Ronin no Chekojin šel krajem beze strachu. Pevným krokem odměřoval svojí cestu, která vedla nikam a nasával s jistou blažeností čerstvost povětří. Nechybělo mu nic jen sem tam trochu jídla a přes to si velice pochvaloval svojí nespoutanost. Císař v té zemi byl již dlouho mrtev a nebylo nikoho, kdo by byl sto ujmout se vlády. Tak se stalo, že ministři a jiní úředníci, přetahovali se o moc jak o kus masa a toho času otčina krvácela z toho věčného hašteření po pět období. Proto nebylo komu sloužit, protože bojovník dbalý cti a kodexu nepřidá se k těm, kteří mají nízký původ a jejich pohnutky jsou stejného ražení.

Honilo se mu hlavou ledacos a jeho pohled hladily měkké obliny krajů, které všechny podobně vypadají jako rodné. Nevědomky si začal pobrukovat starou píseň se kterou se chodívalo do bitev a s níž se i vítězilo. Den se zdál jasnější a i když slunce svítilo zhurta, vlahý vánek nedopustil aby poutníkům bylo na cestě horko. Krajem se toulali i další, někteří rytíři někteří vandráci, ale všichni čistí duchem, který z té země nevytrhne ani sto let lakoty.

"Dnes dojdu ke Karerubashi" pomyslel si Ronin na rozcestí a zamířil k městu, které z dálky hučelo ruchem svých kamenných ulic. I když jeho Gi již pamatovalo dlouhou pouť, byl na něj stále dobrý pohled. Upravil trochu meče a obi a vykročil k tomu úlu, jenž se rozprostíral v kotli udolí, které za věky vyhloubil had řeky.

Cesta pod nohama příjemně plynula a louku střídal háj a háj střídalo pole, když tu na kraji jedné z osad na okraji města uviděl sedící postavu v bělostné říze. Velice se tomu podivil, protože takový úbor hodil se spíše ke dvoru císařskému než do stráně u silnice. Přistoupil tedy blíž a jeho obavy vzrostly, když zjistil, že to je žena. Dopřál si toho luxusu, že okem spočinul na jejích líbezných křivkách, nemaje však nikdy zlých úmyslů a byloť to na něm i vidět, odpověděla mu ona dívka úsměvem. Přes to, že se usmála zahlédl však v jejích očích hluboký smutek. Nevěda zprvu čeho činiti, obával se převelice, že se jí stala újma na těle nebo na duši. Přistoupil tedy ještě blíž a s mírnou úklonou jí oslovil:

"Sličná, jsem Ryuhito Bohemi" řekl a sám byl překvapen, že se jindy pevný hlas poněkud chvěje "není zvykem potkávat v širém kraji ctihodnou osobu bez řádného doprovodu. Nestalo se Vám nějaké příkoří?"

Dívka zvedla ruku v gestu, které napovědělo, že nikoliv a odpověděla: "Sedím tu v širém kraji, protože hledám válečníka, který by nebyl v područí současných vládců, aby mi pomohl obnovit můj hrad. Mí poddaní mne opustili a vše co mi zbylo je shromážděno ve statcích a služebných, které se mne nezastanou"

I pravil tedy Ronin:"Inu, já teď nemám nikoho komu bych sloužil krom kodexu a zašlé slávě vlasti, tedy vyšetřím, chcete-li ,ctihodná, vaše příkoří a budu-li mít tu moc, zavlaje na Vašem hradě opět vaše zástava." Dívka se postavila a pokynula mu, že by byla ráda, aby kráčel vedle ní a řekla: "Jmenuji se Bisha no Jozora z rodu Chekojin a jsem vděčná za Vaši ochotu"

Vydali se tedy na cestu směrem k tomu velikému městu, které žhnulo přes celý obzor horkým vzduchem, který sálal z rozpáleného kamene jeho staveb, ulic i hradeb. Teprve teď si Ryuhito všiml opravdu důkladně jak je Bisha půvabná a nemohl se ubránit myšlenkám na vlastní rod.

Pokračování příště...