Je mi zle... ...na druhou stranu to jediné co funguje je hlava, a tak jsem šťastný. Jak moc málo stačí člověku ke štěstí, když pozná co je důležité. Už jsi někdy můj duchu deníku za svého života sliboval, že cokoliv dáš za to, že tě přestane bolet zub? A jakmile bolest polevila už zase ničema splétal plány jak vládnout světu. Ale v úzkých zase volá maminku. Jak se jmenuje to co nás nutí být takovými? Svět zredukovaný na hromadění věcí zdá se nám být krásný. (opravdu?) Svět zostřený poznáním podstatného zdá se býti prázdný a omezený. Je-li moje chudoba a ubohost způsobená pouhou nepřítomností věcí, je tedy ten kdo má vše také nejvíce šťasten? A co se stane, když středobod jeho existence - ta velká hromada krámů - lehne popelem? Nebo co když umře vprostřed shonu a plodů svojí práce neužije a potomkům nic nepředá? Ba co hůř - nemá komu by předal. Misto redukce světa na hromadění a spotřebu měli bychom redukovat touhu vlastnit a mít na to, abychom přes hory harampádí viděli svět kolem sebe. Jak se toto vše smísí s mojí bytostnou povahou technooptimisty, fanouška rostoucího HDP a příznivce vědy, to ještě uvidím. Perun!