Co říci lidem, jež rádi chodi po okraji kruhu? Proč neposlouchají a stále bloudí stejně? Je dobré sedět tiše uvnitř a mít ke všem starostem stejně daleko. Z okraje kruhu je nejbližší starost ta největší. Z jeho středu je snadné vidět rozdíly. Když cítím úzkost - mocně se nadechnu. Když cítím bolest - usměji se. Když cítím křivdu - někomu pomohu. Když cítím bezpráví - projevím ochotu. Je-li to nesnadné - tím lépe pro mne! Zosobnění osudu a přiřknout jsoucnu lidské vlastnosti jako je škodolibost, smysl pro humor a ironii, plánovitost jsou přece jen berličkou pro ti jež se zbavují zodpovědnosti za svoje zkutky. Ale někdy pomáhá představit si uvnitř sebe příjemné místo, kde mírně hřeje oheň a který zatepluje mne a chrání před sychravým a nehostinným světem. U toho ohně potkávám a příjmám události, které na sebe berou různou podobu a protože vládnu svému nitru, přistupují ke mě v úctě a v řádu, který jsem si zvolil. Tak se mne potíže žití dotýkají kontrolovaně a tragédie mne nepohlcují zcela. Zapal tedy ten oheň a hřej se u něj. Moje přijemné místo má podobu staré dřevěné knihovny s krbem, kde sedím ve velice pohodlném křesle a problémy předemnou sedí na ovčí kůži v podobě malých dětí, které je třeba vést k dobrému a rozvoji. Pak v těch místech, které by básník nazval srdcem vídám svoje blízké a své přátele a rodinu. A také ty, které už na tomto světě potkat nemohu. A taky tam občas přicházejí mé bývalé lásky. A tam s nimi hovořím a oni jediní mne mohou soudit za mé činy. U toho ohně se říká jenom pravda, ale způsobem, který nebolí. A venku panuje slota a nečas, ale my koukáme zkrs mé oči ven a smějeme se tomu nečasu a občas někoho přizveme dovnitř aby se trochu zahřál... NEHASIT! Hořím!