Dneska jsem si vzpoměla, jaké to vlastně bylo..
První milování, s kým a tak vůbec.
Nikdy na to nezapomenu.... Na mojí první lásku, Jirku.
Byl to 189 cm vysoký, modrooký špinavý blonďák, vážil něco přez 80 kg, prostě kus. Holky mi ho záviděli, já věděla jaké mám štěstí, ale něco v tom vztahu drhlo... Donášeli na mě, chtěli aby se nám to rozpadlo. On mi potom dělal scény, byl majetnickej, zakazoval mi určitý činnosti, s kým se mám a s kým se nemám bavit. V tom byl hroznej, ale já ho milovala za to, že mě bere takovou, jaká jsem a že se o mě bojí a stará, chrání mě a prostě.. Mě to tak vyhovovalo i přez menší ztrátu svobody.
Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy mě držel v náručí a pošeptal mi, že m,ě miluje. Jeho dotyky, pohledy, jak prozkoumával moje tělo, říkal co si myslí..
Ten pocit, že k někomu patříte, je nezapomenutelný a jedinečný.
Od tý doby jsem to už nikdy nepocítila a nevím, jestli ještě někdy budu schopná milovat.
Většinou, když myslím, že miluji, neni to prvda. Jen mám ráda.
Chlapů se zbavuju jen s pocitem, že jsem svině a ubližuju.
Proč on ublížil mě?
Heh, já vím, teda on mi to řekl.... Byla v tom jiná holka.
Můj názor na to byl, že jsem ta jiná byla já! Nebyla jsem ta, co mu ostatní mohli závidět. Prostě ošklivý kuřátko, který skákalo jak pes, když on poroučí. Tak to vidím dnes.
Proklínám ho a přitom mu děkuju.
Posledně, co jsem s nim byla, jsem k němu necítila nic. Proč tomu tak bylo, když jsem s ním byla? Žádnej pocit beznaděje, žádná deprese, nic. Nic, že jsme se k sobě nevrátili, já nechtěla, i když jsem mohla.
Možná proto, že čím víc mi ubližoval, tím míň to od něj bolelo. A každá rána do srdce mě odrazovala od sebedestruktivního činu- vrátit se k němu
Poprvé jsem se složila, byla jsem mimo. Podruhé tomu bylo taky tak. Potřetí jsem mu popřála hezký život a ať se mu podaří ta vytoužená blonďatá holčička s tou, co bude milovat. Brala jsem to tak, jak to je a zároveň si uvědomila to pravidlo, že si člověk na bolest zvyká.
Píchání u srdce, sevřené hrdlo, tíha na hrudi a pocit zatracení a beznaděje.
Takové bylo u mě milovat na 100%. Prožít s člověkem půl roku s neustálou bolestí, radostí i smutkem, v pochybách a snech, to už dokáže ponechat nějaké následky.
POmalu se jich zbavuji, odbourávám je jak tuk po cvičení. Hm, ale asi mám hyperfunkční štítnou žlázu a skoro nic se se mnou neděje.
jen čas od času najdu někoho, komu rozumím, on mě a přála bych si zamilovat se. Nejde to... Dva roky a nic.
JEN MÁM RÁDA!
tak kdy se to zlomí?