Co je to vlastně život? Proč žijeme? Je to snad abych někomu dělali radost? Nebo žijeme jen pro sebe? Otázka naše bytí na tomto světě se dá vyložit různými způsoby. Ať už touhou objevovat nové věci, zážitky, lidi, pocity a třeba i starosti a problémy, které se nás zase až tak moc nedotýkají, ale máme, potřebuje řešit. Proč to děláme? Pro radost? Lepší život nebo snad jen uspokojení, že nežijeme zbytečně a jsme tu k něčemu prospěšný.
Položme si otázku, proč žijeme. Tento nesnadný úkol nám dali do vínku naši rodiči, chtěli mít o kousek lepší život a zpříjemnit si pobyt na tomto světě námi. Bohužel nás vrhli, i když nechtěli, do víru všeho dění naprosto nepřipravený a ač se snaží nás co nejvíce chránit, někdy to prostě nejde. Máme si najít svojí cestu nebo se jimi nechat vést. Opět otázka do pranice. Určitě bychom se měli nechat nějakou tu dobu nechat vést a až později se postavit na vlastní nohy a kráčet po své cestě, dláždit si jí vlastními činy a zodpovídat za ně. Ale kdy ten čas nastane a upozorní nás na něj někdo? Ne! Je jen na nás kdy se rozhodneme vzít dlaždice života a cestu si dláždit. Bohužel v balíčku se vždy najde nějaká dlaždice, která je rozbitá, co sní? Upevníme jí do naší cesty a doufat, že se nám nic nestane, až jí budeme přecházet nebo odložíme na stranu a necháme jí válet? Ale co když je to dlaždice štěstí, co když se tak jenom tváří. Nestojí za to jí tam dát, riskovat, že nám posune život do roviny štěstí? Bude nám fajn, potkáme skvělé nové lidi, možná lásku a ta už přece jenom stojí za risk. A co vlastně v našem životě znamená láska? Pocit? Radost? Štěstí? Starosti? Zklamání? Bolest? Tak nějak od každého trochu. Láska nám přináší radost do života, pocit štěstí, že je tu někdo kdo pro vás dýchá a myslí dnem i nocí. Starost o to co právě dělá, jak se cítí, jestli se netrápí a jestli ho něco nebolí, ale také starost jestli není někde, kde by být neměl, s někým kdo by byl hrozbou pro vztah a jestli si od něj drží ten správný odstup. V tu chvíli nastupuje snad nejdůležitější pocit v lásce a v životě vůbec a tou je důvěra. Ale co to ta důvěra vlastně je? Není to jen přítěž? Je opravdu tak důležitá? Přítěž jen do jisté míry. Pokud máme dokonalý vztah, důvěru prakticky nevnímáme, je ve vztahu něco naprosto normálním a přirozeným. Věří si každé slovo a nemusí se navzájem hlídat, mají se krásně. Bohužel pokud vztah nefunguje, stává se nepostradatelným faktem, který nás pronásleduje na každém kroku. Šeptá nám do ucha slova, která nás mohou svést na špatnou cestu a pak je vztah křehký jako domeček z karet, stačí malý otřes a všechno se zhroutí. Pak přichází bolest, samota, smutek a zklamání. Co teď? Máme se snažit dál žít nebo se radši uchýlíme do tmavého kouta? Místa kde nás nikdo nenajde a budeme moc spočinout v náručí slečny Bolest a nechat se jí uchvátit. Vypadá to jako dokonalé řešení, bolest časem odejde a mi budeme žít svůj svět, kde se uzavřeme do sebe a okolí jako by neexistovalo. Ale co naši příbuzní? Kamarádi, kteří vždy stali při nás a ani teď by nás neopustili? Vidíme je? Ne! Máme před sebou jen prázdno. Kdo nám pomůže? Nikdo, i když nám podávají pomocnou ruku, ale přes černý a těžký závěs je nevidíme a i když se snaží volat, neslyšíme, nemůžeme. Co teď? Co nám tedy pomůže? Jen mi sami, ale kde vzít motivaci k tomu se zvednou a shodit ze sebe tu deku, zvednout se na vlastní nohy a zase kráčet po své cestě? Jedině vzpomínky na šťastné chvíle nám můžou pomoct. I přes všechno trápení máme na co vzpomínat. To je to co nás drží při životě. Láska naší rodiny, přátelství kamarádů a pocit radosti, že právě oni jsou ti, co nás doprovázejí po naší cestě životem.
Co tedy je život? Je to jedna velká cesta, kterou si sami dláždíme, rozhodujeme, kdo po ní pude s námi, občas zakopneme, ale musíme se zvednout oklepat se a jít dál, ať už sám nebo s přáteli a rodinou. To je to proč žijeme a pro co riskujeme a nakonec i umíráme. To je smysl života.