat, že jsem se trochu zastyděl... a nejednou - příběhů je v té knize dost.

Uvažování z těch myšlenkových proudů, které jsou čisté a osvěžující je tak přímé, že najednou vidím více než jindy kolik falše je kolem nás a tím má tolerance k ní ještě více ustoupila. A možná proto jsem chtěl po osobě čisté a pravdivé aby nenaslouchala svému okolí. Mám své mínění o lidech, kteří hodnotí něco, co sami nechápou. Kteří skrz svou omezenost chtějí mladé děvče zmanipulovat aby šla proti svému citu...

Síla nic nezmůže - musel bych je pobít - a kdybych tak měl všechny hlupáky postrestati, zbylo by na světě málo lidí...