Sdílet s někým svůj život, své osobní strasti a starat se o štěstí druhého je nádherná věc... Dnešní noc asi spánku nezasvětím, mám v hlavě moc myšlenek na to co se má stát a stane se, jaký to bude mít dopad na tu, kterou tak moc miluju a na náš další vztah. Hluboko ve vnitř cítím, že nás nemůže nic rozdělit, už jsme si to tolikrát slíbili a pokaždé, když tyto magická slova znov vyslovíme, dostávám do žil lepší a lepší pocit, že tomu opravdu tak je. 

Lidská psychika je mocná věc a dovede si s tělem zahrávat až moc dobře, co je tělo v porovnání s ní? Nic a hodně. Žijí v dokonalé symbióze a jeden bez druhé býti nemůžou. Ale je to tak dokonalá symbióza jak se zdá? Sám za sebe, s pevným a odhodlaným svědomím, říkám NE! Co si mysl zamane to tělo udělá. A tohle mi nikdo nevyvrátí. Hneme rukou, je to uděl mysli, mrknem, zase mysl to chtěla, tak tělo, jako věrná schránka, poslechla. Právě tam hluboko v ní máme spousty myšlenek na všechno, i na to co si nechceme připustiti, ale myslíme na to vlastně častěji než na to co chceme myslet.

Zpět k mé mysli. čeká jí velká zkouška, vlastně už je zkoušena. Kvůli své důležitosti nutí tělo bdít. Má v sobě myšlenku, která je nad jakýkoliv spánek. Zaměstnává se na plný úvazek a tělo jí dodává potřebnou energii ze svých zásob. V mé hlavě je myšlenka jen na jednu osobu, mojí lásku, mojí upírku, mého miláčka. To co jí dnes čeká zaměstnává mojí mysl nejvíc. Nevim, nechávám jí, ať si nad tím přemýšlí, slyším své srdce, které napovídá, že všechno bude fajn, že tohle je moment kdy se všechno změní k lepšímu a krásnějšímu. Ale hlas mysli, pomalu už i možná křik, napovídá, že to nebude tak jednoduché, cítím ten pocit co mi vnucuje, chci ho cítit, chci se trápit spolu s ní. Vlastně mi pomáhá, pomáhá se vžít do její situace a starostí. Citím, že jí tím pomáhám, i když mi radí abych to nedělal, já to chci udělat! Je todle snad moment kdy můžu říct, že nutím mysl dělat to co chci? Ale opravdu je to tělo co jí to nutí dělat? Ne! Je to moje osobnost, mé "já", kdo na ní křičí ať myslí na to co já chci. Chci být takto propojen se svojí láskou a pomáhat jí. 

Když čtu její myšlenky, její pocity, starosti, strach,  beznanděj, bolest a bezmoc je mi blbě. Blbě z lidí co jí ublížili, ať už přímo nebo ne. Ubližovat se nemá. Pravda já sám nejsem žádný svatoušek a kdo jsme, ale tohle co jsem se dozvěděl to už je moc. Mám chuť zakročit, chuť postarat se o to, že už se to nestane, ne přímo jí, ale třeba jiné. Aby se napravila jeho pokřivená duše, ať už byla pojatá jakkoliv čistě a obhajována sebe lepší řečí, nezmění to můj názor na to co udělal. Teď mi k tomu nebyla dána příležitost, mluvil se mnou skrz prostředníka a tak i páchá své hrůzné činy, ne fyzicky, ale působí tam kde je člověk nejzranitelnější, v jeho mysli. Nechci ubližovat, chci působit stejnou bolest jako on, bolest psychickou... Ale ne hned, ne teď... Já si počkám, navíc si to můj miláček nepřeje a já její přání budu respektovat, ale stačí jedno slovo a bude zle... Ne tobě se lásko ubližovat nebude, ani fyzicky ani psychicky. Stačí říct miláčku a já tě budu bránit jak to jen půjde! Miluju tě strašně moc a chci aby jsi měla semnou šťastný život a postarám se o to jakkoliv.

Miluju tě strašně moc!!! Nevím jestli to někdy budu moc dát dostatečně najevo jak moc jsi se usídlila v mém srdíčku, ale rozhodně se o to budu snažit!! =o***

Všechno co člověk ve svém, možná krátkém, životě dělá je z nějakého důvodu. Opravdu tomu tak je? Neni to někdy souhra náhod? A co takhle osud? Znám spoustu lidí co v ně věří, v osud i v náhodu, ale co když to tak ve skutečnosti neni? Položme si otázku proč na někoho narazíme až později a celou tu dobu jsme ho měli před očima... Ještě pořád je to náhoda? Nebo osud? Tentokrát v tom bude něco víc než jen tyhle dvě potvůrky, o kterých si myslíme, že jsou v našich životech důležité. Moje vlastní zkušenosti mi říkají, že až tak důležitě nejsou. Někdy si dovolim i tvrdit, že neexistují vůbec. Mohl bych jmenovat několik příkladů, ale bůh ví jaký to bude mít dopad. Jak to jen ti, kterých se to týká poberou? Pochopí mě? To už je na nich. Jedním příkladem by mohl být tetno weblog. Proč sem chodí lidi, který prakticky zde nenaleznou to co by mohli najít? Byla to náhoda, že sem zavítali a chodí sem i dále? Nebo se jenom uklikli na špatný odkaz, ale proč teda ty další návštěvy? To nebude náhoda. Něco je sem táhne. Zvědavost? Touha? Nějaké myšlenky? Nebo jen zde hledají odvpovědi na nepřímo položené otázky? Proč je nevysloví? Bojí se odpovědi? Mají strach z náseldků? Kdo ví. Ale osud ani náhoda je sem nepřivedla, jdou sem za určitým účelem, který znají jenom oni. Tímto je i vyzvu, ostatně proč ne, ať je vysloví a bude jim na ně zodpovězeno, jestli nechtějí ať si své změry vezmou do hrobu. Já oně nestojím a je pouze na nich jestli je chtějí vyzradit.

Další zkušeností co mě obohatila a utrdila, že náhoda a osud neexistuje byla moje první velká láska, mám chuť někoho pozdravit, ale nebudu dráždit hada bosou nohou ;o). Ahoj Dane ;o) sakra, už kouše =oD No každopádně to, že jsme si její číslo tenkrát vzal z kámošovo telefonu, určitě nebyla náhoda a už vůbec ne osud. Byl to můj čin, který jsem udělal s určitým záměrem, seznámit se, poznat nového člověka, povedo se, do jisté míry.

Ještě se zmínim, že to, že jsem napsal mému upírkovi vzkaz, taky nebyla náhoda ani osud. Vedla mě k tomu touha seznamovat a poznávat. A věřím, že jsem potkal neskutečné skvělou osůbku, s city, které stojí za to v ní probudit.

Ještě pořád věříte na náhodu a osud? Zkuste se zamyslet

Hlavní proud myšlenek pokračuje zde:

www.sjaty.teidu.cz

Po dlouhé odmlce přicházím s dalším článkem. Nebude se mi psát lehce, ale pokusim se něco dát dohromady. Je to už nějakej pátek co jsem sem nepsal, jednak nebyl čas a jednak jsem, popravdě, neměl chuť psát. Ale dneska jsem se odhodlal a napíšu co se vlastně všechno stalo.

Asi před měsícem mi Nikča, všichni už dobře znáte, napsala jak se mám a tak.. Napsala taky, že bude lepší když se rozejdeme a budeme dobří kamarádi a přátelé. Dost mě to dostalo a nevěděl jsem jak reagovat, přišlo to jako bles z čistého nebe, naprosto nečekaně... V tu chvíli jako by moje prsty přimrzli k pár klávesám a nebyli schopné nic napsat... Z celého srdce jsem si přál aby to nebyla pravda, jen malý žert, ale po pár minutách jsem zjistil že to tak neni... Začal jsem si v hlavě všechno narychlo přerovnávat a přemýšlet co všechno se těmi pár slovy vlastně změnilo... Nebyl jsem toho ale schpnej... Trvalo mi několik minut než jsem byl schopen něco napsat. Nevim, jestli to je štěstí, ale rozhodně to byla jedna z dobrých zpráv co můžou následovat po rozchodu. Rozešli jsem se v dobrém, jako dobří přátelé a nejlepší kamarádi, co víc si může člověk přát, zvlášť když jsem s Nikčou byl skoro 8 měsíců. Přijít o tak skvělího člověka jako je ona bych nechtěl ať by se stalo mezi náma cokoliv, prostě Nikča je človíček kterýho budu mít vždycky moc rád!! Jak jsem jí sám napsal nikdy jí ze svýho srdíčka nepustim. Prožil jsem sní spoustu nových věcí na který vživotě nezapomenu a ani nechci, proč taky. Celý ty dlouhý měsíce jsem si připadal jako v ráji s andělem který je pro mě schopnej udělat cokoliv, bohužel jsem byl já ten slabší a z velký části jsem to podělal. Nebudu se tu nějak ospravedlňovat protože vím že to nejde... udělal jsem spoustu chyb se kterýma se nechci chlubit a nějak je zveřejňovat...

Cílem tohohle článku je velké poděkování...

Niky, jestli budeš tenhle článek někdy číst tak se ti chci za všechno omluvit. Jak už jsem ti hodněkrát řekl, všechno co jsem udělal špatně a náramě podělal, mě mrzí. Omluva na to neexistuje a kdyby jo tak si jí vůbec nezasloužím. Nevim jak to vyzní, ale každej jsme udělali nějaký chyby, ať už menší nebo větší, nejsme dokonalý. Každopádně celých 8 měsíců bylo nádherných a, jak už jsem řekl, nezapomenutelných a za všechno co jsi pro mě udělala ti děkuju, patří ti moje velké díky!! Nikdy na tebe nezapomenu ať se stane cokoliv vždycky budeš v mém srdíčku a nikdy tě z něho nepustim... Ještě jednou ti moc děkuju!!Mám tě strašně moc rád!!!=o*