V temnotě svého pokoje za zvuku horkého vzduchu vycházejícího z plastických útrob mého věrného druha, přemítám nad významem znaků vyobrazených tekutými krystaly. Nejsem tolik neskromný snad, když si právě pochopení přeji ze všeho nejvíc. Avšak pochopím-li mnohé, existuje vůbec hranice kdy jeden pozná příliš mnoho? Pokud jest vševědění jednou z božských vlastností, tak právě možná touha po něm je jednou z diagnozy stihomamu, který lze jen léčit duševními ranhojiči.

Není a bude.

Velice smělé jest vyjádření jistoty v lidské řeči, která jako by ignorovala mnohdy proměnlivost světa a jeho neurčitelnost a nepředvídatelnost. Z nejistoty jsme vytvořili chorobu. Choroby se bojíme. Nejistotu a proměnlivost vnímáme jako negativní sílu působící na náš život.
Avšak díky ni bychom nebyli tím čím jsme. Ani jako jednotlivci ani civilizace.
Naučil jsem se milovat neurčitost právě díky tomu, že jsem ji pochopil? O nikoliv. Nepochopil jsem "zákonitosti" neurčitosti až na citové vnímání mlhavého. Co jest zřetelné příliš z toho bolí oči. Ze samé přirozenosti vnímám mlhavé jako dobré. Pochopení neurčitosti by jí zbavilo samé její podstaty. Její přijmutí za pozitivní pro mne objevilo mnoho z krásy světa, který bude jistě jednoho dne exaktně popsán, ale já si budu hýčkat svoje "citové" zamlžené vidění.

Je toho ještě dost ostatního co můžu beztrestně ohmatávat rozumem :)