...pořád se v těchto dnech vracím ke svým názorům z let puberty, tedy fyzické mladosti a idealizmu. Neopustil mě ani na chvíli a přes to není meč tasen tak záhy. Sama přítomnost meče je důrazný argument bez toho aby byl tasen. Vždyť samu autoritu dokonalé zbraně poškozuje zbytečná ukvapenost. Zbytečně ukazovat ostří je tupí více než sekání do kamene. Maří jeho vliv a znevažuje jej. Pohled na lesk ostří je méně děsivý než představa zbraně. Je tedy zvláštní, že pouhá legenda moci je lepší než její hmatatelný důkaz. Představivost nepřátel je mocná zbraň.
Proto by mělo být národu zvyšováno sebevědomí a ne ponižováno řečmi o malé zemi a malosti lidí. Tu malost v nás pěstují systematicky, tak, že se sami cítíme pronárodem zlodějíčků a vyčůránků.
Nic není ztraceno, protože stejně jako se opakují obchodní příležitosti je možné pozvednout to co bylo umenšeno. Vždyť i epochy a výzvy se opakují nebo přicházejí nové. A představa síly a jednoty je lepší než svorné mašírování. Jen dokázat, že jsme toho schopni. Shodnout se.
Je tento názor hodně nebo málo radikální? Je to vytasené ostří? Já si nemyslím. Je to jen připomenutí jeho přítomnosti. Tak sedím u ohňů jejichž plamen zažehnuli moji předkové a skrze ty záblesky a zvuk praskání ke mě tiše promlouvají. S mečem opřeným o rameno se dívám do plamenů. Chvíli přísně a chvíli s úsměvem na tváři. Stejně jako se mi hlavou honí vzpomínky na dobré či zlé časy. Nebo se v téže hlavě odehrávají dobré či zlé scénáře věcí budoucích. Přes to jsem hotov k boji. Aniž bych tasil meč. Prý ten nejlepší meč má zůstat v pochvě aby neutrpěla legenda o jeho neporazitelném ostří.
No není to zase až tak zajímavé...