Občas mám tendenci se vším skončit.

Nechat být ty, na kterých mi záleží. Odpoutat se hlavně od toho, který mi přirostl k srdci.

Kopu kolem sebe, dělám mu scény a on nic. Buď je tak pohodovej, nevidí to, nebo mu to je jedno.

Fakt jsem se snažila. Přijde mi jako rozdvojená osobnost. Jednou je takovej, potom makovej. Nemůže být pořád stejnej. Na všechno je prej čas. Mám tomu dát čas... A jak?

Napíše mi, že mu chybim a bude na západě. Potom po mě chce abych za nim přijela, že dál nejede. A co sem?  Nějaká pipina? Kdybych mu řekla hned:" přijeď, jen si zašukáme a můžeš jít", hned by jel. Jo, to jo.

Ale když jsem napsala že bych ho ráda viděla- tak prej přijeď ty.

Co to doprdele je? Kluk, kterej se snažé 3 roky, dostane co chce a pak chce na to čas?

Vysvětlete mi to někdo a já budu šťastnej člověk.

Nechápu chlapy. Nechápu někdy ani sebe.

Vždyť nemůžu být tak strašná, že se každej večer ubíjim tim, že jsem sama a nikdo mě nechce:-(

Nikdo:-(

Fakt nikdo. Jsou tu jenom kluci na icq, internetu, telefonu.

Nechci mic. Jen denně jednu zprávu. Jednu hezkou zprávu. A nestojim o čtení těch vzkazů na facebooku od jeho holky-"jsme smutná že u mě nebudeš dnes večer ležet"

Nasrat!

Nevim co to se mnou je. Chtěla jsem náplast, dostala jsem ji. Náplast se odtrhla a zjistila jsem, že mi otevřela všechny rány a přidala jednu navíc.