Sdílet s někým svůj život, své osobní strasti a starat se o štěstí druhého je nádherná věc... Dnešní noc asi spánku nezasvětím, mám v hlavě moc myšlenek na to co se má stát a stane se, jaký to bude mít dopad na tu, kterou tak moc miluju a na náš další vztah. Hluboko ve vnitř cítím, že nás nemůže nic rozdělit, už jsme si to tolikrát slíbili a pokaždé, když tyto magická slova znov vyslovíme, dostávám do žil lepší a lepší pocit, že tomu opravdu tak je. 

Lidská psychika je mocná věc a dovede si s tělem zahrávat až moc dobře, co je tělo v porovnání s ní? Nic a hodně. Žijí v dokonalé symbióze a jeden bez druhé býti nemůžou. Ale je to tak dokonalá symbióza jak se zdá? Sám za sebe, s pevným a odhodlaným svědomím, říkám NE! Co si mysl zamane to tělo udělá. A tohle mi nikdo nevyvrátí. Hneme rukou, je to uděl mysli, mrknem, zase mysl to chtěla, tak tělo, jako věrná schránka, poslechla. Právě tam hluboko v ní máme spousty myšlenek na všechno, i na to co si nechceme připustiti, ale myslíme na to vlastně častěji než na to co chceme myslet.

Zpět k mé mysli. čeká jí velká zkouška, vlastně už je zkoušena. Kvůli své důležitosti nutí tělo bdít. Má v sobě myšlenku, která je nad jakýkoliv spánek. Zaměstnává se na plný úvazek a tělo jí dodává potřebnou energii ze svých zásob. V mé hlavě je myšlenka jen na jednu osobu, mojí lásku, mojí upírku, mého miláčka. To co jí dnes čeká zaměstnává mojí mysl nejvíc. Nevim, nechávám jí, ať si nad tím přemýšlí, slyším své srdce, které napovídá, že všechno bude fajn, že tohle je moment kdy se všechno změní k lepšímu a krásnějšímu. Ale hlas mysli, pomalu už i možná křik, napovídá, že to nebude tak jednoduché, cítím ten pocit co mi vnucuje, chci ho cítit, chci se trápit spolu s ní. Vlastně mi pomáhá, pomáhá se vžít do její situace a starostí. Citím, že jí tím pomáhám, i když mi radí abych to nedělal, já to chci udělat! Je todle snad moment kdy můžu říct, že nutím mysl dělat to co chci? Ale opravdu je to tělo co jí to nutí dělat? Ne! Je to moje osobnost, mé "já", kdo na ní křičí ať myslí na to co já chci. Chci být takto propojen se svojí láskou a pomáhat jí. 

Když čtu její myšlenky, její pocity, starosti, strach,  beznanděj, bolest a bezmoc je mi blbě. Blbě z lidí co jí ublížili, ať už přímo nebo ne. Ubližovat se nemá. Pravda já sám nejsem žádný svatoušek a kdo jsme, ale tohle co jsem se dozvěděl to už je moc. Mám chuť zakročit, chuť postarat se o to, že už se to nestane, ne přímo jí, ale třeba jiné. Aby se napravila jeho pokřivená duše, ať už byla pojatá jakkoliv čistě a obhajována sebe lepší řečí, nezmění to můj názor na to co udělal. Teď mi k tomu nebyla dána příležitost, mluvil se mnou skrz prostředníka a tak i páchá své hrůzné činy, ne fyzicky, ale působí tam kde je člověk nejzranitelnější, v jeho mysli. Nechci ubližovat, chci působit stejnou bolest jako on, bolest psychickou... Ale ne hned, ne teď... Já si počkám, navíc si to můj miláček nepřeje a já její přání budu respektovat, ale stačí jedno slovo a bude zle... Ne tobě se lásko ubližovat nebude, ani fyzicky ani psychicky. Stačí říct miláčku a já tě budu bránit jak to jen půjde! Miluju tě strašně moc a chci aby jsi měla semnou šťastný život a postarám se o to jakkoliv.

Miluju tě strašně moc!!! Nevím jestli to někdy budu moc dát dostatečně najevo jak moc jsi se usídlila v mém srdíčku, ale rozhodně se o to budu snažit!! =o***