Včera moje sestra oslavila 17-té narozeniny a do nočních hodin se protáhla debata o následováníhodných (strašné slovo) vzorech a o vlastenectví...
Pokud považuji "Mou vlast" za krásné hudební dílo českého genia, tak nutně musím akceptovat, že Smetana vyjádřil tou hudbou svůj niterný vztah, který nebyi motivován politicky. "Nacionalistické" národní obrození sehrálo určitě roli a snad nebylo vlastence, který by nevelebil otčinu. Období mezi roky 1939 - 1989 s tímot hrdým postojem zamávalo víc než morové rány, Habsburská nadvláda a jiné radosti naší existence. Narozdíl od Lužických srbů jsme ale vydrželi v prostoru o který permanentně válčíme s jinými kmeny. Možná proto se zdráhám uvěřit Germánům, že po 2000 letech válčení jsme najednou přátelé. Jakákoliv snaha o probuzení národní hrdosti se redukuje mezi jednotlivá vítězná tažení našich hokejistů. Jirka Šlégr po příjezdu z vítězného šampionátu ve Vídni 2005 prohlásil na "Staromáku", že bychom měli držet spolu nejen při hokeji. A "Staromák" na to slyšel: Skandovalo se: "Budem držet spolu!!!". Tím bych chěl deklarovat fakt, že jsem taktéž fanoušek národního teamu. Ale vlajka u mě vysí i 8.5. a 9.5. také 5.7., 28.9. a 28.10. Smutek držím 15.3.. Významných dat máme v historii mnohem víc, ale neslaví se... Kde se tedy bera nárdoní hrdost? Je to ve vyhraných i prohraných bitvách za kmen a za rodinu. Později možná za republiku. Dědkové omyli naší zem svou krví a kdybych prohlásil, že jsem o to nestál, jak smutný by byl pohled rytíře??? Jak můžu zapomenout na oběti vlastenců? Nenavázat na dobrou tradici vzdělanosti? Nejsme rozhodně holubičím národem bez viny a ve mstě pašeme krutosti jako ostatní. Nezříkám se jich, protože i na nás byly páchány krutosti.
...když mluvím o vlastenectví nevzpomínám ale jen na bitvy. Chci k vlasti cítit to co cítil Smetana, když komponoval. Úctu, lásku, tradici, hrdost, ale i strach o to, zda bude tyto hodnoty komu předat.

Síla a čest...

Možná je čas změnit svůj postoj z ukřiknutého malého národa a zemičky na hrdý postoj válečníka, který po mnoha bitvách byl sice mnohdy zmrzačen, ale nikdy nepadl.
Mělo by se navázat na tradici tam kde je a tradici vytvořit tam kde není. Nemluvím o dogmatu. Mluvím o zjednodušení pro orientaci následujícím a budoucím, kterým sv. Václav nemá dát zahynout... Ostatně za pár tisíc let bude tradiční to co dnes může být revoluční...
Následovat bych měl v národě to dobré a nekonat znova to co bylo zlé. Kodexy mravnosti mají smysl, když jim je dán kontakt s realitou.