...a teď ještě pár řádků ke "svátkům klidu a míru". Nedostalo se mi na ně při předchozím hledání správné špíny, kterou bych rád hodil na katolickou církev. Nyní se ale vracím ke konstruktivní kritice. Ne Vánoc jako takových. Kritizuji to, že ze dne, který má být spíše symbolický a magický stává se instituce vyžadující plnění. Však si připomeňme myšlenky v minulosti, které se staly institucí a přiznejme si, kolik z nás strávilo svátky tak, jak si představoval - v klidu a míru a kolik z nás si předsevzalo, že příští rok se tomu "blázinci" vyhne. Instituce vánoc jako bytostné nutnosti "poklidit ve světnici a natřít chalupu" se převtělila v maraton nákupů a nesmyslného "gruntování" jako by se obdobně neuklízelo týden co týden. Vytratila se harmonie a souznění, protože někteří, kteří pracují příliš vyčítají těm co dělají příliš málo, že jim chtějí zkazit vánoce. Ve jménu klidu a míru hádáme se o to, které cukroví se udělá, aby se ho udělali nezkonzumovatelné hory, které stejně vyhodíme, aby se zpravidla na to jediné, které chutná bez vyjímky všem - zapomnělo :). Rozdávají se více či méně praktické dárky. No spíše méně praktické dárky neboť spotřebiče a opravdu užitečné věci kupujeme v zavislosti na potřebě a nikoli na vhodném datu. Tedy povětšinou. Není těžké představit si rodinný kruh bez shonu, kterak ve světle svící baví se a hovoří v klidu a bez nebezpečí, že by někdo musel náhle někam odejít. Jenže i to leckde bývá problém. Pro samý shon nevíme jak spolu po letech máme mluvit. Neumíme spolu trávit čas. Produkujeme jalovou činnost abychom si nemuseli pro samou "zaneprázdněnost" přiznat, že nejsme sto mluvit se svými nejbližšími, a že se komunikace, která by měla být hlubší než prosté sdělení denního reportu, ne a ne rozvinout.
Vánoce mě nutí k zamyšlení jestli je pro příště nepořádat (stejně jako jiné oslavy) překvapivě a spontánně někdy uprostřed roku, aby vyšly z opravdové potřeby cítit kolem sebe blízkost blízkých, a ne ze státem a církví nařízeného "RADUJTE SE!" - pokud možno radostně!